DMD č. 28. pro 28. 4. 2017. Téma: Emoční kolika

Probouzí se. Všechno je rozmazané, potácí se. Hlava mu třeští bolestí, už je večer, běží dolů ze stráně.
Kouř. Oheň. Prach. Křik a krev.
"Maminko!" křičí malý chlapec ze všech sil a snaží se ji najít.
Všude zmatek, trámy mu kříží cestu.
Protlouká se, uhýbá a chrání se před šlehajícími plameny.
"Ratonhnhaké:tone, tady jsem!" Volá jeho matka.
Leží pod obrovským kusem dřeva, nemůže se pohnout.
Chlapec se zůřivě snaží trám odsunout, ale jeho síly nestačí.
Matka se mu zadívá do očí.
"Musíš být silný, Ratonhnhaké:tone."
"To neříkej, přestaň!" Odmítá v záchvatu paniky pravdu.
Odtahují ho pryč. Střecha se bortí.
"MAMI!"

U stolu nyní sedávala s laskavýma modrýma očima jiskřícíma snahou prohřívat den, jakýmsi způsobem ji však popuzovala jejich veselost a bezstarostnost, naděje, kterou otčímovy oči postrádaly a doktorovy jí přetékaly. Chtěla být vděčná, jelikož obdržela tolik darů, ale nemohla, ještě nemohla. Při pocitu, že se do oněch černých vod již nikdy nepodívá, téměř následovala zdobenou rakev do temného hrobu.
Znervózňovala pod doktorovými letmými dotyky, protože sálaly horkem a podobnou něhou, kterou cítila z otčíma a která nenávratně odešla. Věděla o svém štěstí, ale nedokázala přijmout, že není s Ním a Jeho.
„Už bude dobře,“ slyšela. A mělo býti a nebylo.

Klidně seděla v soudní síni. Nedotknutelná. Hraběcí milost. Nehnula ani brvou, když jejího muže přivedli dovnitř.
Sálem se neslo ševelení. Scénu někde mezi přihlížejícími zachycoval kreslíř. Zlomeného muže, z kterého vina kapala. Dotčenou stranu, která byla prázdnou tváří bez stínu pocitu.
Odsoudili ho.
Odešla sama. Nasedla do čekajícího vozu. Necítila nic, dokud neklesla na sedadlo. Bolela jí celá duše a celé tělo. Někdo kolem ní mluvil. Wilhelm nebo Alexandr. Zavřela oči a někomu z nich položila hlavu na rameno.
Na slzy bylo času dost, když Alžběta zemřela. Řada na ně možná ještě přijde, až pohřbí jejího vraha.
Městem zněly zvony.

Po maturitě jsem se hlásila na žurnalistiku. Neúspěšně. Protože i pár dalších přihlášek na ,,humanitní obory" selhalo, nastoupila jsem nakonec na Fakultu tropického zemědělství na ČZU v Praze. Netušila jsem, co to vlastně je, a rozhodně tam neplánovala zůstat... Zkusím znovu přijímačky, podruhé už to přece musí vyjít!
Noví spolužáci. Brzy nejlepší kamarádi. Vysokoškolský život.
Anatomie zvířat, Botanika, Geografie... Zajímavý předměty. Matika, chemie, genetika... Šílený předměty!
,,Bude se mi stýskat..." ,,Tak zůstaň tady!" ,,Ale to nejde. Já přece chci..." Vážně CHCI?
Výsledky přijímaček. Chybí mi pár bodů, jako loni.
Strach z poloviny předmětů, co mě čeká...
Ale zároveň slzy štěstí.

Jak jen mohl?
Vím, že je ta otázka zbytečná. Je mi z toho zle, ale nedokážu mu to sdělit. Nedokážu vyjádřit tu bolest, tu potupu… Dusím ji v sobě.
Jak mi to mohl udělat?
Musí přece vidět… každý si toho musí všimnout. To jen on dělá jakoby nic. Tváří se nezaujatě. Ignoruje signály. A ono je to přece tak očividné!
Jak NÁM to mohl udělat?
Kdyby potupil jen mě, tak snad… snad by se ta bolest a trýzeň a nepohoda dala překonat.
Nevydržím.
Jak mohl mě - červenou ponožku navléknout na levou nohu, zatímco na pravé má už nataženou ponožku modrou?

