Ze života pražského tramvajáka

Money, money, money... Must be funny... Jen si to pěkně vohul.

Tu-dum tu-dum tu-dum tu-dum.

Chichichi. Chachacha. Chi-chi. Cha-cha. Cho-cho.

Tu-dum tu-dum tu-dum tu-dum.

Buch. Žuch. Duc. Národka. Lidí jako sraček. Drc. Hrc. Prc.

Tu-dum tu-dum tu-dum tu-dum.

Tuc tuc tuc. Zlatá ABBA. Pííííííííííp! Pííííííííííííííp!!! Odjezd z konečné za jednu minutu... Malostranská. Se poseru.

Tu-dum tu-dum cink. Cink cink. Crrrrrrrrrrrrrr! Nesmrtelná teta, co?
Tu-dum tu-dum tu-dum crrrrrrrrrrrrrr! Túúúúúú!!! Chobote.

Hradčanská. Inferno. Ťuk ťuk. Nejedu na Hrad. Nemám lístky! Nerozměním! Žuch cvak.

Tu-dum tu-dum tu-dum KGX5. Odklon. Malovanka. Neeeeeeee!

Dispečerský auto. Gumovej potah na sedadle spolujezdce.
Jsem říkal, že se poseru.

Jednou z největších záhad vesmíru, života a vůbec je schopnost cestujících zanechávat v prostředcích hromadné dopravy své věci.
Dobrá, to, že roztržitá slečna nechá na sedadle deštník nebo že někomu při vystupování vypadne z kapsy telefon, je vcelku běžná a pochopitelná situace.
To, že někdo v tramvaji zapomene kočárek s dítětem, je smutné, avšak stane se. Zvláště, když se tatínek během hlídání osvěží několika orosenými půllitry.
Ale že tam někdo nechá pětipatrový svatební dort, to už mi hlava nebere.
Stejně jako Bohouškovi, když onehdy ve Vysočanech objevil na zadní plošině prvního vozu mrazicí box a ve druhém voze americkou lednici.

Lidem ťukajícím na kabinu obvykle neotvírám. Veškeré informace mají k dispozici a strojvedoucího se taky nechodíte ptát, jestli staví v Bechyni a kdy.
Pán v kanárkovém obleku s fialovou buřinkou, lodním kufrem a kapesními hodinkami, stojící na zaplivané refíži Kavalírky, mě zaujal natolik, že jsem učinil výjimku.
"Jede tato tramvaj rovně?"
"Ano. Jako všechny tramvaje v tomto směru."
"Nikam nezahybáte?"
"Nemám kam. Tahle trať vede pouze přímo."
"Až na Řepy?"
"Ano. Nastoupíte nebo můžu zavřít dveře?"
"Můžete zavřít. Poté, co nastoupím!"
Zpráva dispečinku mě nepřekvapila.
"KGX5... Policie pátrá po čtyřicetiletém muži ve žlutém obleku, který utekl z ústavu pro choromyslné..."

Vyzvedl jsem si noty k jedenáctce deváté a s úsměvem převzal klíčky od vozu. 9214 byla moje oblíbená tramvaj.
O dvacet minut později jsem vyrazil na trať.
Hrnek kávy po mé levé ruce vydával příjemnou, povzbuzující vůni.
Na Horkách se z nonstopu vykolébal dvoumetrový chlap v gorilím kostýmu a nastoupil.
Na Spořilově jsem ho musel jít vyhodit.
"Co si to dovolujete?" Zdařile imitoval gorilu nížinnou nejen hlasem, nýbrž i gestikulací. "Já jsem velký zvíře, jasný? Já jsem chtěl na Vinohrady!"
"Pokud jste takové zvíře, tak si příště zavolejte taxíka."
"Počkat!" zaryčel a zmateně mžoural na Škodu 15T. "Vy nejste Uber?"

