Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či za predsedom nezájdeme.
- Keď sa ti chce, tak zájdi. Mne sa za ním nechcelo, ani keď bol tuná v dedine. Ale teraz, keď ho na liečenie zobrali, to sa mi dupľom nechce. To ti je strašne ďaleko.
- A prečo ta vlastne šiel?
- Čo ti ja viem? Samé problémy má ten náš predseda. Najprv ho žena opustila, kvôli Mariene, z Bratislavy prišlo, že ho chcú odvolať, a teraz ešte aj ochorel. A v krčme sa hovorí, že my za to môžeme.
Začalo to banálně. Útočník hostí teatrálně padá, rozhodčí nařizuje penaltu. Penalta proměněna, hosté se ujímají vedení, které udrží až do konce. Domácí jsou frustrováni. Nejvíce Kamil, údajný faulující. Odcházeje ze hřiště zvolá do mikrofonu televizního reportéra:
"Přísahám na svou smrt, na smrt své matky, že to penalta nebyla..."
Čas běžel. Asi po dvou letech Kamil onemocněl, zjistili mu nádor na mozku. Podstoupil léčbu, vrátil se k fotbalu, avšak nemoc se znovu ozvala. Kamil nakonec šest let po své přísaze ve věku osmadvaceti let umírá.
Tato přísaha se mu tedy krutě nevyplatila. I přesto, že mu televizní záběry daly za pravdu.
Tento příběh se opravdu stal, viz toto video: http://www.eurofotbal.cz/video/zesnuly-jansta-prisaha-na-svoji-smrt-134…
Fotbalista Kamil Janšta (1971-1999) takto jednou opravdu přísahal a nakonec skutečně předčasně zemřel. Výše odkazované video ukazuje, že tehdy opravdu nefauloval.
A jaké z toho plyne poučení? Určitě by nikomu neměly být lhostejné výsledky jeho práce, ale přísahat kvůli tomu na svou smrt, to už jsou emoce za hranou. Nikdo mne nepřesvědčí, že jeho předčasné úmrtí bylo náhodným jevem.
„Heh.“ řekl princ a omdlel, když spatřil svou zákonnou manželku doutnat.
Drak zpanikařil. Už zase to udělal! Pokusil se zavolat svému psychologovi, ale pak si uvědomil, že v pohádkovém království žádný psycholog neexistuje. Mohl se maximálně rozmluvit u moudré vrby nebo si dojít pro bylinky na uklidnění k ježibabě. Nejdřív ale zamával křídly nad princem, aby ho probral z mrákot.
Princ pootevřel oči a hlasitě se se rozplakal. Drak se o překot omlouval.
„Já...nechtěl. Já...ani nevím, jak se to stalo…“
„Já pláču štěstím, ty bláhový. Konečně svoboda. Děkuju!“ řekl a vášnivě draka obejmul.
Tomu se štěstím zatočily hlavy.
Příliš mnoho slov. Jedno za druhým pálí, bodají do srdce. V uších píská, hlava se točí. Nechci je slyšet.
Příliš mnoho bolesti. Psychické, fyzické, vlastně v tom není rozdíl.
Příliš mnoho zmatku. Co chci? Co chceš ty? Co můžeme? Co nesmíme? Co budeme? Kam kráčíme?
Příliš mnoho rozpačitých pohledů. "Jsi v pořádku?" Nejsem.
Organismus stávkuje. Žaludek se rozhodl citový zmatek odpískat. Dnes nejím. Zítra... taky ne. A ani pozítří. Můžeš to vyzkoušet, ale dostaneš jenom břichabol.
Příliš mnoho nedořešeného...
Mnoho něhy. Té ovšem není nikdy příliš. Tělo zaplavuje klid. Znovu mě učí jíst. Poprvé po třech měsících mě nebolí břicho.
"Jé, ty vypadáš hrozně dobře, jak se ti podařilo tolik zhubnout?"
"Nejedla jsem skoro tři měsíce, do toho jsem nespala a denně plavala kilometr."
