DMD č. 1. pro 1. 4. 2018. Téma: Všechno nebo nic

Patřilo to k našim nejčastějším otázkám, zda musím tohle, jak moc vadí nedělat tamto, jestli je odpustitelné někdy vynechat to či ono. Ne snad, že bychom nechtěli usilovat o ten ideál, ač ne všichni jsme našli cestu ke všemu, ale jsme lidští, nedokonalí, někdy unavení, někdy zapomínající.
Naši průvodci se trpělivě usmívali a uklidňovali nás.
Ano, člověk občas neudělá, co by měl. Co hůř, někdy to neudělá, přestože ví, že by měl. Vědomě odmítneme, co je dobré.
Ale i když někdy škobrtneme, má smysl jít dál, nepřestávat se snažit. Život není černobílý, ani my nejsme, a drobné nedostatky rozhodnutí nevymažou.

Mezi Žabákem a Rejskem se poslední dobou dělo něco.. něco nového, jiného a ani jeden z nich pořádně nedokázal poznat, co to je. Ale cítili to oba. Žabák se nemohl ubránit zírání na Rejska a šťastnému culení, kdykoli mu něco podrobně líčil. Tomu se zase poslední dobou Žabákovy vtipy zdály zábavnější, než kdy dříve a vždycky se rozesmál na celé kolo. A navíc to trapné ticho vyplněné neznámým pocitem, když spolu někde zůstali sami dva.
A jelikož Žabák byl vždycky ten odvážnější a taky mu to asi dřív docvalko, rozhodl se jednoho dne vsadit všechno na jednu kartu. Na polibek.

The sky was already dark and the cold wind was pinching his cheeks and making them red. It looked like he was blushing. Soft petals tickled his palm as he gently held the flower. A green carnation.
That afternoon, he had an appointment with one of father's clients. Young Mr. Astley. His forearm was still burning from the firm touch. Victor pretended he didn't understand.
Why did he give him the carnation? An invitation. Risking everything. Losing his wife, business, reputation. He could’ve ended up with nothing. They both could.
Victor took a deep breath and knocked. Come what may.

„Buď se vzdáte a stanete se našimi otroky dobrovolně, nebo se necháte potupně porazit. Tak či tak bude vítězství moje. Všechno – nebo nic!“ zahřímal chlapec na neviditelné nepřátele a upravil si vlající plášť.
„Technicky vzato nabízíš nic nebo nic,“ konstatoval druhý chlapec.
„Druhé zahrnuje válečné ztráty. A můžou se utěšovat iluzí, že nevyhraju,“ odfrkl si.
„Ale proč zase všechno nebo nic? Proč pořád extrémy? Proč hned bojovat a ničit, když by možná stačilo si promluvit, třeba nad šálkem...“
„Už ZASE?! Kolikrát ti mám opakovat, že vyjednavače nemá nikdo rád?!“
„Akorát by bez nich byl vesmír jedno rumiště, Mastere“ zamumlal Doctor.

Krajinou putovali lidé, mnoho a mnoho lidí.
Šli pěšky, na koních, táhli káry, nebo jeli na vozech. Chudí i bohatí, odění v hadrech i v brokátu, vyzbrojeni ocelí, nebo jen vírou.
Když je papež vyzval, nadšení projevili. Ochotu vyrazit už méně. Přesto byla pro mnohé z nich tato cesta vysvobozením.
Z bezvýchodného života, z problémů s penězi, s rodinnou, se spravedlností,...
Věděli, že cesta bude dlouhá, nebezpečná, ale když už vyšli, vrátit se nemohli. Museli získat vše, nebo vůbec nic.
A i když jen pár ze čtvrt milionu poutníků znalo cestu, jméno cíle znali všichni.
Jeruzalém.
Byly Velikonoce roku 1096

