DMD č. 28. pro 28. 4. 2017. Téma: Emoční kolika

Alec byl nesoustředěný, bolelo jej břicho. Ale jako by se přejedl, než že by něco špatného snědl, což bylo zvláštní, jelikož v posledních dnech mu jídlo nechutnalo. Pokoušel se zaměstnat četbou nebo střílením z luku, ale obvykle jej to přestalo hned bavit. Bylo mu nepříjemné, když byl Seregil doma, ale když byl pryč.
Seregil byl netrpělivý. S Alecem mu bylo příjemně až moc, že se nemohl na nic soustředit. Často v jeho přítomnosti procházel po místnosti a nevěděl čím se zabavit. Kolikrát se raději vydal do Ulice Světel, kde se mohl trochu uvolnit od všech pocitů, které svíraly jeho tělo.

„Ovesné mléko?“ vyjevila se babička, když viděla, co si starší vnučka lije do kávy. „Pavlínko, co je tohle za móresy? Snad neblázníš s dietami jako Anička!“
„Některý diety nejsou úplně dobrovolný,“ zastal se sestry Gusta a nabídl všem zákusky.
„Se šlehačkou nemůžu,“ odmítla Pavlína. „S pudinkem a tvarohem taky ne.“ Zarazila se. „Malá v kočárku pláče, musím ji nakrmit.“
„Drží striktní bezmléčnou dietu,“ vysvětloval zatím Gusta babičce.
Ta se zhrozila ještě víc. „Co ji to napadlo?! Vždyť kojí! Mléko potřebuje.“
„Jenže Zuzanka je na bílkovinu kravského mléka alergická.“
„Alergická?! Za nás prostě trápily miminka větry, na alergie se to nesvádělo!“

"Chisholméééé..."
Ascobolus se v trávě převracel z boku na bok, až se nakonec schoulil do klubíčka šupinatého neštěstí.
"Je mi špatně. Udělej s tím něco."
"Neměl ses tak přežrat."
Calder seděl opodál, opřený o strom pěkně ve stínu, pokuřoval a četl si. V žádném případě neměl v úmyslu vstávat."
"Když mně je vážně zle."
"Blbý."
"Nemáš být náhodou ranhojič?"
"Nemáš být náhodou drak a ne ufňukaná holka?" Calder potáhl z dýmky. "Beztak to budou jen zadržované emoce. Jsi citově vyprahlá bestie, tím to je."
Dračí ocas zasvištěl vzduchem, praštil Caldera do břicha a vyrazil mu dech.
"Tumáš emoce," prskl Ascobolus.

Probudil se z narkózy a poznal, že je něco špatně.
"Tys to udělala."
Omluvný pohled.
Cítil, jak v něm bublá vztek.
"Bylo to zbytečný! Ten sval se dal zachránit!"
Nenáviděl ji. Bude z něj kripl, ale ona má dobrý pocit.
Zvláštní, jak je tenká hranice mezi tak odlišnými emocemi.
"Promiň mi to," zašeptala.
Nemohl. Tak moc ji za to nenáviděl, postavila se proti němu.
Nenávist ho odstřihla od vnějšího světa. Zalykal se jí, nemohl to snést. Uzavřel se do sebe.
Nezvládl to.
Postupně od sebe odehnal každého, ale nezlepšilo se to.
Nakonec mu zůstal jen Wilson.
Ten se odehnat nenechal.

Do Pěruna, on toho kance fakt zabil a přitáhl až sem! A sestry, stejně jako davy okolo – ano, Libuško, už kynu, tedy davům – jásají a šílí! To bude smradu v chalupě! Vidíte to? Prase nese prase! Včera skuhral, jak ho bolej záda, to zas bude večer - nedrbej do mě, Libuno, vidíš, že kynu, jo usmívat se, aha, už se směju na celý kolo – i když je mi spíš do pláče. Teda jako silnej je, to jo, žádnej jinej by to zvíře sem nahoru nevytáhl, ale - nečum na něj tak mlsně, Tetuno, že tě praštím!"
„Ach Bivoji! Ty jsi tak úžasný!“

