DMD č. 28. pro 28. 4. 2017. Téma: Emoční kolika

Děti bouře již čtyři dny bloudí podzemím.
Přestávka na odpočinek.
Husev vyhledal Inrittu: "Velitelko, v regimentu roste strach. Všichni se zatím drží, jsou zvyklí, ale..."
"To je pochopitelné, k tomu ty incidenty posledních dvou dní..."
"Ne, nemyslím jen to, je toho víc - jejich strach roste nepřirozeně, jakoby jej rozdmýchával nějaký vnější vliv.
Vlastní strach vojáci zvládnou, ale tohle - je jen otázka času, až se první zlomí..."
-
"Rrakhati, co je s tebou? Poslední den jsi hrozně zamlklá."
"Mám strach, že jsem tě navedla do smrtelného nebezpečí.
A i když se podaří projít na druhou stranu, bude to znamenat, že se rozloučíme."

Marianne Letticia Josephina Esmeralda Susanne byla dokonale nešťastná.
Dramaticky ronila slzy, které stékaly do potoka u jejích nohou. Projížděla si rukama dlouhé zlaté vlasy a nešťastně špulila červené rty.
To všechno byla jeho vina! Jen on mohl za motýlky, kteří se jí nyní třepetali v břiše (či o něco níž) a způsobovali nepříjemný pocit.
Jak ji jen mohl podvést?
Marianne Letticia Josephina Esmeralda Susanne tragicky vzlykla a vrhla se hlavou napřed do vody. Hladina se za ní zavřela.
Když ji o týden později našli, už zdaleka nevypadala tak krásně.
A její přítel si oddechl, že se té blbky konečně zbavil.

Vídal je, protože někdy to jinak nešlo. Tiché odlesky minulých životů, promarněných chvil, chvil, kdy musel ničit, chvil, kdy se za to nenáviděl.
Chvíle, kdy zapřel sebe sama.
Oči vesmíru upřené neustále na něj, nikdy se neodvracející, věčně kontrolující, nehlasně chrlící nekonečný gejzír výčitek. Oči, o nichž nemluvil, protože nemohl. Dvě srdce nestačila, aby to břemeno dokázal unést, ne neustále, ne navěky.
Občas zahlédla jeho schoulenou siluetu za pootevřenými dveřmi, hlava vražená mezi koleny, ruce pevně obemknuté, drtící zbytek těla, jako by vnější bolestí chtěly přebít tu vnitřní.
Nikdy nic neřekl. Vyšel a zase se usmíval.
A tak mlčela taky.

Měli bychom si ji nechat, synu.
Karl zírá na opalizující smotek magických vláken kolem perleťově růžové duše. Mohl by si ji nechat. Chce si ji nechat.
Zaplní ho zběsilá žádostivost a zároveň bezbřehá touha chránit.
Nenávist k otci, k téhle situaci i k sobě samému. Láska, která se rozhořela již před dávnou dobou a nikdy neuhasla, ani na okamžik.
Beznaděj, strach a vztek, protože nebude nikdy opětovaná.
Bolest, únava, něha a radost, přátelství, letargie, úzkost.
Agónie. Buší, tlačí, trhá, bodá a láme.
Touží pozřít Česťovu duši, ponechat si ji navěky. Bylo by to požehnání. A přitom prokletí.
Drahocenné vteřiny ubíhají.

Radost z přítelova povýšení zkalilo jednání s admirálem.
Přijal je přívětivě. Tom však vyšel z jeho kajuty bledý. Vrásky obav a nejistoty brázdily pohublou tvář. Rány, z části zhojené, se opět otevřely. Klouby prstů bělely.
Na tázavý pohled jen zavrtěl hlavou. Tohle byl jeho boj. Nikdo jiný ho za něj vybojovat nemohl. Ale Frances byla vždycky paličatá.
„Slečno Doyleová,“ přivítal ji admirál. „Četl jsem vaši zprávu. To byl vskutku husarský kousek.“
„Nebýt plánu kapitána Martina, nikdy bychom ji neporazili, pane.“
Admirál si povzdechl.
„Přede mnou ho hájit nemusíte. Ale víte, jak to chodí.“
Věděla. Pamatovala. Stařičkou Stellu v rukou nepřítele.

