DMD č. 28. pro 28. 4. 2017. Téma: Emoční kolika

Vrata Havrdova stavení zavržou, zní to jako zanaříkání. Kroky se rozléhají opuštěným průjezdem, Jára s Lojzou v patách vejde do kdysi úhledného dvora.
Z rozbitého okna kuchyně s kdákáním vyskočí slepice. Družstvo zřídilo z obytné části drůbežárnu. Stodola zčásti rozebraná na kámen a dřevo. V prázdných maštalích kvílí meluzína. V blátě zašlapaná parádní Havrdova špacírka.
Jára zděšeně hledí na ten obraz zkázy. Pobouření, vztek a hořká, hořká křivda. Němá hrůza z té bezohledné kruté zášti, která to tady vyplenila. Palčivá touha zas všechno vzkřísit, marnost. Všechno se v něm sváří.
Zvedne špacírku a opatrně jí opře o zeď. Havrdo, odpusť.

Oliver byl ve své posteli s nebesy v Nebelvírské ložnici. Noc už pokročila a on seděl a zíral do stropu. Tvář ještě opuchlou od slz.
To bylo poprvé, co byl opravdu na dně. Poprvé, co brečel v Bradavicích. Ne, nebyl ten typ, co se dá snadno rozhodit. Jen už toho bylo trochu moc.
A nejhorší rána přišla, když si uvědomil, proč se to všechno děje. Nevěděl, co to je. Snad láska? Možná. Pokud se mu z toho kroutí vnitřnosti a bolí srdce - je to láska?
Nakonec se rozhodl neřešit to. A snažil se usnout. Vždyť zítra je trénink, tak třeba...

Byl přesvědčený, že je má rád víc než oni jeho. Jeho obdiv se začal měnit v závist. Přehlížený. Nedoceněný. Zášť, zloba, strach, hrozný strach. Nebylo vyhnutí. Zradil. (To jste nečekali, kamarádi…)
*
Touha po novém životě a strach z neznáma se svářily jako dva znepřátelené rody. Svazovaly a bránily rozumnému uvažování. Potřásla hlavou. Zaplašila všechny pochybnosti a vydala se na ples.
*
Byl příliš krásný na to, aby si jí všímal. Krásný a třpytivý. Cítila bolest. A současně… ááá, kolem proletěl motýlek! Ten byl taky krásný… měla ráda motýlky. A ptáčky taky. Kde to skončila? Bolest a spalující touhu po jeho polibcích!!!

Královská kuchyně
Mísa na podlaze, rozbité skořápky vajec, bílky zatékají do spárů. Kuchařka – ruce přitisklé k hrudníku, tep na hranici infarktu - hledí do černé tlamy prázdné spíže. Tady přece byly marmelády…
Královská knihovna
Knihovníkova tvář je bílá téměř jako rubáš oživence, sedícího u stolu a začteného v Lexikon jedůvek a rostlin klatých. Oživenec studuje klidně, soustředěně; snad si knihovníka ještě nevšiml. Knihovník přešlápne. Zrádné prkno v podlaze zavrzá…
Královská zahrada
Zahradník hledí na andílka ukradeného z balustrády. Spojení ohavného zločinu a nevinnosti žulového dítěte s křidélky zahradníka dojímá. Prudce zamrká, snad mu jen cosi vlétlo do oka? Andílek mrkne též…

Když vypršely její dvouleté sliby, stála před rozhodnutím, které bylo nutné učinit s chladnou hlavou. Zaváže se Kamennému domu na doživotí? Zřekne se navždy manželství a vlastní rodiny? Svěří celý svůj následující život do rukou kamenodomských paní? Ale má vůbec nějakou jinou možnost? Odejít by jí nikdo nebránil. Kam by však šla?
Měsíc po jejích slibech zemřel imberlijský vévoda.
Když se to dozvěděla, neuronila ani slzu. S překvapením shledala, že vlastně necítí nic. Ani smutek, ani úlevu. Vůbec nic!
Úzkost, která ji v dalších týdnech pronásledovala, nepochybně souvisela se zprávou, že její bratři umírajícímu přísahali, že ji najdou a potrestají…

