DMD č. 5. pro 5. 4. 2017. Téma: Žádám vysvětlení

Když Alfréd přišel domů z nákupu, byl celý promoklý. Vůbec nečekal, že se z tak krásného počasí vyklube takový slejvák. "Ještě, že jsem nechal Lajku doma. Musel bych jí zase sprchovat." pomyslel si.
Pak to ale uviděl, no a taky ucítil. Hnědá hromádka na podlaze. "Lajko! Proč sis neštěkla jako vždycky? Vždyť je Benedikt doma, otevřel by ti. Žádám vysvětlení." koukal na huňatého bílého psa schovaného pod stolem. Lajka začala s výmluvným kňučením vylézat z pod stolu. Svýma velkýma psíma očima se na páníčka podívala a pak se rozběhla do vedlejší místnosti. Tam ležel Benedikt rozvalený na gauči a spal.

Poválečné měsíce bývají horší než roky strávené ve zbroji.
Severus to věděl.
Po konci té první se o tom přesvědčil na vlastní kůži.
Pronásledování všech, kteří měli pletky s Voldemortem a neměli dost peněz, aby se vykoupili...
Nikoho nezajímají důvody, proč nosíte cejch. A znamení na Severusově čele bude příliš viditelné.
Brumbál to věděl.
„Ke konci svých dnů pojme podezření, že jsi to poslední, co mu stojí v cestě. Nechej ho jednat. Musí věřit, že uspěl. Rozumíš?“
„Bez obav.“
Brumbál tázavě pozvedl obočí.
Severus pokrčil rameny.
„Tou dobou už nebudu mít důvod pokračovat.“
„Myslíš to vážně, chlapče?“
„Smrtelně, pane řediteli.“

"Konečná zastávka, prosíme, vystupte!" ozvalo se.
"Tak, Honzíku, vystupovat!" řekla maminka.
"Ale proč musíme vystupovat?" zeptal se Honzík.
"Protože to dál nejede!" odpověděla maminka.
"A proč to dál nejede?" zeptal se Honzík.
"Protože dál už nejsou koleje!" odpověděla maminka.
"A proč dál už nejsou koleje?"
"Protože stavitelé neměli dost peněz na další koleje."
"A proč neměli peníze?"
"Protože jim je nedal stát!"
"A proč jim je nedal stát?
"Protože neměli práva na větší koleje!"
"A proč neměli práva na větší koleje?"
"No... protože proto!"
"A proč protože proto?"
"Protože prostě proto a už se dál neptej, už mě bolí hlava!"

Udýchaný, v krku sípe, nemluví a jenom pípe, zatne zuby, zkusí slovo, operní mu vyjde sólo! Neví, co má udělat, vydýchat – klid přijde snad. Dýchá, dýchá mžitky tvoří, takhle to dál nejde, krkem píská, tiše zuří, kdy to sakra přejde!?
Až se bude moci zeptat, zažádat o vysvětlení, jako každej malej reptat, proč zas to či ono není. Proč je drahá elektřina, plyn i voda, nájem, jíst je taky smolařina, kdo má na tom zájem? Že trpíme jako psi a spravedlnost není, žít z důchodu zkuste si, a třeba se to změní. Zatím sípe běda mu, lupiče má u domu!

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si do mesta nešiel, keď ti ten dopis od policajtov prišiel.
- Ten myslíš, kde chcú, aby som vysvetlenie prišiel podať?
- Veruže ten, Pištík môj. Ak ma pamäť neklame, tak dnes si tam mal ísť.
- Dobre hovoríš, súvislo, až mi je to divnô. Ale to nevieš, že už som im bol vysvetlenie podal?
- Hej? A kedy?
- Včera v krčme. S tým policajtom sme si až do rána všetko vysvetľovali. A po pätnástej borovičke mi aj potvrdenie napísal, že už všetkému rozumie.