Nebelvírská šprtka. Protekční spratek. Mudlovská šmejdko! Fretko! Pitomá. Arogantní. Nesnáším. Nenávidím. Potterův mozku! Smrtijede! Zvracím, když tě vidím. Odporná zrůdo. O nic se neprosím. Pohrdám. Tápu. Jsem unavená. Lasičáku! Kreténe jeden zazobaný! Weasleyovský tupec. Žárlím. Bolí to. Mateš mě. Bojím se. Netušila jsem. Váhám. Zraňuješ mě. Nezodpovědný. Chybíš! Jak sis mohl myslet? Předsudky? Realita. Začínám chápat. Promiň. Odpusť. Přátelé? Možná. Snad…
Hermiona se probudila uprostřed noci. Ztěžka lapající po dechu, slitá potem.
Důvěrně známé Křivonožkovo zavrnění, když popaměti nahmátla hebký kožíšek, jí vrátilo trochu klidu.
Nádech, výdech…
Nejvyšší čas ten zatracený projekt dokončit!
Protože už z něj normálně začíná blbnout.
***

Anděl se s odlesky smíchu v očích vrátil nohama skoro na zem.
„Tak, teď když jsme si to vyjasnili, pár pravidel…“
„Jsi se mnou úplně pořád?“
„V podstatě. Pravidlo číslo jedna…“
„A když se mnou nejsi, co děláš?“
„Většinou mluvím s jiným andělem. Pravidlo číslo…“
„A nemůže se mi v té chvíli něco stát?“
„To těžko. Pravidlo…“
„Jak to?“
„Protože kdykoli se bojíš, nebo cítíš jakoukoli silnou emoci, úplně mě to ničí, jasný?! A teď…“
„Třeba když brečím?“
„Jo,“ zahučel rezignovaně anděl.
„Promiň, tak já se budu snažit brečet míň.“
„To po tobě nechci. Pravidlo zní…“
Dveře pokoje se otevřely.

„Noční kolika?
Jo, bylo to v noci. Přiběh za mnou jeden kentaur, že se něco děje ve vohradě s mladejma jednorožcema. Mám tam tři klisny a štyry hříbata.
Kolika, to je prevít. Lítal sem kolem nich až do rána, skoro sme vo ně přišli.
Dyž se rozednilo, zjistil sem, co ty prckové sežrali. Přes břevna se přeplazily šlahouny ňákýho prevítu. Až doteď sem se voháněl sekerou, žádnejma kouzlama to zničit nešlo. Byly to teda nervy...
Co? Emoční kolika? To jako já?
No jó, trochu mě teď bolí břicho. Ale to je enom z toho, že sem se nestih ani nasnídat.“

Říkalas, že mít city Ti nic neříká,
než skolila Tě ta emoční kolika.
Vím, že víc než těžký byl poslední rok,
dnešek je do Tvého dalšího roku krok.
Tak si Ti dnes dovoluji přát,
ať má Tě pořád někdo trochu rád.
Ať netrápí Tě tolik noční běs,
ať zmírní se Tvůj neustálý stres.
Ať cítíš o něco méně bolesti,
ať si radost cestu proklestí.
Ať pořád smát se dovedeš,
ať s tím vším ještě bojuješ.
Ať naučíš se sama sebe ráda mít,
když umíš jiné lidi tolik naučit.
Ať hraješ to divadlo života dál,
a ať máš stále vyprodaný sál.

Anger. Betrayal. Anguish. A touch of hatred. Stubborn resistance. Helplessness. Desperation. Pain. Confusion. Fear. Spark of hope firmly stomped into oblivion. A faint echo of love.
Thorne never controlled his emotions.
Love. Contrition. Guilt. A trickle of fear. Stubborn hope. Care. Pain. Desperate determination. Little spark of elation, enjoyment of controlling the power, somewhere deep down.
Wielding the artifact as a cover, Maddie tried to shield him from the worst of his and project the best hers.
He fought her even through flashes of pain.
Then a flashbang exploded in the room.
Maddie collapsed, as all her senses suddenly overloaded.