Když jde všechno hladce, je práce řidiče tramvaje pohodová a romantická.
Východy a západy slunce nad řekou, rozbřesky a smrákání připomínající tahy Monetovým štětcem, rytmické klapání pražců a dunění kolejnic...
A pak nastane moment, kdy uslyšíte kardinální rachot, doprovázený zběsilým pískáním palubního počítače, tramvaj sama zastaví uprostřed rušné křižovatky, odmítá se odtamtud hnout a píše vám výhružné vzkazy jako: BEZPEČNOSTNÍ ZASTAVENÍ, PORUCHA POHONU B, VÝSTRAHA CHLAZENÍ, NUTNO ZAPNOUT HAVARIJNÍ POJEZD.
O deset minut a sto deset vysazených cestujících později konzultujete se dvěma kolegy, co uvízli za vámi, jak připravit 15téčko na sunutí, a jste rádi, že s vámi někdo je.

V hale denního ošetření na 26. koleji vozovny Pankrác postává od brzkého večera do hluboké noci takový moc milý pán v modrých montérkách, který má na starosti doplňování písku.
Vždy, když tramvaj dorazí domů, tenhle pán ji zastaví na určené stopčáře, zjistí, jaké pískovače jsou vyprázdněné, a už se chápe plnicích pistolí, které jednu po druhé vkládá do ústí nádržek.
Ten pán má svou práci rád, ale občas - za mrholivých podzimních dní, zasypaných mokrým listím, kdy běhá okolo tramvají jako čamrda, neboť většina řidičů není schopna bez pískování ty mašiny zastavit - by se na to nejradši... vy-víte-co.

Existuje několik druhů kaštanů.
Kaštan obecný, nejběžnější typ, stojí na zastávce a čeká. Během jízdy o něm prakticky nevíte.
Kaštan opadavý, to je frajer, který, místo aby se za jízdy držel, hraje si s telefonem a o pár minut později na vás kouká ze země.
Kaštan dobíhač se při příjezdu tramvaje nikdy nenachází v prostoru zastávky. Sprintovat za svým vysněným spojem dokáže přes rozličné překážky.
Kaštan dobrodinec je ten, který mu galantně drží pískající dveře.
A pak jsou tu matky s kočárkem. Od těch můžete čekat naprosto cokoli. Třeba to, že vám vynadá, proč jste k tomu ostrůvku nezajeli blíž.

Vozový jízdní řád je součástí výpravenských náležitostí, které si řidič přebírá na začátku každé služby. Velice příhodně se mu říká noty. Neboť je pro řidiče stejně závazný jako notový zápis pro filharmonika.
Obsahuje výjezdový kód, kterým se vlak napojuje na svou pravidelnou trasu, kód zatahovací, kterým se vlak dostává domů, a pak také seznam kontrolních bodů, z nichž vlak nesmí odjet ani o vteřinu dříve. Jinak je zle.
Občas se to samozřejmě stát může. Ale pokud to uděláte šestkrát do měsíce, už bývá hodně zle.
A když to uděláte z nástupní zastávky v obratišti, to je potom úplně nejvíc zle.

Ládík byl takzvaný řidič kochací. Jezdil svým vlastním tempem, které dokonale ladilo s rychlostí jeho myšlenek, což v praxi znamenalo, že byl všude pozdě a výpravčí se jen divili, že je vůbec schopen dorazit včas do služby. (Ačkoli to nejspíš souviselo s tím, že do služeb chodíval o hodinu dříve, aby si mohl před výjezdem vypít svou ranní kávu.)
Když jste Ládíka střídali na sedmnáctce ve 14:56, mohli jste si ve 14:57 klidně zapálit a rozhodně jste neodhazovali nedopalek předčasně.
Ládík přirazil ke sloupku v 15:04 a nedbaje šňůry tramvají za sebou, usměvavě vyprávěl, jak v Kobylisích zrovna vykvetly petrklíče.

Na začátku roku jsem u vedoucího projevil zájem rozšířit si řidičské oprávnění o mazací tramvaj - oranžovou hvězdu naší vozovny, jediný vůz svého druhu. (Jediný, který má svoji facebookovou stránku, tisíce fanoušků a streamovaný přenos z jízdy.)
V březnu - jen pár dní před třicátými narozeninami - jsem byl zařazen do školení.
Dorazil jsem společně s dalšími sedmi kolegy. Postávali jsme v myčáku a s příjemným napětím sledovali příjezd pankrácké celebrity.
Pak přišel Vráťa. Depák, který mazačku každý den leští, aby se blýskala.
„Dneska si laskavě zapamatujte jedno: S touhle tramvají se nebourá. Kdo s ní nabourá, ten mi koupí třípatrovej čokoládovej dort.“