Ze života pražského tramvajáka

Zatahovat na Pankrác poslední znamená rozjet se krátce po první hodině ranní z modřanské smyčky, vyrazit prázdnou, temnou tratí k poliklinice, naslouchat hukotu větru a rytmickému dunění kol, potom spoře osvětleným úsekem do Braníka, míjet zastávkové sloupky na opuštěných refýžích, podél Vltavy na Výtoň, výhybka doprava, prosvištět nuselským údolím, vzhůru k Povstání a pak už jen podjet magistrálu a jsem doma.
Depák Zbyňa mi ukazuje, ať nechám tramvaj v myčáku a jdu.
Je 1:54 a za poslední herkou se zavírají vrata.
Nad vozovnou panuje mírumilovné ticho, kolejovou harfu zalévá oranžové světlo lamp a vzduch voní mazivem a kvetoucími kaštany.

Dobíhači. Strastiplná kapitola profesního života řidiče tramvaje.
Krásně ji ilustruje Bohoušova příhoda z loňska.
Tehdy na Albertově trpělivě počkal na v pořadí již třináctého opozdilce.
Tento pán stejně jako všichni předchozí neprojevil ani špetku vděku, s bohorovným výrazem nastoupil a poohlížel se po vhodném místě, na něž by usadil své královské pozadí.
"Řidiči nejlépe poděkujeme tak, že zvedneme paži," informoval jej Bohouš palubním rozhlasem.
"Trhni si!" dolehlo k němu.
Přání klienta je mi rozkazem, pomyslel si a trhnul pákou řízení tak, že chlap odletěl do prostředního článku, kde si natrhl gatě, jak se snažil bojovat s fyzikálním zákonem o akceleraci.

Když měl Ruda naposledy trojku a svištěl si to nahoru na Kobylisy, střetl se před zastávkou U kříže s jedním poněkud agresivnějším řidičem osobního automobilu značky BMW. Zmíněný řidič mu navzdory jasnému dopravnímu značení nedal přednost v místě, kde jízdní pruh plynule přechází na kolejový pás, neboť se domníval, že tam se svými 450 koňmi bude dřív. (Přece se nenechá zdržovat stanicující tramvají.) Inu, bouračka to byla vizuálně efektní. Bavorák udělal dvě piruety, než skončil omotaný kolem lampy. Co však Rudovi vyrazilo dech, byla reakce šoféra, který z vraku vylezl.
„Hm, tohle trochu nevyšlo. Nestalo se nikomu nic? Jste OK?“

Nastupování se zmrzlinou, otevřenou plechovkou piva, jízdním kolem nebo smečkou rotvajlerů bez vodítek už Rolanda nechávalo tak nějak chladným. Ostatně, kdyby měl řešit každou krávovinu, v životě by nedojel na konečnou.
Nereagoval dokonce ani na tu smíchovskou rodinku, co se mu dovnitř nacpala se čtyřmi nákupními vozíky.
To, co ho však lhostejným rozhodně nenechalo, byla partička mládežníků, která se rozhodla uprostřed vozu uspořádat kebab party. Když kousek zelí s dresingem přistál přímo na kameře, Roland vzal do ruky mikrofon.
„Ty čuňata u třetích dveří okamžitě vystoupí, nebo zažijou takovej tanec, že kousky kebabu nebudou to jediný, co bude lítat vzduchem!“

Všechno se to přihodilo poslední den před Pepíkovým odchodem do penze.
Začalo to tím, že navzdory ranní nespavosti zaspal, a pokračovalo neúspěšným pokusem chytit svoji tramvaj na Podolské vodárně.
Když konečně sedl za panel, den blbec plynule přešel v sérii katastrofických událostí.
V Karlíně ho z boku nabral Košík.
O dvě hodiny později mu pod kola vletěl cyklista.
Třicet minut před střídáním se vůz rozhodl zahlásit kritickou poruchu pohonů.
Během manipulační jízdy do vozovny se ještě stihl střetnout s ambulancí a pohádat s dispečery.
Jakmile si Na veselí konečně oddychl, blafnul panťák a tramvaj zapálil.
Pepík pochopil, že odchází včas.