Petr horečně balil.
Bylo mu jasné, že Sirius, Remus i MI5 mu budou brzo na stopě, jakmile si uvědomí kdo jediný mohl prozradit úkryt Potterových. Musel tedy zmizet.
Když mu finančník Malfoy nabídl spolupráci s Volldiemarterem, Petr odmítl. Skrytý pocit méněcennosti ale nakonec zvítězili.
Litoval, že jeho informace znamenaly smrt přátel.
Zároveň ale cítil zadostiučinění. Konečně předvedl, co v něm je.
Jediný čin znamenal sebevědomí, strach i lítost.
Teď do sbaleného batohu přidal ke svým věcem, pistoli a noži i jedno dvoukilové balení semtexu s časovou rozbuškou.
Pak si hodil batoh na záda, nasadil kšiltovku a spěchal pěšky na nádraží.

Bolest je hlavním kořenem zavrtaná někde uprostřed hlavy a prorůstá celým tělem. Má spoustu zdrojů, ale vždycky nějak souvisí s ním. Proto se provdala za prvního pochcanýho bělocha, kterej si o ni řekl. Aby se odřízla, aby už nemusela nosit jeho jméno.
Když nechá bolest chvíli růst, promění ji ve skučící balíček na motelovym hajzlu. Naštěstí se dá tlumit, škrtit. Sexem. Kdo v rezervaci ještě Carol neojel, ten byl prostě jen línej si říct. Drogama. A díky tomu zkurvysynovi žije uprostřed nejpestřejší nabídky za diskontní ceny. Takže občas skoro zapomene, jak ho kdysi milovala.
Zasranýho náčelníka Lincolna Rudou vránu.
Tátu.

Únava! Stres! Zlost! Lítost! Bolest! Už nemůžu dál. Mám toho tak akorát dost! Kdy to skončí? Chci vůbec ještě pokračovat? Pocit samoty! Všude kolem jen smrt! Už nemám sílu. Už nemám energii! Tohle je pro jednoho člověka příliš. Jak tohle může někdo zvládat? Létat, zabíjet, znova létat, znova zabíjet. Nekonečný kolotoč, ze kterého není cesty zpět. Připadám si, jako bych nadobro ztratil krásu světa, která možná někde stále je. Tady je jen smrt a ruiny lidských životů, ktéré melou z posledního a zoufale se snaží, aby to na nich nikdo nepoznal. Možná bude lepší, když se z toho vysvobodím sám...

To si takhle v Bradavicích jednou vaří lektvary,
Snape zas prská, že jde domů, tohle není pro starý!
Longbottom, jak velí zákon, zvoral všechno, na co sáh,
z kotlíku se pára plazí, všichni jsou jak na jehlách.
Tu houstne dým a vzduch vře, kvílí,
Neville couvá. Už jen chvíli!
Když v tom bubly bubly bubly
vyvalí se z kotlíka
lektvar čárný s divným jménem -
hle, Emoční kolika!
"Lily, krásko," pronesl Snape, "miluju tě, ty to víš!"
Hermiona připustila, že jí Ron je na obtíž.
Potter lotr deklamuje, že chce jenom Malfoye,
a jen Neville kráčí sklesle zahrabat se do hnoje.

Uvaří si šesté kafe, pečlivě utěsní uši sluchátky, zamkne dveře a pak se do toho opře. Pořádně. Vší silou. Protože v příběhu musí být všechno - žár bitev, vztek, překvapivé zvraty - možná i zvratky). Mocní muži. I nemocní. To se nevylučuje. Krásné ženy. I nekrásné, bude-li třeba. Kávová plantáž. Střílení! Z kanónů. Z pistolí. Ze všeho možného. Taky výbušniny určitě přijdou k duhu. Veliká vášeň i zuřivost, ze které člověku pukne hlava.
O pár hodin později sejde do jídelny.
„Jsi v pořádku?” všimne si manželka scénáristovy bledosti. Přikývne. Tu emoční koliku, co prožívá se svým hrdinou, by jí totiž nikdy nevysvětlil.