DMD č. 25. pro 25. 4. 2018. Téma: Zadek sedí

Občas je až smutné, co žáku nakonec opravdu utkví v hlavě. Tak třeba trávicí soustava je už dávno celá zapomenuta, až na jednu informaci. Ta zůstane asi navždy. Ač zřejmě nevyužita.
-
"Takže, když mluvíme o tucích, musíme se zmínit také o vitamínech, které jsou v nich rozpustné. Jedná se o vitamíny A, D, E, a K. Mnemotechnická pomůcka je vám asi dávno známá - slovo ZADEK. Bohužel i v této látce někteří studenti dělají chyby. Takže pozor! Jedině 'zadek' sedí! Nic jiného. Ne že mi tam napíšete, jak už se párkrát stalo, že jsou to vitamíny R, D, E, a L!"

Extempore s princeznou drak svým loupežníkům odpustil. Konec konců měli sloužit jemu, ale že nesmí posloužit nikomu jinému, to jim nenakázal. Kdo by se mohl divit, že z toho s nejhezčím zadkem si na zadek sedne i princezna. Ani na toho s nejhezčíma očima se nemohla vynadívat a ten s nejhezčím úsměvem byl taky k nakousnutí. Ještě že i princ z Nemanic byl vzhledu lepého natolik, že se na něj lepily všechny vdovy z okolí, což mu poskytovalo celkem slušné živobytí i věhlas. Drak neměl proč otálet, je zapotřebí Veverku a toho hochštaplera seznámit dřív, než loupežníci zavětří bohatou nevěstu.

Normálně by po monografii Káji Saudka nesáhla a Viktor to věděl, tak možná proto založil ty fotografie právě tam. Otevřela ji úplnou náhodou, z rozmaru, asi proto, že byla manželova, a vysypaly se na ni polaroidové obrázky.
Chlapecké tělo bez hlavy. Jednou, podruhé, potřetí. Objektiv si zachoval jisté dekorum – nikde nebyly vidět genitálie. Na čtvrté fotce: kus zad a bílý zadek, svrchu se sápající fotografova ruka mačká jednu půlku jako zahřátou modelínu. Helena ten zadek poznala – velké pihy, rozložené do tvaru souhvězdí Raka, na něm měl jen Jakub.
To Viktor byl fotografem.
Nezasáhlo ji to, jak mělo; dlouho něco tušila.

Ale no tak! Tak pohni se... Co sedíš na zadku? Proč to necháváš jenom na mně? Copak to můžu zvládnout sama? Pomoz mi přece, alespoň trochu... Já nechápu, že ti to neni blbý. Vždyť... já se tak snažím. A ty? Netvař se, jako že bys to nemohla udělat. Můžeš, ale nechceš! Prostě jsi mě nechala v bryndě. A já přitom... Tak jsem ti věřila. Ale teď... jenom se usmíváš. Jak můžeš?!
Po tváři se jí začaly koulet slzy. Bradička se roztřásla.
Sedím na zemi, kousek od ní, náruč doširoka rozevřenou.
"Pojď ke mně, Viktorko, no tak! Už jen dva krůčky..."

Když si chce otec popovídat s dospělým synem, kterého téměř celý život neviděl, musí pečlivě vybrat místo setkání. Chlapský pohovor nemůžete vést v hostinci patřící snaše; co kdyby zaslechla něco, co žádný muž před ženou nepřizná. Nejde to ani v hospodě, kde se scházejí synovi kolegové. Zároveň, aby jste se cítili uvolněně, potřebujete známé prostředí.
Zvítězila Aberfortova Prasečí hlava. Nad pintami piva získal Frank dojem, že Neville je výlupek všech ctností. Dokud nespustil o školení s učedníky bystrozorů, kde zkoušeli mudlovské rostlinné drogy. Synovo přiznání: "Poslední, co si pamatuji, jak Weasley zanotoval - zadek sedí, prdy letí, průjem, průjem." Franka skolilo.

