Všechno bolí, ale to se očividně stává, když máte na těle tolik střelných a bodných ran. Ani si nepamatuju, jak jsem ke všem přišel. Pravděpodobně, když jsem se snažil někomu sníst mozek a na to bych radši nevzpomínal.
Julie mi položí hlavu na rameno. Hřeje. Vlasy jí voní směsí mýdla a potu. Je báječné zase cítit.
Civilizace je v troskách. Nebe je šedé jako obvykle. Do půdy se stále ještě úplně nevrátil život. Ale alespoň mi srdce zase bije. Svět se dere z hrobu.
"Můžu ti dát pusu, R?"
Možná, že nakonec opravdu existuje "a žili šťastně až do smrti".
