Ze života pražského tramvajáka

V posledních letech se nám tu rozmohl takový nešvar. Partičky vyhecovaných mládežníků se zálibou ve freestylové výtvarné tvorbě nabyly dojmu, že nejvhodnější prostor pro zviditelnění jejich talentu představují naše tramvaje.
Podnik kvůli tomu zavedl už několik opatření. Například bychom neměli ve smyčkách za tmy zhasínat světla v salónu, aby mohli být případní umělci zavčasu odhaleni kamerovým systémem. Nebo se nemáme od svých vozů zbytečně vzdalovat.
I přes veškerou snahu občas dojde k incidentu. Tahle umělecká disciplína je totiž hlavně o rychlosti.
Igor si v Modřanech jen odskočil na malou. Když se po třech minutách vrátil, našel svoje 14téčko přestříkané narůžovo.

Při brázdění Prahy se dá zahlédnout lecjaká přírodní krása. A teď nemám na mysli vnady cestujících, ačkoli těch si samozřejmě také občas všimnu.
To, co můj zrak poutá od jara do léta, jsou dechberoucí květinové výsadby, které lze čím dál častěji vidět na takových těch hluchých místech, jako třeba mezi svodidly na Bubenském nábřeží nebo pod Hlávkovým mostem na Vltavské. Tulipány, vlčí máky...
Když jsem minulé léto přijel do smyčky Nádraží Podbaba, vnikl ke mně otevřeným okýnkem závan nesoucí s sebou vzpomínky na zavařování okurek.
Mezi chrpami a bodláčím rostl kopr.
15 minut obratového času stačilo.
O víkendu byla koprovka.

Když jsem se před čtrnácti dny (během zálohy na výpravně) účastnil vášnivé debaty ohledně dovolených v Itálii, nařízených karantén, rizik na pracovišti a tak podobně, vykřikoval Štěpán něco o tom, že bychom si my řidiči měli taky na chvíli lehnout doma před televizi a ty důchodce, co se nechávají vozit přes půl Prahy do Kauflandu, by před tu televizi měli přivázat.
Tenkrát jsem mu řekl: "Štěpo, ty netáhlo, chuj vem důchodce, ale kdo by vozil do práce ty zdravotní sestřičky a pekaře a popeláře a další lidi, co musejí makat?"
Dneska před tou televizí ležím.
Jen se mi hůř dýchá.

Když vás bolí hlava, není zrovna příjemné řídit tramvaj. Když vás bolí hlava, tak se jakákoli činnost stává extrémně náročnou a nepříjemnou, ale řídit tramvaj je v takovém stavu jedna z málo probádaných oblastí pekla. Zvlášť, když vám za kabinu nastoupí tatínek s kočárkem, v němž se ukrývá lidské mládě s extrémně vyvinutými hlasivkami a záchvatem hysterie.
Nutno podotknout, že otec zkoušel, co se dalo. Mluvícího medvídka, dinosaura Barneyho, Iron Mana i svůj mobilní telefon. Nepomohlo nic.
Pak jsem zacinkal na neukázněného chodce a dítě zmlklo.
Tak jsem v pravidelných intervalech cinkal až do Modřan.
Koneckonců, použití zvonku nic nestojí.

Řidičky tramvaje stále stejně dnes jako před desítkami let vnášejí do našeho světa půvab, dělají ho pestřejší a tak nějak hezčí. Dámy na kolejích se třeba častěji usmívají. A střídat kolegyni ve většině případů znamená sednout si do čisté kabiny, kde ještě dvě kolečka cítíte dozvuky jejího parfému.
A přestože tyto ženy nejsou žádná ořezávátka a dokážou bez problémů odtlačit jazyky neudržované čepové výhybky, někteří problematičtí cestující si na ně z pozice mužů vyskakují.
Kdyby ten opilý hrubián tušil, co je zač Vanda, určitě by si to rozmyslel.
Srovnala ho tágem tak důkladně, že ho na Podbabě nakládali do sanitky.

