Ze života pražského tramvajáka

„Čili vy tvrdíte, že v okamžiku střetu jste na kolejovém přejezdu už stál, tudíž řidič tramvaje měl povinnost zastavit a umožnit vám dokončit manévr?“ ujišťoval se dopravní policista přivolaný k další ze stovky typických nehod.
„Jo, říkám, normálně jsem stál! A rozhlížel se. Jel jsem do Jysku vyzvednout gauč, takže jsem se tadyhle musel otočit, abych se tam dostal. Logicky."
„Logicky,“ kývl policista. „A kdybyste ten gauč jel vyzvednout přes železniční přejezd, taky budete tvrdit, že měl strojvedoucí zastavit? Z márnice už byste toho moc nenapovídal, co? Takže dva tisíce, čtyři body a buďte rád, že vás nesbíráme do pytle."

Jakmile Toníček zpozoroval v kolejišti tmavou siluetu, spustil zvonec a sešlápnul pedál brzdy na magnety. Přibližující se postavu hypnotizoval až do úplného zastavení.
Právě v tom okamžiku mu chlap zmizel z dohledu.
Toníček sundal prst ze zvonku, pustil kolejnicovou brzdu a zůstal sedět na místě. Přibitý šokem. Dočista oněmělý.
Mozek mu servíroval jasný obraz toho, co se nachází pod vozem. Při představě, že by měl vylézt ven a podívat se, ho jímala hrůza.
Teprve, když mu chlápek zaťukal plechovkou piva o kabinu a zeptal se, jestli by nemohl trochu couvnout, jelikož má pod kolem šňůru od sluchátek, Toníček začal řvát.

O Jožinovi se říká, že je prokletý. Ročně absolvuje v průměru 13 nehod. Všechny jsou nezaviněné. Berou ho zleva, zprava, zepředu i zezadu. Jediný směr, kterým do něj ještě nic nenarazilo, je seshora dolů.
„Jožine, včera to byla dvaadvacátá zneprovozněná tramvaj,“ pověděl mu jednou ráno vedoucí. „Takhle to dál nejde.“
„A můžu snad za to, že se Mongol rozhodl odbočit na šipku přímo?“
„Nahoře si myslí, že se tomu dalo zabránit.“
„Jak? Nechat ho zmizet?“
„Já vím, že za to nemůžeš, ale já to musím nějak řešit.“
„Takže sbohem odměny?“
„Ne. Dostaneš patnáct stovek navíc a necháš si vyčistit čakry.“

Do pražských tramvají se postupně nahrávají nové systémy, které mají zvýšit bezpečnost provozu a komfort cestujících. Minulý rok spustili ostrý provoz elektronického mapování, které vyhodnocuje, jaká rychlost je zrovna potřeba. (Pokud vymetáte oblouky, nekompromisně vám zasahuje do řízení.) Loni zahájili testování antikolizního systému. A letos...
„...prý uvažují o speciálním odemykání řízení, které nejprve provede zkoušku na alkohol, a teprve po negativním výsledku umožní nastartování panelu.“
„To jako vážně?“
„No vážně!“
„A bude mě ta tramvaj testovat jen na alkohol? Nebude třeba zjišťovat, jakou mám náladu? Ha, Saša je nasranej, ještě by někoho přejel, tak ho radši pošleme domů. Potřebuje dovolenou.“

Od propuknutí koronavirové epidemie skončilo v nařízené karanténě 156 zaměstnanců (včetně mě).
Někteří už byli propuštěni zpět do služby (to zní zvláštně, když si uvědomím, že zaměstnanci jiných firem byli po skončení karantény propuštěni definitivně).
Ostatní však ve svém domácím vězení zůstávají.
„Slyšela jsem, že Ruda začíná trochu blbnout,“ informovala kolegy na záloze Dáša. „Přidal se na Facebooku do nějaký skupiny pro elektromechanický nadšence a vyrobil si chytrou kuchyň. Než se převlíkne z pyžama, má na stole míchaný vejce a půllitr kafe. Jo a včera naučil sporák hrát piškvorky. Mariáš prej ještě potrvá.“
„Jak dlouho že je doma?“
„Teprve tejden.“

