Hamilton: An American Musical

...kdo to proboha je?
Delegát za New York.
Vždyť vypadá na patnáct!!! Myslel jsem, že si GWash přivedl syna...

Jak dlouhou bude ještě žvanit? Brní mě z něj hlava.

Už musel vypotřebovat všechna slova v angličtině.

Prosím, zastřelte ho.

Prosím, zastřelte mě.

Dvě hodiny! Jak může někdo mluvit dvě hodiny?
Třeba mu dojde vzduch a omdlí.

Kdyby tohle přednesl před králem, mohli jsme mít samostatnost o pár let dřív.

Nespěte!
Washington už taky zabral.

Konečně začíná chraptět, určitě brzo skončí.
To jste říkal před hodinou.

Konečně! Zvu Vás na pivo.
Jdete sám. Ve třetí hodině jsem ztratil cit v nohou.

"Nehýbej se..." poodhrnul brokát na jejím lýtku. "Takhle si tě nechám vyportrétovat. Od Angeliky Kauffman. Jako bohyni Juno s pávem."
"Ale já nemám ráda Joshuu Reynoldse."
"No a?"
"Oni prý spolu..."
"...dělají to, co my?"
"My? Můžu mít milence, o kterém se bude vykládat, že je nekulturní a neinformovaný?"
"Víš dobře, má bohyně, že můžu být soudce, válečný hrdina, královský muzikus nebo negramotný lokaj a stejně jediné klevety půjdou o tom, že jsem barevný..."
"Maria Cosway?" odvedla řeč jinam.
"Nedělá portréty. Mary Moser?"
"Taky ne."
"V tom případě zbývá madame Le Brun."
Rozzářily se jí oči: "Vezmeš mě do Paříže?"

"Musím vám položit jednu... diskrétnější otázku."
Theodosia si právníka změřila nevraživým pohledem. Samozřejmě, že musí. Každý si našel nějaký důvod, aby se zeptal. Tak která z těch dvou otázek to bude? Na manžela, nebo na milence?
"Deset let bezdětného manželství..." začal opatrně.
Ta první. Oddechla si.
"To je snadné, dělali jsme to jako veverky..."
"Veverky?" Alexander Hamilton se už dávno zapomněl červenat, přesto nedokázal zakrýt rozpaky.
"Vy toho o veverkách moc nevíte, že?" vyvedla ho z omylu dáma. "Veverky jsou velmi teritoriální, žíjí téměř samotářsky. Já a můj milovaný... Řekněme to takhle: Moje teritorium byl Londýn a jeho Závětrné ostrovy."

"Nemyslím, že tam stojí: Nakonec spalte," poznamenal Alexander Hamilton a listoval předmětem doličným. Vypadal jako neškodná kniha návodů na účesy. Věnování bylo vepsané povědomým písmem, přesto nepoznal, kdo tak záludně zaútočil na jeho klientku.
Theodosia se nuceně usmála, ale nejraději by ho praštila kulmovacími kleštěmi, kdyby jedno obvinění z vraždy nebylo dost zlé.
"Stejně vypadáte skvěle," pokusil se napravit svou reputaci komplimentem, zatímco Theodosia maskovala spálené vlasy umělými květy.
"Všechno bylo tak jednoduché a jasné," povzdechla si Theodosia. "Až k bodu šest..."
Hamilton rychle nalistoval inkriminovanou pasáž: Nakadeřte přední část vlasů obvyklým způsobem.
Theodosiin "obvyklý způsob" byl, zdá se, improvizovat...

Soustředila se, aby u soudu dobře zapůsobila. Elegantně, klidně, přiměřeně nešťastně. Z úvah ji vytrhl zápach připálené slaniny. V panice se snažila vymotat kulmovací kleště z účesu, ale pramen k nim už byl přiškvařen. Její zaklení zaniklo v zaskřípání dveří.
“Už jste hot... Bože můj!” zhodnotil účes její právní zástupce.
V podstatě byl její pokus přesně podle nejnovějšího oficiálního portrétu francouzské královny. Vzadu dlouhé lokny do pasu, krátké vlasy vpředu nakadeřené do drobounkých kudrdlinek připomínajících ovčí rouno.
Bohužel, v Theodosině případě šlo o rouno ovce, která zázrakem přežila požár salaše.
"Nějaké námitky, pane Hamiltone? Je snad poslední móda trestný čin?"

