DMD č. 28. pro 28. 4. 2017. Téma: Emoční kolika

"Fakt vás miluji, fakt strašně!!" vykřikl Jáchym, mluvě na kofolu a koblihy.
"Měl jsem vás jen málokdy, ale teď, když jsem dostal dvoustovku za vysvědčení, tak jsem si vás mohl koupit hodně," řekl a začal jíst první koblihu a popíjel k tomu kofolu... Po zhruba sedmi minutách, když dojídal asi čtvrtou koblihu a dopíjel třetí skleničku bublinkového nápoje, pravil:
"Ach jo, začíná mě bolet břicho, ale z lásky k vám vás dojím a dopiji."
Potom když snědl šestou ze sedmi koblih a vyzunkl poslední skleničku, řekl:
"Tohle už fakt nevydržím."
Spadl ze židle na zem a začal kvílet:
"Auuuu, auvajs!"

Zkoumavě se rozhlížela po tvářích okolostojících. Jedna známá jí právě chválila šaty a ona, aniž si to uvědomovala, odpovídala na to polichoceným pousmáním a mávnutím ruky. Celý jejich kroužek byl plný podvědomých úsměvů, případně horlivého přikyvování, ač pochybovala, že by něčí mysl byla přítomna současnému rozhovoru. Začínala chápat, proč dříve nosívali na bály škrabošky a masky. Celkový výraz vyšel nastejno a tak z toho nebolely koutky. Jenže tahle škraboška nešla sejmout. Na chvíli ji to zamrzelo, ráda by viděla pravé emoce svých druhů.
Břicho ji prudce zabolelo. Vyšla na čerstvý vzduch. "Jako bys je ty snad cítila," špitla probuzené dceři.

Jednou se mne smutně ptala: "Proč jsou ke mně lidi takoví. Já přece jen chci, abychom všichni táhli za jedno."
O pár týdnů později, na jednom nejmenovaném pracovišti:
"No a jak to budeš řešit?"
"Nebudu, je to blbost."
"Ale řešit bys to měla. To jo."
"Ale prosím tě. Co řešit. Maximálně z toho budu mít zábavnou historku ke kávě se svými kamarády. Už je to pryč."
"Tak jo, když myslíš."
O půl hodiny později na nejmenované chodbě:
"Víš, ale ona říkala, žé..."
Když mne ucítila za zády, zrudla jako rak.
To už se tak, holka, stává, když jsi služba donášková.

Kromě jeho rodiny tu byl ještě někdo, kdo nebyl nadšený z toho, že Eldarion opustil Minas Tirith. Když se Eldarion vrátil, dlouho se jejich znovusetkání vyhýbal, protože by jistě nevydržel ten vyčítavý pohled.
Pak ji ale Matumaini chtěl potkat a nedalo se svítit.
"To je nádherná kobyla! Tak hrdá a plná energie... Jak se jmenuje?"
"Hnědka," přiznal Eldarion. "Původně měla jiné, vznešenější jméno, ale tohle jí tak nějak zůstalo."
"Vypadá trochu pohuble... Nebyla nemocná?"
"Jedinou koliku, co měla, byla ta emoční. Pořád je na mě uražená, že jsem jí nechal doma. Ale dobře jsem udělal, piráti by jí určitě prodali."

„Přece kvůli jedné mrtvole neomdlíš.“
Nebyla to ani nijak ošklivá smrt. Malá dírka uprostřed čela, jedna větší vzadu.
Někdo slušný by se Maka zeptal, jestli je v pořádku.
Takže ho praštila.
Malátně zvedl hlavu a jí pořádně zatrnulo. Tohle nebyl zvednutý žaludek. Spíš zápal plic.
„Náčelnice Beifong?“ zamumlal: „Je to moje vina...“
„Někoho neuhlídat není to samé jako ho zabít.“
Snad se chtěl ještě hádat, ale nakonec se jenom rozkašlal. Mávla na Yina, aby Maka odvlekl domů.
U někoho jiného by hádala, že je to nemocná duše. Ale tohle byl Mako. Policajt do morku kostí. Neměl důvod nad sebou pochybovat.

