Ze života pražského tramvajáka

Saša má rád své přestávky na konečných.
Dělá vše pro to, aby do cílové zastávky přijel včas a vychutnal si každou minutu odpočinku.
Pauzy využívá například k přípravě čaje, doplňování nikotinu nebo psaní drabblů a všelijakých nesmyslů.
Saša nemá rád, když k němu na konečné přijde kolega a chce si povídat.
Zvlášť, pokud jde o věčného stěžovatele.
„Taky by nám mohli začít dávat rizikový příplatek za práci s idioty. Do Apexu bych nahrál mnohem víc hlášení, abychom s nimi nemuseli mluvit. Zde se jízdenky neprodávají, Řidič tramvaje není informační kancelář...“
„Hele, ty rozumbrado, a nechtěl bys jít radši do prdele?“

Ráďa je velmi klidný a vyrovnaný řidič, kterého máloco rozhodí.
Neustále se usmívá, na kolegy vždy mává (když má zrovna zaměstnané ruce, zvedne na pozdrav nohu) a jeho styl jízdy je technikem pravidelně hodnocen jako ukázka defenzivního a plynulého řízení.
Ráďa nesnese, když se mu někdo nalepí na zadek, bere mu šťávu a nejde setřást. Zvlášť cestou do modřanského svahu. To pak klidně zastaví a...
„Máňa! Já to tušil!“ nese se nad Modřanskou roklí jeho mocný hlas plný spravedlivého hněvu. „Jseš snad moje stará, že mi tu líbáš prdel?! Víš, co je energetická kázeň? Opovaž se rozjet, dokud budu nadohled!“

Provozuneschopný vůz je takový vůz, který už se ani zaboha sám nerozjede, natož aby brzdil. Otočíte vypínačem řízení a nestane se vůbec nic. Prostě mrtvola.
Občas takhle nějaká tramvaj umře. Po vysazení cestujících je z ní potom prázdná schránka, kterou by řidič nejradši poslal z kopce rovnou do šrotu.
Litera provozního předpisu zní ovšem jinak.
„Připravte tramvaj na vlečení,“ připomene ji dispečer do vysílačky. „Složky i jeřáb už jedou.“
A tak se Ládík zvedne, vezme klíčky a jde ze zadní lavice vytáhnout čtyřicetikilové spřáhlo, které bude potřeba namontovat na čelo mrtvého 15téčka.
„Že já si dneska nevzal sickday,“ utrousí ještě.

Jindra se vnímáním něčeho tak abstraktního, jako je čas, obvykle nezatěžuje. Jízdní řád je pro něj čistě orientační a jeho krédo zní: Spěchej pomalu, bo si spěcháš pro smrt. Nebo tak nějak. Prostě svižná jízda mu nic neříká a jediný případ, kdy to dokázal na trati pořádně ohulit, byl 13. červenec 2013, ranní šichta s linkou 18, krátce před polednem.
Když byl na Moráni, nastoupila k němu žena ve svatebních šatech, zoufale zabušila na dveře kabiny a povídá: „Jestli dokážete bejt za 10 minut u Nuselský radnice, tak vás zvu na svatební hostinu! Jestli to nestihnete, tak jsem v prdeli.“

Jakmile řidič tramvaje nalezne ve voze cokoli opuštěného, co nespadá do kategorie zboží podléhající rychlé zkáze a nepřipomíná odpad, je povinen vzít věc do úschovy, vypsat k ní nálezní lístek a po skončení směny předat výpravčímu, u něhož si ji může vyzvednout nešťastný majitel.
Jelikož jsem starý poctivka, dělám to tak vždy.
„Tak co jsi zase našel, Sašenko?“ protáhne sarkasticky výpravčí Pavlík. „Sbírku motýlů?! No krásný! Neměli bychom si tu otevřít vetešárnu? Foukací harmonika, housle, dvě terária, věšák, kolečkový brusle, prádelní koš, bronzovej svícen, sada stříbrných lžiček, gravírovaná karafa, mosaznej dalekohled, akvarel se srnkama... Tady už chybí jenom malej Buddha.“

