On tohle pochopí

Velekrál seděl na dřevěné sesli v mírném předklonu. Únava mu rýsovala vrásky kolem očí.
„To je on?“ zeptal se a pohlédnuv na mě mírně naklonil hlavu.
„To je on,“ přisvědčil velitel a postrčil mě tak, že jsem padl na kolena. Pouta na zápěstích nepříjemně dřela. „Napadl hlídku, ukradl koně a svévolně opustil jednotku. A ještě měl tu drzost se za tři dny vrátit.“
Snad se mi to zdálo, ale Gil-galadovi cukl koutek. „Proč jste to udělal?“ zeptal se.
„Já…“ zakoktal jsem, „…musel.“
Velekrál povytáhl obočí.
„Byl zraněný, musel jsem ho vidět,“ přiznal jsem zničeně.
Věděl jsem, že on tohle pochopí.