Letošní předsevzetí napsat sérii sice skončilo spíše jako několik volně provázaných epizod než jako seriál, ale o to více odpovídá vybranému titulu.
Souhrnné vydání v PDF můžete stáhnout zde:

DEKAMERON 1776

Za ilustrace opět děkuji @john_in_london.

Vzhledem k obsahu lehkého erotického dusna doporučuji přístupnost 15+

Seděl pod jabloní a skládal k sobě kousky papíru, jako kdyby se pokoušel složit zpátky opadaný květ. Symbol křehké pomíjivosti. Symbol nového začátku.
"Řeknu ti ho slovo od slova," navrhla. Jinou omluvu neměla.
"Přišla ses rozloučit?"
"Přišla jsem se pomilovat pod kvetoucími stromy," vysvětlila. "Akorát jsem přišla o dva měsíce pozdě."
"Tak dlouho bych nečekal," zalhal.
Klekla si k němu a zpod prstů mu brala dílek roztrhaného dopisu za dílkem. Mačkala je do kuličky, která se jarnímu květu podobala mnohem víc.
"Budu ti psát každý den," řekla pohnutě, jako by říkala tu druhou očividnou věc. "Jemu už nenapíšu ani řádku."

Každý tu hru hrával. Chodili na tržišti od stánku ke stánku a z každého pultu si vybrali jednu věc, kterou by si byli bývali koupili, kdyby měli za co.
Parta otrhaných bosých kluků, věčně hladových a s kruhy pod očima. Karibské slunce je opálilo do odstínů od nazlátlého cukru po nejčernější melasu. Byli ještě příliš malí a neviděli, že to nejsou odstíny jednoho spektra, ale přísně vymezené kategorie.
Každý tu hru hrával. Pokaždé končili u přístavu, na trhu, pro který měli jiná pravidla. Prohlíželi si korzující kupce, námořníky a dámy a vybírali si každý jednoho, který by mohl koupit je.

"Byla jste odhalena," zašeptal jí francouzsky a do klína jí položil dopis.
Na Theodosiině tváři se vystřídal úžas, vztek a nejistota.
Lafayette se posadil do protější lenošky a pomalu vysvětloval: "Aaron má ve zvyku, zakládat si korespondenci do knih, Washington na ni má brašnu, vy, ma chérie, nosíte dopisy u sebe, dokud je nedáte přímo kurýrovi. Říkal jsem si, pročpak? Povězte..."
"Čekáte doznání?"
"Non, čekal bych lítost."
Převrátila list v ruce: "Pořád je to můj manžel a pořád ještě tu válku nemusíte vyhrát."
"Aarronovi to zlomí srdce," varoval ji.
Přetrhla dopis a zahodila ho: "Ne, pokud mu o tom neřeknete."

Byly dny, kdy nechtěl nic jiného než spát.
Eliza mu nechávala jídlo za dveřmi a večer ho zase odnášela.

Nenáviděl tyhle dny.
Mohl jen čekat, až se překlopí v druhou stránku jeho života.
V probdělé noci, které za sebou nechávaly stovky stránek, myšlenek, nápadů na to, jak stvořit Ameriku.

Občas se mu třásly ruce a klid našel jen v náručí někoho, kdo nebyl jeho žena.
Občas někdo přišel s obviněním, které nemohl nechat být.
Pro svůj odkaz.
Pro představu, kterou o sobě stvořil.
Pro vyprávění o sirotkovi z ostrovů, který pro sebe vytvořil místo v novém světě.
Pro...

(Pro Elizu?)