DMD č. 25. pro 25. 4. 2018. Téma: Zadek sedí

„Pojď mi pomoct vybrat fotku pro tátu,“ řekla mi ráno máma. „Nesmí tam být nikdo cizí, jen rodinní příslušníci.“
„Co tuhle?“
„Tam vypadám hrozně.“
Probíráme, zarazí se.
V ruce fotografii z „předávání žezla“ u nás doma. S mluvčováním Charty 77 končili Véna, Jiří Hájek a Láďa Hejdánek, nastupovali táta, Zdena Tominová a Jirka Dienstbier. Usmívají se, Zdena a Jiří sedí, táta s doutníčkem v ruce.
„Tu přece nemůžeme poslat, mami!“
„Celá zadní řada sedí,“ mžiká očima.
„Snad stojí, ne?“
„Ne.“
Pláče.
Aha. Naplácal bych si na zadek.
Ale s Láďou to nesedí.
Deníkový záznam M. B. z 5. 2. 1980

Zadání semestrální práce. Odevzdat do konce dubna. Totální šílenost. Jakoby si ten učitel dysgrafik z nás dělal legraci. To se mi nemůže nikdy povést. Vůbec nevím jak na to, co s tím.
Totálně demotivovaná. Chce se mi brečet, utéct. Jít pracovat do skladu. Stokrát radši než tohle. Jen kdybych měla kuráž to udělat.
...
25. 4.
Můj zadek sedí doma na židli. (Bez hlavy).
Hmmm... jaký, že to mám počítat noviny?
Líně se natahuji pro svůj notes. Jo, Lidový noviny, ok. Do konce dubna to mám, že... Kolikátého vlastně je? Mhm, to je za chvilku. O víkendu se na to mrknu.

Zapnu digestoř a předstírám, že je to klimatizace. Léto přišlo do města a lehlo si mezi domy, mezi oprýskané stěny, mezi lidi u jídelních stolů, kteří si nemají co říct.
Odložím si oči do hlubin špatně napsaného kódu. Cítím, jak se mi mezi obočím krabatí čelo. Zadek sedí u práce, ale mozek jsem nechala někde v bytě s příliš vysokými stropy.
Jsem jenom divná holka, která by ráda jedla pomeranče ke snídani, a přitom dýchala kouř ze Tvých plic.
Zavři mě do tabulky a dobře naformátuj. Proměň mě v proměnnou, abych Ti neutekla. A než půjdeš spát, nezapomeň mě uložit.

„Můžete sedět?“ Doktor má soucitný hlas.
Pomalu se sesouvám do židle. Au. Ale je to sympaťák, přece se před ním neztrapním. „Jo, v pohodě.“ Podruhé už ti svou ránu na zadku neukážu.
„Prý tě ten zloděj poranil,“ má v očích zvědavost kolegyně. Nebo tam vidím zlomyslnost?
„Celkem o nic nešlo. Hlavní je, že jsem v pořádku.“ Skoro. Nebudu nikomu nic vysvětlovat.
„Takže jak k tomu zranění došlo?“ Policistka mluví věcným tónem.
„Do mého domu se vloupal zloděj. Vrhl se na mě s nožem a trefil…“ Můj křivý posed na židli je všeříkající. „Ale ještě jsem ho stihla praštit do hlavy.“

Teddy objeví v mudlovské části Florencie nádherné šaty v barvách moře. Jako stvořené pro Meganinu útlou postavu. Raději nepřemýšlí, kdy se stalo, že místo obvyklých knih a sladkostí vybírá něco podobného.
---
„Jsou nádherné,“ vydechne Megan a běží si je zkusit.
„Mami!“ ozve se nešťastné zavolání.
Teddy se zarazí. Nesluší jí? Napjatě poslouchá, co se vedle děje.
„Vzadu mi sedí dokonale, ale tady...“
Popotahování látky.
Hermionin smích.
„Jsi snad čarodějka, dítě!“
Tiché mumlání zaklínadla.
Zářící Megan vpluje do pokoje. Teddy zalapá po dechu. Zdaleka ne tak útlá, jak si představoval. Přinejmenším ne všude.
Definitivně si uvědomí, že Megan už není malá.

