DMD č. 25. pro 25. 4. 2018. Téma: Zadek sedí

Ještě nikdy neběžela tak rychle. Svaly vypovídaly poslušnost, ale vůle je posouvala dál. Urychlovala si cestu jízdou, ale než dojela do Matčina Srdce, rozbila dva Chodce; padli vyčerpáním energie v dobíjecích článcích. Běžela. Musela tam být co nejrychleji.
Když spatřila strážní věž u Severní brány, pevnou a nepoškozenou, věděla, že to dokázala. Na zdvořilosti nebyl čas, odstrčila pár strážných a z posledních sil hledala, kde je Sona. Zcela vysílená padla na prahu velitelčina domu.
***
„Tahle holka mi dvakrát zachránila zadek,“ usmívala se Sona.
„Třikrát,“ mrkla Aloy.
„Pravda, to sedí. A proto pro tuhle Statečnou udělám cokoliv. Třeba i povedu válku.“

Elis rázovala sem a tam. Neposlušné kadeře rozvířené na všechny strany. Joachim se kabonil, tupě zíral do ohně.
„Proč nechceš zůstat?“ ptal se už posedmé toho večera „Takovej flek! Máš tu i ten svůj špitál...“
„Misii, to není totéž,“ opravila ho. Krev se jí nahrnula do tváří. Je to neuvěřitelné, odkud se brala veškerá její síla. Teď, když byla Matkou.
„Nebudu sedět na zadku, když se konečně všechno pohnulo. Tady už se nemám čemu víc naučit!“
„Tvůj zadek bude sedět přesně tam, kde ti tvůj manžel určí!“ obořil se na ni. Poznala, že zase pil. Cítila se najednou velmi sama.

Slunce pálí, řeka téměř vyschla a obnažila balvany. Kličkujeme s kanoí mezi nimi. Uzoučký potůček nám diktuje, kudy se trmácet. Ohnutá záda, držím se bortů, nadzvedávám loď. Boty plné písku čvachtají vodou. Ale vody v lahvi je po dně.
„Počkej, napiju se,“ žadoním.
„Vydrž, až bude hůř.“
„Hůř?! To lze?"
Konečně trošku větší proud.
„Nasedat!“ velí kormidelník. Odpichuju se pádlem ode dna. Po dvou metrech slyším: Zadek sedí. Vylézám z lodi. Po kolikáté?
„Už dobrý, nasedni.“ Konečně chvíli plujeme. Za ohbím napříč strom. „Obejdeme ho po břehu,“ rozhodne. V tom zaškobrtne a padne do kaluže. „Zadek sedí,“ hlásím tentokrát já.

Zjihlá domácí pozoruje Jáju, který se důkladně krmí.
„Stejně by mě zajímalo, co jsi zač. Jaký máš předky, víš? Možná nějaká mainka. Nebo norská. I když… Kde by se tady vzaly. Nejspíš byl tvůj táta opravdu Silver.“
Věnuje se dál psaní, když vtom se na sedačku vyhoupne obláček načechrané tmy.
Domácí má najednou plné ruce chlupů a černo před očima. Netrvá dlouho a bum, ruku, kterou drží myš, znehybní přítulná kočičí prdelka. Přední packy obejmou domácí krk a obláček tmy se rozvibruje nadšeným vrněním.
Jájovi jsou jeho předci totiž totálně ukradení.
Pro něj je důležité, že má kam složit zadek…

Navigátor Ronoel dokončil měření hvězd před východem slunce: "Ten tajfun nás odnesl tisíce mil daleko na sever."
Kapitán pokrčil rameny: "Stejně dobré místo jako jiné, poplujeme dál na sever, zdá se, že tímto směrem jdou mořské proudy.
Aldo, jak si stojí loď?"
"Jsme v jednom kuse, ale loď je vyčerpaná, naše záď sedí těžce ve vodě, měly bysme přesunout náklad na příď."
"Kapitáne!!! Vidím zemi! Na obzoru je země! Úhel šest set deset až šest set třináct!" vykřikl z hnízda na čtvrtém stěžni mladý lodník Naeglim.
"Otočte kormidlo tím směrem a začněte měřit hloubku dna!"
"Náš první objev," odtušila Alda.

V Budějovicích rozkvetly kaštany
Jako svíce ční květy do temnoty
Jako jazyky planoucí nad apoštoly
V Budějovicích rozkvetly kaštany
V parku, kde poezie místo nemá
Jen bezdomovci zaplněné lavičky
Jen páry, které se radši líbají
V parku, kde poezie místo nemá
Když noc k sobě Tě zavolá
Musíš do ní samoten a ve snění
Musíš patřit lamp za větvemi
Když noc k sobě Tě zavolá
Poslušný zbloudilý místní
Tak nějak z jedné poloviny
Tak nějak sám a bez rodiny
Poslušný zbloudilý místní
Touhu však brutálně hasí
Psí zadek z mlhy vytesaný
Psí dárek pro Tě zanechaný
Touhu však brutálně hasí

Jestli někdo říká, že je v Čechách bordel, nic nejde podle plánu a že se improvizuje, tak nezná Itálii a Italy. Respektive nezná je pracovně.
Třeba nám dali jen malýho fiátka Pandu a poraďte si, jak umíte. Vozili jsme v něm všechno. A hned napoprvé jsme v něm vezli hlavní kolo od letadla. No, narvali jsme ho tam, dozadu se akorát vešlo, jsme přece mistři improvizace.
Tedy to auto mělo nějak divně těžiště a rozhozenou geometrii a vůbec se chovalo zvláštně, ale dojeli jsme.
Vystoupili.
Ohlédli se za divným zvukem.
Fiat vůbec nevypadal jako panda.
Vypadal jako sedící panáčkující pes.

Jak známo, my netopýři na rozdíl od ptáků máme nožky tak lehoučké, že na nich nemůžeme stát. Takže máme chodidla naopak, než ostatní savci, aby se nám dobře viselo a taky z visení startovalo.
Nožky máme připojené k zadku, obvykle cudně schovanému pod ocasní blanou (ocásek máme taky). Pokud ne, jasně poznáte chlapečka od holčičky.
Vás ovšem zajímá něco jiného, že?
Tak já vám to povím.
Když musím, tak si rozhodně nečůrám na hlavu! Jednoduše se otočím vzhůru nohama, teda hlavou nahoru, místo za nohy se pověsím za palce křídel, zvednu ocásek, spáchám čin a pak se zase normálně pověsím.

"Já vím, že to není váš způsob, ale věřte mi, máme s tím mnohou zkušenost. Dobrou zkušenost," Mimas krátce pohlédl na Gwen, která výmluvně zakroutila očima.
Já ti dám 'dobrou zkušenost' zaznělo mu v hlavě.
Potlačil úsměv a soustředil se na Amru. Toho bylo třeba přesvědčit.
Amra se mračil a otáčel v ruce kouskem plechu.
"Udělal bych to sám, ale víš, že budeme mít jinou práci. A z tvých chlapců jsi nejvhodnější."
Amra zavřel oči a pak kývl.
Nandat na něj kousky plechů a vycpávky bylo otázkou okamžiku. Amra se proměnil v zadní polovinu mýtického zvířete.
"Perfektní," řekl spokojeně Bennar.