Na výletě ve vídeňském muzeu.
Rejsek s Žabákem se pošťuchovali u jedné z vitrín, smáli se a ukazovali na ty nejošklivější exponáty se slovy "to jsi ty"; Snílka inhalovala vůni staré budovy; Koljuška se mračila na svůj odraz ve skle.
"Ten má ale zadeček," prohlásil Tesařík nečekaně nahlas, a zamilovaně si povzdechl.
"Slyším správně?" pošeptala Kučera zamlklé Broučce. "Tesařík je--?"
"Upřímně bych nečekal, že má zájem o cokoliv," přidal se k drbání Žabák.
"Ten je fakt výstavní, bando," pokýval Tesařík uznale hlavou. "Takovýhle fešáky u nás nemáme."
Až pak si všimli, že obdivuje vystaveného saperda punctata. Ale výstavní opravdu byl.

Přízrak je nese do středu trojitého kruhu. Jeho křídla pleskavě proráží vzduch, všichni tři se chvějí. Položí je na zem. Ustoupí. Čeká.
Viktor jde za nimi, pomalu. Než přejde hranici kruhu, mírně se zašklebí. Jistotou vítězství.
Česťa sotva stihne vtáhnout zpátky svou magii, kterou kruh analyzoval. Dá znamení Karlovi, Karl kývne. Po letech přátelství spolu nemusí mluvit, aby pochopili gesta toho druhého. Veronice věnují povzbudivé úsměvy. Půjde to.
Česťa chvíli přemýšlí, jestli je Viktor tak hloupý, nebo jestli je tam nějaká klička.
Protože zadní část kruhu je pevně ukotvená k zemi, ale v místě, kde kříží prastarou siločáru, se drolí.

Korzet?
Sedí.
Šaty?
Sedí.
Účes?
Sedí.
Zuby?
Přední vpravo nahoře se viklá. Lady Elizabeth do něj šťouchne jazykem, ale usoudí, že by mohl vydržet.
Narychlo si nanese několik vrstev líčidel. Manžel si přijede takhle bez varování. Ještě si začne myslet, že má milence.
Podle všeho tomu tak není, protože jí u čaje oznámí: „Drahá, bohužel musím znovu odjet.“
Lady Elizabeth, která právě usedla, zalapá po dechu.
„Bratranec pořádá hon a budou tam skutečně významní hosté.“
„Jak dlouho se tam zdržíš?“ zajímá se Elizabeth.
„Pět dní.“
To znamená, že lady Elizabeth stihne Brownové oplatit tu natlučenou kostrč po dnešním boxerském utkání.

"Jiříí, zkontroluj auto, jo?" houkne směrem k manželce manžel a zasedá k volantu.
"A jak jako?" nechápe manželka.
"Přece jestli fungují světla a tak..."nakvašeně odpoví muž a gestem ji naznačí, kam má jít. Ta celá "šťastná" poslechne.
"Stěrače – stírají!"
"Odstřikovače – odstřikují!"
"Blinkry – blikají!"
"Světla – počkej – jo, svítí!"
Muž ji dalším gestem posílá dozadu.
"Světla – svítí!"
"Blinkry – blikají!"
"A jestli chceš vědět –zavazadla na střeše – chybí!"
"Zadek – sedí!"
"Počkej! Jak – sedí?"
"No na cihlách!"
"Já se na to...!" odkopává cihly otec.
Trabant se sune z kopce dolů.
"Ruční brzda – brzdí!" hlásí žena poté, co manžel skočil do auta a zabrzdil.

Každé ráno sa opakoval ten istý rituál.
Vstať, naraňajkovať sa, zísť sa v určený čas na parkovisku a znovu všetko zabaliť do osemmiestneho auta.
Najhoršie to bolo prvý deň. Pri pohľade na tú všetku batožinu sa ani nezdalo, že by sa to tam mohlo všetko vojsť.
Po troch dňoch sme boli nacvičení, aj keď sme sa pred tým vôbec nepoznali. Každý kufor alebo ruksak mal svoje neochvejné miesto. Ako tetrisová kocka zapadol, už chýbalo len pripočítať tisíc bodov za plnú líniu. A trvalo to len chvíľu, každý vedel, kedy má dať svoj príspevok.
Zadok auta sa s uspokojivým zvukom zaklapol.