DMD č. 25. pro 25. 4. 2018. Téma: Zadek sedí

Beránky na obzoru zezlátly. Vrchní královská švadlena drtila jehlu v umdlívajících prstech. Poslední háček zapínání připevnila jen jedním stehem, bleskurychle probodla látku z rubu a modlila se o čisté zapošití.
Někdo zaklepal.
Švadlena vzhlédla ke své znavené pomocnici. Ta ospale mžourala do východu slunce.
První paprsek pohladil blankytný, zlatem vyšívaný brokát pod jejich rukama, až se oslnivě zatřpytil.
Dveře se rozlétly a do komnaty vtrhla princezna. Spatřivši dokončené šaty, zatvářila se naoko zklamaně, ale vzápětí už se oblékala.
"Šít šaty bez zkoušky je hovadina," zamumlala pomocnice.
Švadlena si odfrkla. "Má vážně hrozně velké - záševky! Tak ještě že vzadu to sedí."

"Co ten zadek, sedí?"
Zkoumavě si prohlížela obrazovku: "mně fakt připadá zbytečně velký."
"Někteří chlapy to tak mají rádi."
Loupla po něm pohledem: "Někteří chlapy by se mohli jít vycpat!"
Jen se usmál a změnil nastavení.
Probudila se do plného vědomí, jako by někdo cvakl vypínačem. Obrovské množství vjemů ji udeřilo, zavřela oči před ostrým světlem. Nakonec se odhodlala, posadila se a opatrně se rozhlédla.
Pohled se jí zastavil na jediné věci v místnosti, na jejím těle. Byl to zvláštní pocit, leželo tam na stole několik metrů od ní, viděla jak dýchá ale věděla, že je to jen prázdná schránka.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či pred salašom na lavičke nesedíš.
- Starý môj, srandu si z niekoho iného rob.
- Pištík, však len ty sa už tretí deň posadiť nemôžeš.
- Veruže, pravdu vravíš. Súvislo, až mi je to divnô. Ale kto mal vedieť, čo si to Anča vymyslela?
Že vraj ozvláštnenie. Pekné ozvláštnenie.
- Pištík, a to si sa nechal?
- A čo som mal robiť? Ani ponúť som sa nemohol. A potom na mňa tú vec použila. Ale starý môj, poviem ti, že si to možno aj zopakujeme.

„Ta turbína mě už štve,“ opřel Vran zmiňované zavazadlo o zem. „Do Gerasdanu se mi ji táhnout nechce.“
„To vydržíš,“ povzbuzovala ho, mírně poťouchle, Liška. „Už to není daleko.“
„Mám lepší nápad. Kousek vlevo je vodní elektrárna.“
Měl pravdu. Sotva patnáct mil na východ skutečně byla vodní elektrárna. A výpočetní středisko.
„Co na nás řvete, k počítačům nepolezem,“ ohrazoval se Vran na námitky hlídky. „Nesu vám tuhle turbínu, určitě se vám ohromně hodí, co za to?“
„To ani není správná velikost!“
„Náhodou!“ Vran šoupl turbínu do kruhového otvoru, „Vzadu sedí perfektně.“
„To není na uložení turbíny, to bylo kontrolní okénko!“

Seděl v kuchyni jejich malého domku v Prasinkách a zachmuřeně vyhlížel z okna.
Hodiny ubíhaly a Lily se nevracela.
Čím déle tu seděl, tím intenzivnější pocit úzkosti se ho zmocňoval.
Hodiny přibývaly a Lily byla stále pryč.
Z dlouhého sezení mu úplně zdřevěněla dolní polovina těla. Strach ho poprvé v životě paralyzoval.
Dvě hodiny po půlnoci mu McGonagallová přiběhla oznámit, že v Battersea objevili Harryho.
Potlučený a špinavý, neustále opakoval, že dědeček s babičkou jsou mrtví.
Kde je maminka, neřekl.
Severus však odpověď znal.
Zvedl zadek a vytáhl z postele zbytek Řádu.
Ráno si přáli, aby Lily bývali nikdy nenašli.