~
Pokud bereme koliku jako bolet krajiny břišní, a emoční jako psychické prožívání, tak to téma je. Pokud ne, tak asi nechápu zadání. :-)
Louny, reálné gymnázium, patrně rok 1913
Jak můžete nadchnout studenty pro svůj obor? Například si přečtete publikaci z nejmodernější fyziky a něco o ní prohodíte. Působíte tak dojmem génia - pokud ovšem nemáte ve třídě druhého Václava Hlavatého.
Profesor hovoří o Einsteinově teorii relativity. Shovívavě zmiňuje relativitu speciální a nadšeně opěvuje tu obecnou.
S posvátnou úctou popisuje nesmírně složitý matematický aparát teorie, který pochopí jen géniové.
Václav nesouhlasně potřásá hlavou a bere do ruky křídu. Koeficienty metrického tensoru a konexe tančí na desce zběsilý kankán, kterému rozumí nejspíš jen sám Hlavatý.
Profesor fyziky třeští oči a pokouší se něco podotknout.
Václav přidává na tempu i na hlasitosti - vždyť v první lavici sedí hospitantka Věnceslava. Všimne si ho dneska konečně?
Profesor se chytá za srdce, sedá si a už ani nic nenamítá. Druhého dne si zažádá o předčasnou penzi.
Václav Hlavatý byl jedním z nejlepších českých matematiků věnujících se diferenciální geometrii a topologii. Mladistvá fascinace obecnou teorií relativity přerostla během jeho života v práci na z ní vycházející Einsteinově jednotné teorii pole.
Datování této historky se liší, dle jejího autora by měl být Václav Hlavatý tou dobou sextán (1911), což zase nesedí s Einsteinovými publikacemi o obecné teorii relativity, které začínají rokem 1912. Nicméně historka je půvabná, tak ji dávám pro potěšení čtenářů.
Hospitantky byly studentky chlapeckých reálek, pro které platil zvláštní režim - například do třídy vcházely až spolu s profesory a s nimi odcházely, aby nedocházelo mezi nimi a chlapci k důvěrnostem. Věnceslava Opltová se stala Hlavatého první ženou.
Hlavně s dítětem jednejte v klidu, aby emočně nestrádalo. Občas jsem ty přiblbé příručky nebo články nesnášela. Jako bych se o to nesnažila. Poprvé: Nedělej to. Podruhé: Pojď se mnou, budeme si kreslit. Potřetí: Já ti říkala, abys to nedělala, chceš dostat na zadek? Počtvrté: řev, neboť dostala na zadek.
Občas jsem měla chuť řvát, bouchat se hlavou do zdi, případně cokoliv, co by mi odvedlo vztek jinam. Hlavně pokud jsem byla nevyspaná, šla má trpělivost do kytek. Jenže mlátit ji nemělo smysl. Mé emoce mi svíraly tělo, když mě ignorovala nebo si prosazovala svou. Už se těším na pubertu.
NESOUTĚŽNÍ - BEZ NÁROKU NA BOD
Čína, 1969 - 1971, kulturní revoluce
Musel jsem plnit příkazy… Nechtěl jsem přijít o své postavení. Místo mne by přišel někdo jiný. Co by pak bylo se mnou a mými dětmi? Nejspíš bychom pomřeli hlady. Vedoucí výrobní jednotky je jen malá ryba, ale aspoň zemře hlady až jako poslední.
Museli jsme plnit normy. Když přišel Velký skok vpřed, musel jsem zajistit, aby odevzdali pánve a hrnce, potřebovali jsme ty pláty z kamen! Jinak bychom nepředehnali Západ ve výrobě oceli, jak si velký Mao přál. Možná jsem jim měl ponechat aspoň něco, i to hlášení o sklizni jsem nemusel tolik přehánět, ale … já jen plnil rozkazy…
Čínská kulturní revoluce byla politická kampaň vedená Mao Ce-tungem. Způsobila obrovský rozvrat čínské společnosti, přivodila smrt stovkám tisícům lidí. Obrovské přesuny lidí, pronásledování inteligence, snaha dostat zemi mezi světové velmoce a vybudovat komunismus, to vše obsahoval tzv. Velký skok vpřed. Ten rozdělil obyvatelstvo do komun, zpřetrhal bývalé tradiční vazby a ekonomické vztahy. Například v průmyslové politice dostaly komuny za úkol vybudovat vlastní vysoké pece a odevzdávat předepsané množství oceli. Nedostaly však už ani palivo, ani železnou rudu, takže obyvatelstvu byly zabavovány železné hrnce, kamna, nářadí, také dřevěné a spalitelné věci, byly vykáceny posvátné háje, veškeré lesy v okolí... spolu s dalšími vlivy byl výsledkem hladomor, který v některých oblastech vyhubil až 40 % obyvatelstva.
