DMD č. 25. pro 25. 4. 2018. Téma: Zadek sedí

Mecenáš se naparuje, ovzduší zurčí smíchy. Mistr strhává závěs a odhaluje dílo, kolem se rozvinou ornamenty nadšených výkřiků a obdivných vzdechů. Úklona; snad mu z toho kápne objednávka!
Mecenáš bedlivě sleduje tahy štětce. Úsměv na tváři vadne. Krásná antická děva v polosedu má tvář spíš cizí, ale ten polosed, totiž tělesná podoba polosedu - ano, mistrně vystihl každou oblinu i dolíček nalevo jemným vykrojením štětce, příliš věrohodně malíř zvěčnil skutečnost!
Vztek a žárlivost probublávají, to ti, holoubku, vytmavím!
Holoubek sedí posmutněle stranou, hledí nenápadně na podobenku prošedivělým pohledem. Vztek se náhle zlomí.
"Taky s tebou zametla, co," s povzdechem si přisedne.

Cas lost his grace, again. But this time he wasn't so lost and he went shopping.
One morning Dean walked into the kitchen, his eyes still closed. "Morning Cas." He made his way to the coffee machine.
At that moment Cas stood up and made his way to Dean.
"Dean are you ok, you're pouring hot coffee on yourself. Why are you staring at my trousers? Is something wrong with them? I've been told that leather suits me and that it's making my bottom looks ripe, even if I don't know what that means. Dean, your face is getting red."

Královská kancelář vyhlásila konkurz na dvojministerstvo práce a odpočinku. „Ministr pro dvě židle musí mít pořádnej sicflajš,“ usoudil král. „Vyhraje, kdo vydrží sedět nejdéle.“
Hada, který tvrdil, že on sedí pořád, že si prostě sedne a jde, vyloučili. „Nesedíš, ležíš,“ řekli.
Princezna na hrášku si opatřila dokonale měkké prachové peřiny, ale vydržela jen dva dny.
Jako jasný vítěz se viděl hloupý Honza zvyklý vysedávat za pecí.
Loupežník Babinský, toho času už třetí rok sedící v base, byl taky přesvědčený, že má šanci.
Konkurz však překvapivě vyhrála macecha. Prokázala nade vší pochybnost, že si už před patnácti lety zasedla na Popelku.

V soupravě na Dejvické pořádá Rada party pro významné. Lucie si pamatuje něžný svit svíček, porcelán tenký jako dech, sametová polstrování. Maminčin parfém, když ji objala a předala chůvě.
Prázdné vagóny na Smíchově jsou špinavé a trochu smrdí. Tady se kouří první cigarety, pije pančovaný alkohol a chlapsky bájí o holkách. Poslední vagón stojí na kolejích jen předkem, zadek podložil Prcek šrotem. Vytlučená okna zakryl, na překližku nalepil obrázky kytek. Stoletá matrace v rohu je čistě povlečená.
Souprava na Dejvické je pro reprezentaci, pro dojem, pro oko.
Vagón na Smíchovském nádraží je pro ně dva.
Lucie nikdy neviděla nic krásnějšího.

Ryšavá rodinka radostne kráčala stanicou.
"Ron, máš na líci fliačik."
"To je peha!"
"A si rozgajdaný."
"Mami!"
"Dobre ti sedia topánočky?" strachoval sa Fred.
"A čo zadok, ten ti sedí?" chcel vedieť George.
Najmladšie Weasleyovie chlapča sa s revom vrhlo do nerovného boja.
Okolo nich nepovšimnutý prešiel okuliarnatý čiernovlások.
*
Prežil Šikmú uličku a Gringottbanku, prežil zelený oheň v krbe; vracal by, keby v tú noc jedol viac než čipsy. Prežil návrat k Dursleyovcom. Pol leta mlčania. A stále nevedel skoro nič.
Harry mal kufor plný prísad do elixírov a kníh.
Nevedel skoro nič, no vedel, ako sa dostane na nástupište.