“To ta uniforma. Prostě mu vzadu fest sedí,” prohlásí Natasha a mávne prázdnou sklenicí. Sam jí přes stůl pošle lahev Nemiroffa a zavrtí hlavou.
“Uniformou ne,” řekne. “Když běhá, má obyčejný tepláky. Myslím, že se prostě předvádí. Jop. Rogers je hérečka.”
Lahve se chopí kovová ruka, takže je jasné, že u Buckyho už zůstane.
“Není. To to supersérum,” zabručí. “Předtím nic takovýho neměl.”
Natasha významně pozvedne obočí.
“Přísahám,” pokračuje Bucky. “Dřív to byly jen samý kosti - “
Buckyho výlet do dávných dob přeruší příchod hérečky samotné.
“Ahoj, lidi,” září jako sluníčko. “O čem se bavíte?”
“O fotbale!” vyhrknou naráz všichni tři.

Významné pohledy a terénovité pohyby obočí. Opatrné fámy.
Aneta raději pozvala Noru na čaj a diskuzi o Berthě Benzové. Nora měla její fotografii na nočním stolku.
Po předehře o automobilismu nastala ona chvíle vyzývající k osobním rozhovorům.
„Wilhelm… Všichni cosi naznačují o vás,“ – řeku tykání dosud nepřepluly – „a hraběnce Karóly.“
„Jsem předmětem klepů. Netušila jsem, že jsem tak slavná,“ odvětila lehkým tónem podezřelého. Pak… „Sedíte?“
Aneta si ověřila svou polohu.
„Dochází k tomu, když se pozadí dotýká podložky, ale nejde o pozici ležmo.“
„Sedím.“
„Mezi námi se nestalo vůbec nic.“
„Aha!“ Radost z ověřeného faktu. „Takže se teprve něco stane!“

V Chansons se hudba prolínala do všeho. Tradovalo se, že i při samotné stavbě hradu mistr figur narýsoval tvar, mistr proměn materiál oživil a mistr písní složil a provedl skladbu, kterou kameny přiměl, aby se samy od od sebe sklenuly do navržených kleneb.
Erik netušil, jestli tomu má věřit. Věděl, že podobným způsobem srostla doma v Bjørkhallenu žebra kleneb skleníku, když se stavitel bál, že nekouzelné kamenické postupy tíhu skleněného stropu neudrží. Ale tam tesali, sestavovali a spojovali jednotlivé kamenné části lidé.
Zkoumal celý hrad. Nenacházel nic nadmíru neobvyklého.
Až objevil zadní trakt paláce.
Nezděný.
Skutečně vyrostlý z živé skály.

Sedí vám zadek jinde, než by podle ideálu měl? Například na břiše? Máte nějakou část těla podivně větší či menší než ostatní? Máte prsa na zádech? Visí vám jako dva těstové válce nebo jsou fakt zajímavé? Skřípáte si občas špekem druhý špek? Jsou vaše kotníky tak gigantické, že když nastoupíte do autobusu, tak se nerozjede? Má i vaše tričko velká prsa? Připomínáte bezdomovce či veksláka? Nebo se snad občas cítíte jako kripl z lesa? Připadáte si jako dárek, který se chce rozbalit, ale nemůže, protože se bojí, že adresáta neoslní?
Tak se na to totálně vyserte. Jste dokonalí. Skrz naskrz.

"Vy jste velitel centrály?" divil se Marek sedící na lůžku.
"Ano. Omlouvám se za to překvapení," odpověděl Jindřich.
"Daniel to věděl?"
"Ano. Ty a Jaroslav nejste agenti, ty ostatně být nemůžeš, proto jste to vědět nepotřebovali," předešel Jindřich další otázce. Marek odvrátil tvář.
Jindřich ovšem neměl čas jeho zklamání řešit. Na displeji komunikačního zařízení se totiž objevila očekávaná zpráva od Josefa.
Tunely průchozí. Vyslání mise možné.
Jindřich ji přeposlal záchrannému týmu.
"Předpokládám, že víš, proč jsem tady," obrátil se zpět k Markovi. "Zřejmě si sedly kmitání pozadí, čili tunelu, s frekvencí zvuku zvolenou při pokusu. Potřebuji si ověřit jednu domněnku."