Jenda si nastavil emoční zátku,
nechtěl si připustit, že skončí v chládku.
Mařku už z přežrání chytaly křeče,
z čeho ta babizna perníky peče?
Dala do nich projímadlo, zlodějíček dotyčný,
byl usvědčen exkrementem, což byl předmět doličný.
Vina byla prokázána a o vraždu pokus
přišili jim ke krádeži jako další bonus.
Z chládku jen tak nevylezou, maj ten případ na triku,
Jenda nechtěl brečet v sále, chyt emoční koliku.
Vyhrožoval, že si babu po návratu podá,
nebude to dřív než řekou projde všechna voda.
Pomoc babčám je vítaná, ne však rovnou do pece,
tak zloděje ježibaba dál zavírá do klece.

"Většinou jsem vděčná, že mi přátelé tolik důvěřují," strnule hleděla před sebe, mluvila tiše. Hostitelka se přece musela soustředit na svou práci.
"Jen povídejte. Ústa už jsem zachytila."
"Jane se šťastně provdala na Kontinent. Madam Leone jsem utěšovala po té hrozné ztrátě. Dál držím Maryino tajemství. Strongholdovi mají dvojčátka. A John. Tolik mu vděčím, tolik ho mám ráda. Nechci ho napomínat."
"Trápíte se," shrnula Emma.
"Jako bych spolykala kamení."
Poslední tah štětcem. Pak se Susan rozplakala.
Obraz schovala ve vlastní pracovně. Paní Knightleyová malovala nad očekávání dobře. Nezúčastněný pozorovatel by možná vtipkoval o potížích s trávením. Ona viděla zatajené slzy.

The night was dark and silent. Sometimes she could hear a car rumbling or voices outside. Suddenly a storm appeared from nowhere. And the sound of pouring rain was stronger than any silence. She was sitting at her computer, breathing heavily. She couldn't believe it. This couldn't be happening. Her stomach hurt and her lungs were not working properly. Everything was spinning and the pain was getting stronger, affecting other parts of her body. But it wasn't the bad kind of pain. It was nice. It was good. She smiled. She could die happy now. Her OTP just became canon.

Stannis Baratheon neměl slavnosti v oblibě.
Na druhou stranu jeho bratr Robert pro podobné blázniviny doslova žil. Zrovna společnost častoval anekdotou o tom, jak se snažil neochotného Eddarda Starka přesvědčit, aby s ním zašel do nevěstince. Stannis byl jednoznačně na straně Starka, ačkoli nechápal, proč jeho bratr toho muže tolik miluje.
Stark působil vždy vážně a zamyšleně. Byl věčně ve stínu svého horkokrevného staršího bratra, přesto se zdál být rozumným a schopným mužem. Neholdoval pitkám, ženám, ani šarvátkám. Stannis měl dojem, že Stark by byl tím posledním, koho by si Robert vybral za společníka.
Předposledním, pomyslel si s podivnou hořkostí.

Celé jeho nitro se sevřelo a cosi uvnitř temně zadunělo. Teď ne. Teď jdu zemřít.
Srdce se mu rozbušilo zběsilým rytmem a krev v žilách trylkovala. Ještě ne. Zbývá zvítězit.
Svaly sebou škubaly a rozeznívaly mohutný chorál. Vložit koruny na hlavy.* „Proč odchází?“ zeptala se Lucinka posmutněle.
„Víš, není to žádný ochočený lev,“ odpověděl pan Tumnus.
„Ne, to není,“ řekla. Ale uvnitř to nechápala. Nebylo mu s nimi dobře?
Aslan cítil dětský smutek. Nerad opouštěl ty, co ho milovali. Ale melodie uzrála a v lese mezi světy tryskala čerstvá voda. Nový svět volal po písni. A Aslan miloval nové světy.