"Něco z toho můžu pro město zdarma postavit, ale tolik staveb by mou společnost zničilo," snažil se Vychytral Postavičin vyjednávat stejně, jako na mnoha obchodních schůzkách předtím.
"Obávám se, že je to všechno nebo nic," prohlásil muž naproti němu.
"Tak to si, vaše lordstvo, ty chodníky a školy stavte sám! Nenechám svou firmu zničit kvůli drobnému podvodu, který někde vyčmuchali pisálci z Pravdy!"
"Uděláte všechno, co jsem vám napsal," prohlásil lord Vetinari ledovým hlasem, "nebo neuděláte už nikdy nic."
Postavičin zbledl.
"Výborně," uzavřel schůzku Vetinari, "věděl jsem, že když dostane ctihodný občan města na výběr, rád vypomůže s jeho rozvojem."

„Na revoluci!“
John zvedl sklenku a objal ho. Alexander byl jeho nejlepší přítel. Vlastně nejen to. Byl jeho všechno.
...
Laurens si utřel slzy. Ale dopis oznamující Alexovo zasnoubení byl už stejně úplně rozmáčený. Nic už nemělo smysl.
...
Alkohol, horká noc, polibky. Bylo to jako ten nejkrásnější sen. Miluju tě zaznělo té noci dvakrát.
...
Jižní Karolína. Válka o nezávislost. Johnova poslední myšlenka na Alexandera Hamiltona.
Pak už jen výstřel.
Bolest.
A nic.
...
O dvaadvacet let později Alexander zamířil na oblohu. Burrův výstřel ho zasáhl přímo mezi žebra.
Bolest.
A nic.
...
Pak uviděl světlo. A Johna. Objali se.
Všechno zase bylo dokonalé.

A víš co bude pak?
Nepotřebuji tvé stupidní scénáře! Mám jen jednu možnost.
Ba ne, máš dvě.
Vzdát to a zabijou nás. Bojovat a potopí nás. Prostě umřeme.
Získat nic nebo získat nic?
Zmiz šašku. Kapitán pozvedl dalekohled a znovu obhlédl královské galéry, na malou chvilku pocítil i něco jako pýchu, že kvůli němu vyslali takovou sílu. Co kdyby existovalo kouzlo, že zachovaná čest nás vykoupí ze smrti? Vždyť ale královští věří v lásku a soucit a stejně nás zabijou.
Chcete zmřít jako krysy na šňůře, anebo statečně klesnout s lodí ke dnu?
Potupa nikdy nebyla možnost. Všechno nebo nic!

Na balkoně krvežíznivě hřadují tři pomlázky.
„Táta a dva bráchové..."
"...Soused s třema klukama - sedm!“
„A strejda s Kryštofem! Devět!"připomene nejstarší dcera.
„Krát tři je dvacet sedm!“
Stojíme nad platem vajíček a počítáme. „Tak to máme málo!“
Telefon.
„Ptá se Vojta, jestli budem zítra doma?!“ zavyje prostřední.
Nejmenší žena brečí pod stolem, zakázali jsme jí papat magnetku.
V kuchyni houstne atmosféra, jakož i dým z přepáleného včelího vosku.
"Jak to všechno zvládnem?"
"Všechno? NIC nebude!"
Matka se kolem domácích mužů plíží k notebooku a tajně otevírá IDOS.
„Zabalte si tiše batůžky! Ráno v 6.30 jede vlak na Roztoky!“

Jack Sparrow zachmuřeně pohlédl do kalendáře po své levé ruce.
Kdoví, jak v těchto končinách plyne čas.
Zhruba to si říkal, rukama pevně třímaje kormidlo.
Jaký je rok, to už po všech těch udatných bitvách a lahvích rumu
(občas upotřebených v oněch bitvách) dávno nevěděl.
Datum? Mohlo být tak... 32.března, přibližně?
Jeho mozku to přišlo krapet divné, ale to asi dělal ten rum.
Když najednou si všiml něčeho děsivého.
Těsně před lodní přídí! Žraločí ploutev!
Zrovna, když se chystal majznout po potvoře truhlu s pokladem, zvolal
papoušek "Apríl" a nerušeně pokračoval ve své cestě na vodních lyžích kolem lodi.