Kvído měl fenomenální paměť. To se hodilo, když chtěl kolegům vyprávět historky.
Potíž nastávala ve chvíli, kdy zažil něco, na co by nejradši zapomněl.
Jako třeba tenkrát na Divoké Šárce. Jakmile vystoupil poslední ovíněný loudal s petkou stáčeného Sauvignonu, Kvído zhasnul světla, udělal si na sedačce větší pohodlí, sáhl po knize... a náhle to spatřil.
Muž zahalený do županu, bičující kabelem od televize ženu nezahalenou vůbec ničím.
„Nepotřebujete pomoc?“ odvážil se houknout z okýnka na nebožačku.
„Dobrý, tohle zvládnu sám!“ odpověděl ubožák.
„Zkuste na to zapomenout,“ poradila žena, když o deset minut později spokojeně procházela kolem. „Děláme to každej čtvrtek.“

V tramvajáckém kurzu se někdy sejde opravdu povedená parta.
Slyšel jsem o jednom, kde se potkali bývalý policista, učitel hudební výchovy, redaktor televizních zpráv, fotomodelka spodního prádla, účetní v důchodu, trenér basketbalu, operátorka tísňové linky, vrcholový manažer IT společnosti, profesionální tanečnice, kuchař, basák a textař rockové kapely, zdravotní sestra, dva prodavači z Alberta a jeden chlápek, co mluvil jen maďarsky, takže se o něm nikdo nic nedozvěděl.
„To tu vážně nikdo nedělal v dopravě?“ udivilo lektora Jindřicha.
„Já si jako malá hrála, že jsem průvodčí,“ řekla tanečnice Nina.
O osm let později získala bronzovou medaili na evropském mistrovství řidičů tramvají.

Linka 13 je moje nejoblíbenější. Všude mraky času, takže se do mě nikdo neobouvá, nikdo mi nešlape na krk.
Lidi se netlačí a nedělají takovej bordel jako v centru.
Na Černokostelecký i Čecháči mám solidní dobu na relax. Dokonce se stačím provětrat.
A navíc si jedu sólo. Netahám za sebou žádnej pitomej ocas, do kterýho lidi pokaždý zběsile nalítávají, div že ty dveře neutrhnou.
Jo, prostě pohodička.
Už se fakt nemůžu dočkat, až mě mistr zase napíše na třináctku...

... pomyslel si vůz T3R.P s výrobním číslem 8376 a pohroužil se do příjemného snu o tom, jak mu depáci odpojují vlečňák.

Když v roce 1962 poprvé vyjely z fabriky Tatra Smíchov legendární tétrojky, ČKD uvádělo životnost 30 let.
Ty stroje jsou tu s námi dodnes.
Drží pohromadě jako židovská víra, opravit se dají prakticky „na koleně“, náklady na jejich údržbu jsou směšné a z početných střetů s nepozornými řidiči vycházejí s pouhými škrábanci na laku a ohnutými spřáhly.
Nejen že tvoří neodmyslitelnou součást pražského koloritu a že jejich design je geniálně nadčasový, já bych se nebál nazvat je zázrakem českého inženýrství a světovou perlou mezi prostředky hromadné dopravy.
Vždyť je to jediná tramvaj, která bez potíží projede kolejovou síť v Charkově!

Když jsem nastoupil na Pankrác (do výkonu služby, nikoli trestu), byl tam takový silně afektovaný a upovídaný řidič, který musel všem a všemu sdělovat své názory. (Jednou jsem ho zastihl, jak na záchodě klábosí se zásobníkem na mýdlo.)
Říkalo se mu Kandelábr, protože kdysi vrazil do sloupu veřejného osvětlení, když něco vzrušeně vykládal.
Jeho koníčkem bylo studování právních norem a provozních předpisů. A vymáhání jejich dodržování za pomoci dlouhých, plamenných kázání.
Když jednou takhle fanaticky přesvědčoval cestující, že musí při výstupu s kočárkem mačkat tlačítko Znamení, nikoliv to s vozíčkem, naneštěstí seděl poblíž ředitel odboru kontroly.
Nařízené psychotesty Kandelábr nezvládl.