Nikdy nebyl člověk, který by dával veřejně najevo své emoce, aspoň ne ty negativní, ale posledních pár týdnů ho docela nalomilo, počasí na nalomená místa zatlačilo a vypsání tématu Emoční kolika na ně přímo duplo.
Kde začít? Vždy se snažil dělat správná rozhodnutí a dělat věci poctivě. Naivně, a snad i nespravedlivě, doufal, že ho to opravňuje čekat to i od druhých, aspoň právnických osob. Během tohoto jara ale zjistil, že na škole, kde studuje, panuje nebetyčný bordel, kde si profesoři můžou dovolit šikanovat studenty, kteří se pak bojí ozvat.
O to víc si užíval chvíle, kdy nemusel nic řešit.

Sežral jsem něco zkaženého. Ale majonézový salát to nebyl. Pravděpodobně ani ruské vejce, americké brambory, francouzská paštika, anglická slanina, polský salám, dokonce ani arabská guma... Ne, tihle za to nemohou.
Spíš jsem měl něco od protivného řidiče autobusu, pak od sarkastického kolegy, následoval neúspěšný projekt, špatné zprávy v novinách a opravdový blbec, telefonicky nabízející zbohatnutí i zhubnutí zároveň - zoufale neodbytný, přestože „hovor je pro zvýšení spokojenosti zákazníků nahráván“.
Nebyl jsem spokojený. Moje nitro tolik šlichty najednou prostě nedokázalo strávit.
Odnesla to chudák nevinná paní na poště.
Kéž bych se jí mohl omluvit a očistit tak svět od jednoho putovního lejna.

,,Jak se dnes cítíte?" zeptal se mě můj psychiatr.
To je mi otázka. Jak to vlastně myslí? Jestli cítím sám sebe? Jestli jsem veselej?
Jestli jsem se myl? ,,Asi je pro Vás těžké o tom začít mluvit…Představte si, že Váš pocit sídlí někde uvnitř Vašeho těla.’’ Mlčím. Snažím se na to nemyslet …a už vůbec ne, že by to mohlo mít co do činění s mým psychickým stavem.
,,Přemýšlím, kolik toho ve Vás je…Zkuste napovědět, ať se posuneme. Řekněte první myšlenku, která Vás napadne!” Rudnu.
Cožpak takovém doktorovi přes duši můžu říct něco tak přízemního, že bych se nejradši po…?

"Tys neviděl včera ten film? To ti byl doják! Fakt hustý! Představ si: máma posílá kluka žebrat, protože všecky prachy prohulí v jointech, on nakonec z domu uteče, najde si na ulici holku, šíleně se do ní zabouchne, tak se spolu nějak živěj, ona je pak v jináči, porodí jednou za bouřky v noci v zahradním altánu, pár dní na to ale umře, ten kluk se snaží o děcko starat, ale nemá jídlo a děcko umře taky. Úplná emoční kolika. My se ženou řvali. - No, a ráno jsme řvali taky. Nevyvenčili jsme totiž psa a ten měl taky koliku. Skutečnou."

Snažila se smířit s tím, co přijde. Hanba, pokání, klášter...
"Je toto obvinění pravdivé, lady Andrivete?"
Řekni, že je to nehorázná lež! Postavím se komukoliv, kdo se opováží... Ne... jsem jen kulhavý blázen, co těžko zvítězí v souboji.
"Je, můj králi."
Sál zašuměl. Přiznala se! Cizoložnice!
Král hledal slova: "Kterého z mých rytířů jste... obšťastňovala?"
Jen ukaž. Zasloužím si svůj díl. Každý z nich poznal ostrost mého jazyka a teď budu platit úroky.
Mlčela.
Kdyby to tolik nebolelo... Ohnul pochroumané koleno.
"Mne, můj králi."
V Artušovi se všechno sevřelo. Ani po letech nedokázal snést, když před ním jeho bratr klečel.