Říká se, že po dvou letech u Dopravního podniku vás začínají škrtit kalhoty a další rok nedopnete nafasovanou košili.
Zbyněk tvrdí, že tu košili nemohl zapnout už ve výdejním skladu, poněvadž odpor textilního materiálu byl větší než vynaložené úsilí. Knoflík na pupku mívá rozepnutý.
Milan k problému přistupuje opačně. Dva dny poté, co mu při přehazování výhybky praskly kalhoty, dorazil do práce pěšky a na zádech nesl krosnu.
„Co v tom proboha taháš?“ zeptal jsem se.
Otevřel zip a vyskládal na stůl tři láhve vody, dvě kila zeleniny, nádobu s proteinovým práškem a mixér.
„Ketodieta, kámo, ketodieta. Mě podnik nedostane.“

Malé děti můžou být zábavné. Když je naberete na Výstavišti a ony na sobě mají kostýmy Avengerů. Dokážou být roztomilé. Když je za kabinou slyšíte brebentit, k čemu asi slouží který knoflík na ovládacím panelu a že ten velký červený zcela určitě odpaluje rakety, aby tramvaj mohla projet mezi všemi těmi auty, co stojí na kolejích.
A pak je tu skupina malých záškodníků, kteří čudlíky strašně rádi mačkají. Lhostejno jaké. Hlavní je provést co možná nejvíce stisků za minutu.
Zásadní úskalí jejich ambiciózního plánu tkví v tom, že přerušovaným mačkáním tlačítka Znamení k řidiči nám dávají návěst Zastavte všemi prostředky.

Ládík si při práci vždycky vesele prozpěvuje. Než začal dělat tramvajáka, vyučoval hudební výchovu na základní škole. Zpěv je jeho velká vášeň, a tak jednou přišel s nápadem na založení pěveckého sboru vozovny Pankrác.
Zrovna to nadšeně předkládal na výpravně, když do dveří vrazil Karel a udeřil novinami o stůl.
„Tak tu plzeňskou tramvajačku odsoudili za zabití z nedbalosti, vážení. Takže bacha! Teď pokaždý, než se odpíchnete od sloupku, musíte zvednout prdel ze sedačky a zkontrolovat, jestli vám před čelem nepřechází shrbená babka s fofrtaškou!“
„No, Ládíku, vypadá to, že název Zpívá celá Pankrác by mohl brzy dostat novej rozměr.“

Jezdit ve svátek bývá odpočinková záležitost, navíc dvojnásobně odměněná. Není proto divu, že se o sváteční práci řidiči doslova perou.
Naposledy, když si bral Fanouš dobrovolně Štědrý den, jezdil prakticky prázdný. Až na jednoho silně uzrálého chlápka se dvěma igelitkami, co vypadal, že se rozhodl strávit večer popíjením krabičáku na trojsedačce vzadu.
„Poslyšte, už vás vezu druhé kolo. To jste to ještě nedopil?“
„Dneska si ho šetřim. Dneska je významnej den.“
„To pro nás všechny. A necucáme jedno krabicové čtyři hodiny.“
„Jo, jenomže všichni se nejmenujou Adam a nemaj narozeniny na Evu.“
„Aha. Tak tu aspoň vyvětrejte. A všechno nejlepší.“

Naše povolání je na pracovní úrazy poměrně bohaté. O jejich četnosti svědčí objemné knihy archivované na jednotlivých vozovnách.
Pepíkova zlomená noha, když vylézal na výhybku a hodil tlamu na mokrém bumlíku.
Viktorův krvavý šrám, když ho nad ránem šlehla bičem rozdováděná cestující.
Světlanin anafylaktický šok, když jí do kabiny vletěla včela.
Bohoušův zásah elektrickým proudem od probíjející páky řízení.
„Takže tys do té pracovní jámy zahučel poté, co tě uklízečka nabrala mopem?“ ujišťoval se výpravčí u Toníčka, který stál před okýnkem s tamponem v nosní dírce.
„Já to viděla,“ dosvědčila Dáša. „Hodil dvojitý salto a do rypáku si vrazil kličku.“