DMD č. 5. pro 5. 4. 2017. Téma: Žádám vysvětlení

Velekrál seděl na dřevěné sesli v mírném předklonu. Únava mu rýsovala vrásky kolem očí.
„To je on?“ zeptal se a pohlédnuv na mě mírně naklonil hlavu.
„To je on,“ přisvědčil velitel a postrčil mě tak, že jsem padl na kolena. Pouta na zápěstích nepříjemně dřela. „Napadl hlídku, ukradl koně a svévolně opustil jednotku. A ještě měl tu drzost se za tři dny vrátit.“
Snad se mi to zdálo, ale Gil-galadovi cukl koutek. „Proč jste to udělal?“ zeptal se.
„Já…“ zakoktal jsem, „…musel.“
Velekrál povytáhl obočí.
„Byl zraněný, musel jsem ho vidět,“ přiznal jsem zničeně.
Věděl jsem, že on tohle pochopí.

Nikdy mě nic nepřipraví na to, co spatřím, když přijdu domů. Těžce se s tím smiřuji především, když potřebuji jen kafe a jídlo.
Pes má radost, že jsem zpátky. Já taky , alespoň do chvíle, než vkročím do obýváku. V kuchyni je kafe smíchané s plasty a do toho rozkousaná věc, se kterou žije v jedné domácnosti rok, ale zrovna dnes jej napadlo, že by ji mohl zakomponovat do své umělecké instalace. Chvíli nadšeně poskakuje, co hezkého udělal, ale když chci vysvětlení, zaleze pod stůl a tváří se, že za to může Kalousek. Občas bych ho zabil, ale prostě jej miluju.

Odcházela. Pryč od otce, pryč od svých povinností, pryč od hrobu zemřelého. Odcházela co nejdále od svých vzpomínek.
Budou ji hledat, určitě. Každý bude žádat vysvětlení, kam se jejich princezna poděla. Ale nebude jim chybět ona. Nikdo nebude postrádat její duši, jen nálepku královské dcery, která je stejně dobrá pouze k tomu, aby byla co nejlépe provdána.
Budou ji hledat, ale nenajdou ji. Protože ona se v přírodě vyzná, ví, jak přežít ve sněhu i v horku, ví, jak najít potravu. A také ví, jak se vypořádat s deštěm. Nikdo to neví líp.
Byla odhodlaná bojovat a neprohrát. Už nikdy.

"Berry! Ke mne do kanceláře."
Co jsem provedl tentokrát? To bude určitě kvůli tomu rozbitému letadlu. Můžu ale za to, že mne pokaždé posadí do úplného šrotu? Vešel jsem do kanceláře velitele Hughese obrněn trpělivostí. Naznačil mi, abych se posadil. Přešel k oknu a nečitelně se zahleděl.
"Můžete mi, prosím vás, vysvětlit, jak je možné, že už jste zničil třetí letadlo, a to prosím za jediný týden?" ptal se klidným hlasem s dávkou posměchu.
"Ehm... No... Ono už rozbité bylo, když jsem do něj..."
"Ticho! Takové výmluvy nechci slyšet!"
"To není výmluva, pane."
"To není výmluva, pane..." opakoval po mne.

"A jak to?!" Třídou se rozlehl studentův ukřivděný řev. "Psal jsem test, deset slovíček jsem vám přeložil a ty jsou správně a v ruce jsem ten telefon neměl, sama jste mě viděla. A ty další dvě slovíčka jsem vám přece anglicky vysvětlil. Říkala jste, že tam nesmím mít to, co mi tady Viky napsala na tahák. Tak jsem to sice opsal, ale pak jsem to jedno škrtnul. A to druhé jsem tam teda nechal, protože jsem nevěděl, jak jinak to popsat. Ale já přece s vámi jednám čestně, když jsem tamto škrtnul. Tak mi oznámkujte jenom to nahoře, ne?!"
"Ne."