Student, dobře si vědom výše dnešní zkouškové úmrtnosti, třesoucími prsty vytahuje otázku.
Ledvinová kolika.
„Tak povídejte.“ Zavrčí examinátor.
Student bledne, potí se a koktá: „Ledvinová kolika je… když pacient málo pije…“ Šeptá tiše.
„Příznaky?“ Zvyšuje hlas.
„No…“
„Takovýho pacienta poznáte už přes dveře do čekárny. Tak jaký jsou příznaky?! Já čekám!“
Student možná něco říká.
Examinátor řve: „Vy si vůbec nedovedete představit, jaký já mám bolesti! Já chci okamžitě k lékaři! Dejte mi okamžitě něco na bolest! Okamžitě!“
Vstoupí vyděšená sekretářka: „Stalo se vám něco, pane profesore?!“
„Jen tu studentovi předvádím ledvinovou koliku, aby ji na příštím termínu už uměl.“

„Silnou vlnu emocí vyvolala mezi veřejností náhlá smrt favorita koňských dostihů, ryzáka jménem Flawless.
Tento desetiletý valach plemene anglický plnokrevník se právě připravoval na nejvýznamnější dostih sezóny, když se u něho objevily příznaky typické pro koliku. Toto potenciálně závažné onemocnění má u koní častý výskyt. Přes okamžitě poskytnutou odbornou pomoc se ryzáka bohužel nepodařilo zachránit. Následná pitva a rozbor odebraných tkání prokázaly přítomnost látky, která se používá jako doplněk do krmiva přežvýkavců, ale pro lichokopytníky je vysoce toxická.
Jak se zmiňovaná látka dostala do směsi pro koně je předmětem dalšího šetření. Majitelka ryzáka uvažuje o podání žaloby na výrobce krmiva.“

Byl letní večer, kněžna pořádala dvorskou slavnost.
Mladá dvorní dáma uchváceně pozorovala pěvce Arthena.
Byl okouzlující. Ten nádherný hlas! Ty temné oči plné ohně! Omdlela by, kdyby pohlédl na ni.
Jenže jeho pozornost poutaly jiné dámy.
Bolelo to nesnesitelně. Byla tu však naděje…
Čas k občerstvení. Artheno spokojeně přijal nabízenou číši. Téměř nepostřehl dívčin dychtivý úsměv…
Následující den proležel v bolestech. Trpěl i pomyšlením, že náhlá nevolnost mohla znamenat otravu.
Přemítal, kdo ho tak nenáviděl…
Vysvětlení dostal nazítří. Zdeptaná vinice přiznala, že mu podala nápoj lásky.
To bylo na nebohého Arthena trochu moc.
Nicméně pochopil, že mohl dopadnout mnohem hůř.

„Ve světle předložených důkazů je snad již každému jasné, že profesor Gredner nemá se smrtí toho muže nic společného,“ uzavřela ředitelka svůj proslov k profesorskému sboru.
„A vy, pane kolego,“ otočila se na svého zástupce, „se profesoru Grednerovi omluvíte.“
„A co ta jejich hádka?“ nepatrně zvýšil hlas jindy jakoby duchem nepřítomný Hrdlička.
„Vy jste asi pořádně neposlouchal, co?“ ušklíbl se Xaverius. „Důkazy hovoří jasně, tak ze sebe nedělejte pitomce.“
„Pitomce? Pitomce jsem ze sebe dělal celá ta léta, kdy jsem se snažil vtlouct něco do těch zabedněných palic!“ vykřikl Hrdlička.
„Takový výlev jsem u něj nikdy nezažila,“ pošeptala Karmela Lucii.

Dieťa sa varí v kaši, aby sa naučilo znášať bolesť a prekonávať strach. Lenže kým príbuzných napadne ho hľadať, je už načisto rozvarené. Nikto ho nespozná. Kaša chutí po malinách a mlieku.
Moja bábika Anduza rozpráva bábikám ostatných detí rozprávku o dieťati, čo sa varí v kaši. Nepočúvajú ju; postrkujú sa, chichocú a posmievajú. Rozprávku o dieťati v kaši nepotrebujú. Ich mama totiž nevisí každý večer za vlasy z kupoly cirkusu, nemusia žiť v jednom jazyku a používať druhý, ani nečakajú v zmrznutom čase na "čoskoro si po vás prídem".
Všetky ostatné deti sú o milión rokov mladšie ako ja.