Ze života pražského tramvajáka

Když Vanda naposledy vyjížděla za Kobylisy, nechal ji Poršák ve štychu už cestou z vozovny. V jističové skříni to zaprskalo, panel se rozsvítil jako vánoční stromeček a tramvaj vyžadovala zapnutí nouzového dojezdu. (To znamená velký špatný.)
„Ano, paní řidičko, rozumím. Pokračujte bez cestujících do smyčky Dvorce.“
„Dvorce jsou nesjízdný. Příjem.“
„Hmm... Ano, souhlasí. Pokračujte na konečnou a tam se odstavte na vnější koleji.“
„Vy chcete, abych na nouzák jela až do Modřan?! Příjem.“
„Ehm... Dojedete na Nádraží Braník a odstavíte se na vnitřní koleji.“
„Vnitřní v Braníku zabírají toiky.“
„Paní řidičko, hlavně už se rozjeďte, protože takhle se nikam nedostaneme!“

Lidé čekající na spoj.
Nervózně přešlapující pánové, kteří kroutí hlavou a poklepávají na hodinky, jakmile přijíždíte do zastávky. (Nezáleží na tom, že jedete včas.)
Nevnímající slečny, ponořené do mobilních aplikací.
Cestující, kteří do poslední chvíle sedí na lavičce obložení taškami a zvedají se, když chcete odjet.
Kuřáci, co musí z cigarety vytáhnout maximum, pročež skáčou do zavírajících se dveří s vajglem v prstech a poslední obláček dýmu vyfukují do salónu.
Někdy na ostrůvku zahlédnu člověka, který prostě klidně stojí a vyhlíží. Když zaparkuju u sloupku, podívá se do kabiny a usměje se.
Z toho pocitu těžím celých dalších deset zastávek.

Řidiči nočních linek jsou zvyklí na ledacos. Setkávají se s nejrůznějšími projevy primitivních pudů, opileckých nálad a trestné činnosti.
Většinou to bývají ti největší a nejdrsnější z našich řad.
(Jediná žena mezi netopýry je strašnická řidička Míla. Váží sto dvacet kilo a holýma rukama ohne tágo.)
Viktor je však založen spíše intelektuálně a jeho tělesná konstituce je křehká.
Když onehdy v zadní části vozu spatřil pochybné chlapíky, jak se snaží oloupit dvě stařenky, raději zvedl vysílačku, než aby se osobně angažoval.
Přivolaná policie nalezla hanebné muže přivázané ke kandelábru nylonovými punčoškami.
Ukázalo se, že babičky jsou bývalými přebornicemi v judu.

Střet se zvěří není v pražském provozu obvyklou záležitostí, ale jsou místa, kde k tomu dochází.
Cestou do Modřan se můžete potkat se srnkami.
Na trojské trati řidič nejednou srazil divoké prase. (Když budete mít štěstí a zoologická zahrada smůlu, můžete vidět přebíhat přes koleje i něco exotičtějšího. Třeba tygra usurijského.)
Zvláštní kapitolu tvoří Stromovka. Té tramvajové smyčce se taky přezdívá Park nebo U veverek.
„Jednou mi tam ty mrchy oblézaly tramvaj v takovém houfu, že jsem si říkal, jestli nepodnikají nějakou sabotážní akci,“ vypověděl kolega Ruda. „Možná bychom je neměli chránit proti vyhubení, ale sami sebe proti jejich přemnožení.“

Řidič tramvaje je ten chlapík, co sedí v kabině a vyleze jen, pokud si jde přehodit výhybku nebo vyklopit plošinu.
Odveze vás do cíle, aniž byste si všimli, jak vypadá nebo jak se tváří.
On si ale všímá.
Pečlivě hodnotí, kdy je potřeba brzdit, kdy zrychlit, kdy počkat, kdy na nic nečekat, kdy zasáhnout a kdy je lepší nedělat nic.
Možná pro vás není žádným hrdinou, ale věřte, že když mu do cesty vjede dítě na koloběžce a on zastaví dva centimetry od něj, cítí se jako jeden z Avengerů.
Teda potom, co se mu srovná tep a přestane nadávat.