-generálka-
"Tak pánové, soustředíme se. Kam se nám zase poděl pan ředitel? Aha, na cigárko. Vyčkáme, nebo jedeme dál bez něj?"
"Už jsem tady, můžeme pokračovat. Takže Zdeňku, vezmeme to od strany 11, tím: No tak žáci, slyšeli jsme ústy pana ředitele..., a já pak navážu."
-probíhá dialog-
"Ty, Láďo, mně se zdá, že tam furt něco přeskakuješ. Něco tam je před Veškrnou."
"Opravdu?"
"No jo, přeci: debil, blbeček, debil, blbeček, akorát támhle vzadu, to je jediná výjimka, sedí dva blbečkové... Jinak dál už to známe."
-ze zadní řady-
"Tak jestli vám tak vadí, že posloucháme, my zas můžeme jít!"

Zadek sedí. Tělo se naklání dopředu. Paže zabírají. Chladné železo studí. Do dlaní se zadírají třísky. Je třeba udržovat rytmus.
Ve chvílích klidu mlčíme. Ten po pravici neumí mou řeč. Tomu po levici byl vyříznut jazyk. Není třeba, abychom znali své osudy. Jediné, co po nás chtějí, je udržovat rytmus.
Jíme, co nám dají. Vyměšujeme přikováni ke svým lavicím. Všechny chutě nám splynuly v jedno. Zápach se stal naším společníkem. Spícím tělem vibruje rytmus.
Není důležité, kým jsme byli. Rytmus stírá rozdíly. Rytmus nás tvaruje do zaměnitelných tvarů.
A tak už se neptám, jak dlouho mohu přežít v rytmu galéry.
)

"Kámo, počkej vteřinu, z tohohle si sedneš na zadek!" prohlásila jsem nadšeně a vytáhla z kapsy telefon. Stačilo pár ťuknutí a měla jsem na displeji potřebnou fotku. Vendy s malinko otráveným výrazem přestala projíždět Instagram a místo svého mobilu uchopila ten můj. Znuděný obličej rozsvítil výbuch smíchu, jakmile Vendy zpozorovala, k jakému pokladu se dostala.
"Né!" podařilo se jí ze sebe dostat při záchvatu smíchu.
Taky jsem se rozesmála: "Myslela jsem, že doma umřu smíchy."
Přerušil nás zvonek a příchod učitele biologie. Měly jsme co dělat, abychom se znovu nezačaly smát.
Zmíněnou fotkou byl totiž snímek příchozího v duhové paruce.

Sedí na koni. Jede. Všechno je v pořádku. Opakovala si ta slova, ač jim přestala věřit už před dlouhou dobou.
Drží se v sedle. Nevrávorá. Všechno dopadne dobře. Věděla, že se musí tvářit klidně a důstojně. Nepanikařit, ačkoli by se nejradši rozbrečela.
Je silný. Nepadá. Dostane se z toho. Hypnotizovala ho pohledem, modlila se, aby vydržel ještě krok, ještě dva.
Neopustí mě. Ochrání mě. Spolu dokážeme cokoli. Šeptala, ačkoli tušila, že zůstala sama.
Khal Drogo, mohutný válečník s dlouhatánskými vlasy značícími, že nikdy nebyl poražen. Její slunce a hvězdy.
Prázdná skořápka. Tělo sedí na koni, duše bloudí v temných krajích…

The Dalek and the Doctor acted simultaneously. The threat was eliminated, but the Doctor was hit. And the screwdriver died.
He staggered into his ship and sat down.
"Ouch," the Doctor jumped, before collapsing back into the chair.
"Ouch."
The Tardis tried everything, but it couldn't save the Doctor's life.
Energy flowed from every piece of the Doctor's clothing. Tardis instruments sparkled for effect - many Tardis-wrecking regenerations taught him the Tardis needed protection.
"Ah," the Doctor luxuriated.
He didn't bother to stand up for the regeneration.
"Finally, my backside fits the chair!"
Although, a weird click came from down there...