„To mi teda řekni, proč by si nepůjčila můj svetr, vždyť tam je zima!“
„Vona nechce,“ odtušil Zbyšek, přizvaný jako překladatel a vyjednavač k diskusi mezi svou německou manželkou a českou maminkou.
„Vona nechce,“ podpořila manžela Silke čerstvě získanou slovní zásobou. Během pobytu u tchyně obrat ještě několikrát použila. Mile, leč neústupně. Jako návštěvě a cizince jí bylo odpuštěno.
„Proč by sis nemohla vzít takový pěkný šaty?!“
„Vona nechce,“ prohlásila rezolutně vnučka a servala ze sebe dederonovou příšernost.
„Ještě sběračku polívky, vždyť se jinak zkazí!“
„Vona nechce!“ využil i vnuk neprůstřelnou odpověď své tetičky.
Trůn Matky Rodu se začínal drolit.

Seděli vedle sebe na gauči. Neodvážili se na sebe ani podívat, natož sedět blíž, než na opačných stranách toho starožitného kusu nábytku.
Ten mladší se lehce třásl, navzdory své obvyklé průbojnosti, a výjimečně byl i absolutně zticha. Starší měl ruce založené na hrudi a vypadal, že by kohokoliv, kdo by se na něj jen trochu špatně podíval, zkopal do kuličky. Ale i on cítil jistou úzkost. I jeho předcházející situace vyděsila. Protože si ji užíval, a to by přece neměl.
“Jedinou otázku, Bruci... Proč?” Promluvil nakonec Steve.
Bruce jen dál mlčel a zahanbeně studoval koberec pod sebou. Neměl Stevea políbit.

Vybíhám z domu. Sakra, proč UŽ ZASE prší?
Autobus mi ujel před nosem. Co jsem komu udělala??
Vcházím do posluchárny. ,,Dobrý den. Omlouvám se."
,,Dobrý den. Proč jdete pozdě?" A co je ti do toho...?
,,Můžete mi prosím vysvětlit, proč za tenhle příklad nemám body? Vždyť mám výsledek..."
,,Máte, ale špatný. Správně to mělo být takto."
,,Hm. Aha."
Fronta do menzy končí až na schodech. Co se dá dělat, počkám si. Za ten řízek to stojí.
,,Promiňte... ten řízek...?" ,,Není, slečinko. Došel." PROČ???
Sedíme s kamarádem na lavičce.
Mlčíme.
,,Jsi unavená?"
Přikývnu.
Neptá se PROČ.
Prostě mě obejme.
A mlčíme.

„Vysvětli mi, holka, proč chceš zrovna tenhle klobouk,“ řekla máma zebra své dceři poté, co si mladá zebra vybrala u místní modistky klobouk z pravé panamské slámy, navíc ozdobený širokou červenou stuhou. „Jen se podívej na tu cenu.“
„Maminko, já ten klobouk prostě potřebuju, strašně moc mi sluší,“ odpověděla zebří slečna. „A budu třeba celý měsíc jíst jen suché s vodou, jen když mi ho koupíš.“
„Tak špatně na tom zase nejsme,“ řekla máma zebra a dceři klobouk koupila.
Nakonec si mladé zebry všiml ten nejhezčí zebří mládenec a za pár měsíců byla svatba. Mohl za to jen ten klobouk?

Přemýšlím o smrti. Každý den je horší než ten předešlý, delší, únavnější. Oči se zavírají skoro samy. Usnout a neprobudit se. Nemuset nic. Zatím se ještě držím na nohou, ale nevím, jak ještě dokážu ráno vstát. Proč mi to udělal? Neptám se, proč odjel. Ale chtěl bych vysvětlit, proč mi to neřekl. Jsem opravdu člověk, kterého je těžké milovat?
Přemýšlím o smrti. Každý den je horší než ten předešlý, delší, únavnější. Smrt je tu všudypřítomná. Hledím jí do tváře a marně se snažím najít vysvětlení. Ne smrti. Vlastního chování. Hledím smrti do tváře a přitom jsem jen zbabělec slyšící bídu.