Máme u nás lidi, kteří jsou takovými nadšenci do tramvají, že zastávají práci hned na několika pozicích. Makají v depu, kde stroje opravují a opečovávají, zároveň pravidelně nastupují do služby jako řidiči běžných linek a když zrovna mají volný den, chodí pořizovat záběry dopravních kuriozit a tyto fotografie pak prodávají marketingovému oddělení, které jimi tapetuje stránky podnikového časopisu, web a facebookový profil.
Jedním takovým kolegou je Broňa.
Když jsem mu minule na Palmovku přivezl tramvaj s rozhrkanými dveřmi, po svačině mi ji vrátil se slovy: „Tak jsem to na konečný otevřel, vyčistil, dotáhl šrouby a promazal. Máš to v cajku!“

Dělat šejdry je pro člověka dojíždějícího z Dobříše naprosto nelidské utrpení. Vstáváte ve tři ráno, abyste na půl pátou dorazili, kolem desáté skončíte, abyste ve dvě odpoledne mohli začít znovu někde jinde a definitivního konce šichty se dočkáte ve 20:25. Doma padnete do postele zbití jako pes, a pokud vás následující den čeká to samé, tak už dopoledne připomínáte mršinu onoho zbitého psa a večer dokonce vydáváte odpovídající pach.
„Dobrou noc. Pokus se nechrápat,“ loučí se manželka po telefonu, zatímco zavírám vrata vozovny.
„Klid, miláčku. Já dneska asi stejně nedolezu domů. Lehnu si na dvorku, ráno mě jenom zasypeš.“

Dušičky jsou den, kdy opravdu nechcete vyfasovat linku 13.
Tedy, ne kvůli samotnému číslu, o němž se traduje, že přináší smůlu.
Potíž je, že trasa téhle linky vede z Vršovic do Strašnic. Jezdí kolem největších pražských hřbitovů, zastavuje u krematoria a je pověstná tím, že vozí převážně seniory.
V den Památky zesnulých ji však k cestování využívají nejrůznější existence. Ať už jde o lidi v černých kápích, lidi zamotané do bílých prostěradel, rej děsuplných masek, zástup mnichů s kočičími přepravkami, ženy se špičatými klobouky a košťaty nebo jen pomatenou stařenku, která chce nastoupit do přecpané tramvaje se zapálenou hřbitovní svíčkou.

Řízení tramvaje spadá do skupiny povolání, které nelze vykonávat v období těhotenství. Řidička spatřivší dva proužky na testu gravidity má povinnost tuto skutečnost neprodleně oznámit vedoucímu vozovny, načež je stažena ze služby a ponechána doma za stoprocentní náhradu mzdy.
Což při takové populační explozi po zavedení slušného porodného ústí v nepříjemnou komplikaci – snížení stavu aktivních řidičů z pouhého nedostatku na nedostatek kritický.
Ve finále to vždycky zachrání brigádníci a penzisté, které už nebaví zahrádkaření. A nakonec stejně všichni šišlají nad fotkami malých tramvajáčků a usmívají se jako idioti.
Včetně výpravčího Jindry, který se neusmívá nikdy. Na nic a na nikoho.

Kolejový pás je kouzelný prostor, který se vyznačuje nadpřirozenou schopností přitahovat k sobě nekolejová vozidla.
Všichni jsou jím vábeni, všichni do něj chtějí. Bez ohledu na to, jestli se zrovna jedná o asfalt nebo otevřený svršek (rozuměj z hromady štěrku trčí pražce).
Síla jeho magické moci se nejčastěji projevuje v Plzni. Ale Praha nikterak nezaostává.
Nedávno nám auto vletělo 250 metrů daleko do kolejiště modřanské trati, kde na několik hodin uvízlo s proraženým chladičem a zlomenou přední nápravou.
Řidič se dušoval, že ho ze silnice určitě vyhodil výmol.
Ocelové pruhy mizející v oblouku před Pobřežní cestou se mu tiše pochechtávaly.