Simbacca se tuze zlobil.
[„Co to jako je, himbajz?!“] ptal se a zaklel, což udělal naposledy tenkrát na Nar Shaddaa, když mu před nosem zavřeli cukrárnu. Navíc k tomu skoro až zlověstně přimhouřil oči a zamával ve vzduchu předmětem, jenž kdysi býval botou. Jeho botou.
[„Co vám udělala, chuděra malá?“] pokračoval, znovu zatřepal torzem rozžvýkané dvanáctky holínky a přemýšlel, kde na Rori sežene náhradu. Už už se nadechoval, že zařve znovu a bude požadovat zdůvodnění a přiznání, ale nedostal se k tomu. Když viděl ty dokonale provinilé oči dvanácti němých tváří, naposledy zalomil rukama a hodil kaaďatům i tu druhou.

"Takže, jak ses octl tady?" žádal vysvětlení kamarád svého nejlepšího přítele hned, jak se objevil mezi dveřmi nemocničního pokoje.
"Já ti ani nevím," zmateně zabrblala postava obalená kily obvazů, "šel jsem na tu diskotéku, jak jsi chtěl."
"To ses tam popral?"
"No..."začal chlapec opatrně, "víš, jak jsem nesmělej, že jo?"
"Toho si za ty roky nešlo nevšimnout."
"No a protože nikdy nevím, jak oslovit hezkou holku na baru, tak jsem chvíli hledal na netu."
"A? Cos tam našel?"
"No, ze začátku mi to tak nepřišlo, ale věta: Na to, jak seš tlustá, se skoro vůbec nepotíš, nebyla úplně nejlepší."

Sedím a okolo mě kolotá kavárenský šum. Očima sleduji obrazovku a prsty poletují po klávesnici. Najednou koutkem oka zachytím pohyb. Někdo si sedá na židli naproti. Vzhlédnu. Proti mně sedí černovlasý, hubený mladík. Zrak mi sjede na jeho rameno. Záštita meče. Zmateně se zamračím. Znám ho? Pak se do mě zabodne jeho chladný pohled. Do prdele!
Ozve se tichý hlas.
"Proč?"
"Co proč?"
"Všechno proč. Četl jsem ty vaše... proč mi to... proč nám to děláte?"
Pokouším se mu to vysvětlit, ale nedaří se.
Bohdan Jaroš odchází rozčilenější než přišel.
Zírám na monitor. Kurzor bliká a inspirace je v háji.

Když byl ministr kouzel Rojvol Raddle ještě Tomem, hodiny tajně sledoval svou matku při práci. Jemnými gesty, bez jediného slova a bez hůlky, nechávala věci proplouvat vzduchem. Před lidmi, ani před ním, nikdy nekouzlila.
Po sérii zbytečných dotazů zahájil terénní výzkum. Poprvé se do cizí hlavy vkradl, když mu bylo jedenáct. Do dvou let v myslích ostatních smrtelníků četl jako v otevřené knize. Dychtivě nahlédl do matčiných myšlenek, snů a vzpomínek.
„Zabiju ho!“ Vzteky se třásl, když poznal pravdu o svém otci.
„To nesmíš, Tome,“ vzlykala.
„Tak mi už nikdy neříkej!“ štěkl po ní bezmyšlenkovitě hadím jazykem. Instinktivně se přikrčila.

Než se stihli z pralesa vrátit do osady, muž s rankou na líci se začal nenápadně propadat do snové náruče látky, která mu teď kolovala krevním řečištěm.
V ústrety jim na okraji vesnice vyběhla útlá postava.
„Kde je?“ zeptala se, jakmile byli její sousedé na doslech. Očima hypnotizovala malátného bratrance.
„Zapomeň na něj,“ zavrčel jeden z výpravy, dívka jej však přinutila zastavit.
„Je mrtvý, nech to být.“
„Tak kde je jeho tělo?“ dožadovala se odpovědi, kterou však nedostala.
Jakmile padla noc, Talia ukradla otci luk a s odhodláním, jaké nikdy ještě nikdy nepocítila, se vytratila do tmy hledat svého milého.