„Máme novú latrínu!“ oznamuje Uzlík. „Poďte sa pozrieť, je úžasná!“
Idem spolu s ostatnými. Čo už môže byť také úžasné na latríne? Veď je to iba konštrukcia zviazaná z niekoľkých žrdí, dole jama, hore strieška z igelitu. Ale dobre, chlapci ju stavali prvýkrát, iste ich za to treba pochváliť...
Pod kopcom ostanem stáť a zízam. Chlapci umiestnili latrínu priamo v tom najstrmšom svahu, takže pri pohľade zdola vyzerá, akoby levitovala medzi stromami.
„Pôsobivé!“ pripustím.
„A to ešte nevieš, aká je pohodlná!“
Všetci zaradom si vyskúšame vrchné brvná a uznáme, že sa tam sedí nebesky.
Nová latrína následne dostáva meno Valhala.

Zadek sedí na hliněném jevišti.
Prsty se vzpínají. Zapichují se do země, párátka.
Malíček okolky nedělá. Nejhlouběji. Blblblblblb čvacht mlask.
Koleno krvavé, schovej se tmoucí tmou v písečné duně.
Koleno bílé vyléčit pampeliškou. Ňam ňam ňam.
Břicho velrybí plesk, plesk, plížení dělá mistryni, dře tváře. Fuj.
Oko bez oka, punčochy svlečené v krematoriu plastu. Horko.
Oko s okem, hrají si krovky lesklých míčků, tečkované šaty.
Do obloučku srdíčko, špička jeskyně se pootevírá.
Stvol krku, jak labuťátka šíje pružinový luk - ha! Ona! Ne!
"Mamííííí! Já si chci ještě hrát!"
"Beruško, už se stmívá. Pískoviště na tebe počká. Pojď domů."
Řev hřbitova.

S námahou otevřou dveře stáje napůl vyvrácené orkánem, čeká je pohled jako z apokalypsy. Stáj až po prsa plná sněhu, z návěje trčí hlavy nešťastných zvířat. Krávy je vítají zoufalým bučením, koně frkají s pěnou u huby, napůl šílení.
Nany se vrhne k nejbližší kravce a začne ji odhrabávat holýma rukama. Navrchu je sníh kyprý, ale brzy se dostane na upěchovanou vrstvu. Stračena po ní důvěřivě otáčí veliké oči. Už je skoro osvobozená, jen zadek sedí v závěji, oháňka přimrazená. Jakub ji vysekává nožem, Nany objímá rohatou hlavu, šeptá jí něžná slůvka.
Kravka ji na důkaz odpuštění olízne drsným jazykem.

sádra
ořešákové dřevo
„Pane a už jste si vybral z toho katalogu od trpaslíků?“ zeptá se Erestor, aniž by zvedl oči od seznamu.
„Ne, všechno se zdá tak nepohodlné."
***
„Pane, objevil jsem truhláře z Kraje. Jejich národ si potrpí na pohodlí a zakázku provede podle tvých představ.“ Erestor představil pánu domu malého mužíčka.
***
Přede dveřmi se tvořila dlouhá fronta. Poslední se snažil nahlédnout dopředu, kde to vázne a první netrpělivě přešlapoval z nohy na nohu.
„Glorfindeli! Ty si tam snad čteš!“ obviňuje jej, zatímco klepe na dveře.
Zlatovlasý elf konečně vyjde ven a řekne: „Pardon, ale to je jako křeslo.“

„Honem, už bude půlnoc,“ křikla Gee a i se Saemem se rozběhla k řece. Ethan s bratry ji znuděně následovali.
„Ty jsi nějak natěšená,“ dobíral si ji Jonathan, „na kterou lodičku máš spadeno?“
„To se neříká, jinak se to nesplní,“ odvětila zvonivě. Přivoněla si k svazku sedmi různých květů, převázanému copánek, spleteným z vlastních vlasů.
U řeky již postával houf dívek a chlapců. Jonathan se posadil o kus dál a opřel se o kmen.
„Ty nejdeš?“ zeptal se ho Ethan.
„Přijdu hned… jsem rád, že můj zadek po celodenní šichtě konečně sedí. A Ethane?“ křikl za bratrem, „šťastný hod loďkou.“