Velký skok vpřed přispěl k tomu, že místo posunu kupředu přišel obrovský ekonomický propad. I díky němu Čína dlouhá léta zaostávala za ostatními velmocemi a nedokázala ve světové politice zaujmout postavení, které by jí díky rozloze a počtu obyvatelstva náleželo.
Velký skok vpřed i nadále v Číně patří mezi tabuizovaná témata a vládnoucí síla se snaží potlačit jakékoliv jeho připomínání.
Pokud by někoho toto téma opravdu zajímalo, velmi doporučuji knihu Jung Chang Divoké labutě (z které je čerpáno). Autobiografická kniha popisuje osudy žen tří generací, od roku 1909 až do roku 1978. A je to drsné čtení.
„Klid. Zvládneme to. Dýchá sám a sanita už jede. Povězte mi, jak dlouho už je v tomhle stavu.“ hlas v telefonu uklidňuje.
Jana vyhrkne „…já… já nevím… asi od rána“
„Rozhlédněte se, není v okolí něco nezvyklého? Něco, co by nám pomohlo. Obaly od léků, dopis na rozloučenou, …“
Luděk leží, prohnutý jako luk a v očích je vidět jen bělmo.
„Dopis tu je, ale je od nějaké jeho spolužačky, spíš takové vyznání lásky. Proč by si ubližoval?“
„Ale říkala jste, že je ajťák? Potažmo asociál? A ona mu napsala, že ho miluje? Takové silné emoce nemůže strávit. Hned posíláme vrtulník!“
Ráno je našli. Bohdan spal opřený o kmen stromu. U boku měl Dorotku, svírající v náruči malého Joachima. Kaprálova ruka se ovíjela kolem jejích ramen.
Než dojeli zpátky, Stein mlčel.
Když všichni nalezení zase spali, tentokrát v postelích, vybuchl:
"Je to vaše vina, Barbariči! Kdybyste se tu nezdržel, když jsme přijeli pro posily, tak neodešli pryč a my je nehledali po celém lese! Teď mi možná Joachim umře! A Jaroš se mi zakoukal do té holky!"
Notář nevěděl, jestli se má smát nebo nadávat. V hlavě se mu zakously ty dvě zprávy do sebe a on zůstal jak solný sloup.
Myslím, že to kolem tématu prolétlo...
Emoční koliku má Matěj. Nefunguje, zatuhl mu mozek...
Věnováno Aries a Bilkis za postrčení správným směrem. Díky dámy. Abecedně.;-)
Záběhelští se na jaře 1945 vrátili do svých domovů. Věřili, že vesnice kráčí vstříc radostným zítřkům, o nichž mluvili komunisté. Avšak právě tehdy postihla obec definitivní zkáza.
---podle knihy Střední Brdy, krajina neznámá---
Domy připomínaly valy stěží znatelné mezi trsy starých trav. Ptáci štěbetali ve stromech. Motýli se slétali na květiny rostoucí v prostoru bývalých stavení. U osamoceného plotního sloupku pohopkával mladý ušáček. Planina bývalé kaple vzlínala poklidnou energií.
Idylu Zvěstování rušila krvavě rudá nit bolesti. Proplétala se s ledovou modří zoufalství. V nerozpletitelné klubku přijímaly i zažloutlý strach. Utiskovaly mysli poutníků divokou bouří pocitů. Zaniklá vesnice žádala svoji daň.