Když se po dlouhé době rezivění a prorůstání mechem v Ústředních dílnách Dopravního podniku vrátila do Kobylis některá 14téčka, opravená, renovovaná a připravená okamžitě sloužit občanům hlavního města, ne všichni řidiči růžové vozovny projevovali nadšení.
„Poslyš, Evžene, a co je na nich novýho?“ ptal se Ludvík, mhouře oči na dvě tramvaje stojící vedle sebe – jednu před opravou, druhou po opravě.
„Zvenčí nic, Ludvo. A vevnitř akorát zrušili to nesmyslný pódium za kabinou a sedačky jsou plastový.“
„To je všechno? Žádná klimatizace pro cestující? Žádná lepší klimatizace pro nás?“
„Ne.“
„Aha. Takže úplně stejný pojízdný krematorium, jako když to odsud odtahovali.“

Někteří kolegové říkají, že doba koněspřežné dráhy jednou zažije velkolepý návrat. 15téčka se totiž rozpadají rychlostí progredující lepry, firma Škoda už nevyrábí náhradní díly a tétrojky pomalu dosluhují.
Je to vlastně docela jednoduché. V halách vozoven se ustájí tažní koně, kteří s východem slunce vyrazí, se soumrakem zamíří zpět do stáje a mezitím budou křižovat Prahu rychlostí deset kilometrů za hodinu (čemuž toho času odpovídá tragický stav kolejové sítě). Díky nízké provozní rychlosti nebudou vozy opatřeny dveřmi, lidé budou naskakovat a vyskakovat, kde se jim zlíbí (což sníží náklady na údržbu zastávek).
A školení řidičů, pardon kočích, povedou vysloužilí žokejové.

Už když jsme nastupovali do kurzu, byli jsme upozorněni na skutečnost, že jednotka Provoz tramvají je taková polovojenská organizace, kde do jisté míry operujete samostatně v rámci dané předpisové soustavy a selského rozumu, na druhou stranu jste ovšem povinni za všech okolností uposlechnout rozkazu nadřízeného, jakkoli se vám jeho pokyn jeví nepředpisově či snad dokonce zhovadile.
„Čili v praxi to vypadá tak, že dispečer rozhodne, abyste navzdory agresivnímu cestujícímu pokračovali v jízdě, on vám na další zastávce rozbije dveře kabiny, dá vám pěstí, ale vy marodíte za sto procent a ještě od podniku dostanete kompenzaci. A to se přece vyplatí!“

Když si kolega Cyril dělal papíry na tramvaj, měl vlasy na Jágra, v uchu kroužek a velikost košile 38. Každý víkend to rozjížděl v Discolandu.
Dneska má odježděno 6 000 šichet, poslední vlas sebral holicí strojek loni v létě, díra po náušnici dávno zarostla a košili velikosti 38 by natáhl možná na pravý biceps.
„Byly to zlatý časy,“ povídá na cigárku v Braníku. „Ale už bych se nevrátil. Šlapat dvanáct hodin na zrychlovači a poslouchat ten randál... Ať si je užije muzeum.“
Odcvrnknul vajgl, vylezl do klimatizované kabiny faceliftu a uvelebil se s rukou opřenou o řadič.
Vypadal naprosto spokojeně.

Kdejaké pankrácké 15Téčko je jako aprílové počasí. V hale vozovny se tváří, že je v naprosté pohodě, jen co však vyrazíte na trať, začne jančit. Hláška sem hláška tam, displej bliká jak mixážní pult osmdesátkového dýdžeje, z výstražného tónu vám cuká oko.
Po restartu systému dá na půl kola pokoj, aby vás cestou zpátky vypeklo při průjezdu nějakou libovou křižovatkou.
A když se vám dvacet minut před střídáním rozbijou dveře, vy se je marně snažíte zavřít a nevíte, jestli máte brečet nebo se hystericky smát, přijde za vámi paní a povídá: „Budeme tu stát ještě dlouho? Já potřebuju stihnout Kriminálku!“