V době snížené poptávky po přepravě (rozuměj: kaštana na ostrůvku hledáš lupou) čelíme nepříjemné věci - spoustě času.
Většina pražských tramvajáků je uvyklá vražednému tempu, ze kterého se jen obtížně přepíná do takřka relaxačního módu, pročež teď nebývá ničím neobvyklým, že tramvaj v zastávce zdánlivě bezpříčinně postává.
Mě kdyby dnes na Vinohradské nezbrzdil ten ztepilý smrk, vypadnuvší z otáčejícího se kamionu, přijedu na Pavlák o čtyři minuty dřív!
Což by bylo naprosto skandální.
Lidé by se ošívali, kontrolovali hodiny, někdo by se určitě přišel zeptat, co se děje.
A já bych musel předstírat kašel, abych ho donutil vzdálit se bez odpovědi.

Přiznávám, že to, co mám na lidech rád, je jejich zvídavost.
Občas se stane, že někdo na konečné přijde a zajímá se o technické detaily. Často to bývají rodiče neúspěšně předstírající zájem své ratolesti. Když něco opravdu potřebuje vědět dítě, obvykle přiběhne samo a zoufalý rodič ho pak odchytává.
Jako tehdy na Petřinách, kdy do smyčky přiletěl sedmiletý chlapec a bez okolků zaplul přímo pod vůz T3R.P. Dostávali jsme ho odtamtud dobrých pět minut.
„Ládíku, proč zrovna pod tramvaj proboha?“ láteřila maminka.
„Já chtěl vědět, na co má ty sosáky!“
Věnoval jsem mu pár edukativních slov na téma „pískovače“.

Když naplno propuklo šílenství ohledně nového koronaviru, byla jen otázka času, kdy jeho osidla zajmou i některé z nás, řidičů MHD, pracovníků v takzvané první linii.
To, že jsme přestali v tlupách chodit na cigáro a na konečných se ukrýváme v bezpečí svých kabin, je vcelku logické.
To, že někteří dobrovolně řídí deset hodin s rouškou na obličeji, je politováníhodné sebemrskačství, které nepomůže ničemu jinému než rozvoji dermatitidy, nicméně nějaký psychologický efekt to mít může.
Když jsem však minulý týden za panelem uviděl kolegu s hlavou vstrčenou do nafukovacího míče, má víra ve zdravý rozum našeho kolektivu byla hluboce otřesena.

Obratiště Sídliště Řepy nemají řidiči příliš v oblibě. Nikdo přesně neví, čím si to ta ubohá smyčka zasloužila. Někdo tvrdí, že tam ze země vyvěrají proudy negativní energie, někdo zase, že je to jedna velká geopatogenní zóna, která vám div nezpůsobí rakovinu, když se tam třikrát za den otočíte. Odpozorovaným jevem je, že zatímco všude okolo svítí sluníčko, nad řepským obratištěm číhají ocelová mračna a jakmile vylezete z kabiny, spustí déšť.
Vanda tuhle konečnou nenávidí od doby, co jí v nástupní zastávce francouzskou holí roztříštil boční okýnko erpéčka asi stoletý stařík a rozbitým sklem se soukal dovnitř, aby ji uškrtil.

Zkraje roku Karlovi nastoupila nachmelená partička.
Styl jejich nastupování byl pro tento druh skupin obvyklý. Ty, kdož jsi pískajícím dveřím nejblíže, proskoč jimi, aby čidla, která tě sňala, automaticky zastavila jejich dovírání, a ty, který skáčeš jako druhý, hleď se mezi dveřmi zaseknout, ať ostatním umožníš úspěšné doběhnutí tramvaje.
Tento manévr by jim býval vyšel, kdyby při něm dveře nezůstaly viset na zkřivených pantech.
Karel majestátně dokráčel na konec vozu, aby křídla ručně zavřel, uzamknul a přelepil nápisem MIMO PROVOZ.
„Za okamžik pojedeme,“ promluvil vlídně k cestujícím.
Pak se obrátil k provinilcům.
„Vy nepojedete.“
Vystoupili rychlostí blesku.
Karlovi nikdo neodmlouval.