Veselé paničky windsorské

Falstaff naříká nad osudem.
Vstupuje Venuše. Pravda, není už tak mladá, jak byste od bohyně lásky čekali, ale bohyním (a královnám) se na roky neohlížíme. Zvlášť když jsou z tudorovské linie a umí se solidně naštvat.
Falstaff pokleká, líbá své patronce* ruku a vychvaluje její krásu.
Venuše pokyne a na scénu vstupuje bohatá windsorská vdova, dosud Falstaffem opomíjená.
Falstaff se vyptává na její aktiva a poskytovanou stravu. Venuše protáčí oči. Láska nebude, ale šťastný konec ano.

* jeho patronem by měl být spíš Bakchus, ale vem to ďas. Královna ho chtěla zamilovaného, tak ať se o ten žok sherry postará sama.

„Dobrý den. Jsem tady dobře ve Windsoru? V šestnáctém století? Víte, já tu vůbec nemám být, já umřel někdy za stoleté války. Jenže královně se nevzdoruje, že ano. Přání královny je rozkazem i pro takovýho otrapu, jako jsem já. Ona si totiž přála, abych se tu zamiloval. Já, chápete. Moje poslední partnerka byla flaška. A předposlední taky. A - “
„No tak, Falstaffe! Co to má být? Ty máš do Windsoru vtrhnout jako velká voda, způsobit tam pozdvižení a v ideálním případě paniku. Ženský pištěj, chlapi se chápou zemědělského náčiní, no celá ta tvoje stoletá válka. Tak nekňourej, nebo dostaneš za vyučenou.“