DMD č. 24. pro 24. 4. 2020. Téma: Zakopaný pes

,,Takže ti prašíví kojoti ze sousedního klanu nám ukradli a zakopali válečnou sekeru?!" starý indiánský náčelník byl opravdu rozčilený.
,,Náčelníku, byl to pes. Zakopali našeho psa. Tesáka. Pamatujete? Byl už starý a lezl vám do náčelnického teepee. Nakonec jste ho vyhnal. Asi pošel poblíž jejich tábořiště, tak ho zakopali. Víte jací jsou bohové", uklidňoval náčelníka hlavní šaman.
,,Nemají si ho přivlastňovat! Byl to přece náš pes! Jenom my máme právo ho zakopat. Takže teď, všichni muži na koně!"
,,Náčelníku, máme jenom lamy."
Náčelník se zarazil. ,,Opravdu? Na tom nesejde. Tak na lamy!"
Šaman si povzdechl. Bylo na čase vyměnit náčelníka.

Samuel Elánius byl pro jednou v dobré náladě. Konečně to vypadalo, že se případ blíží ke konci, stačilo už jen proklepnout pár lidí.

Spolu s Karotkou právě mířili ke skupině žebráků, která údajně něco ze zločinu viděla.

"Třeba se od nich konečně dozvíme, kde je ten pes zakopaný," zabručel Elánius.

"Zakopaný pes? Neřekl jste mi, že je tu zvíře v ohrožení!"

Než ho Elánius stihl zadržet, vydal se Karotka k zapáchající skupince.

"Tak kde máte toho zakopaného psa?"

Hlas, který mu odpověděl, vycházel od země za kabátem Starého Smrdi Ruma. "My psi nikam nekopeme. Ale neměl bys náhodou psí suchar?"

„Já už nepiju,“ řekl Sirius a snažil se nemyslet na vyprahlé hrdlo. „Přestal jsem s tím,“ zopakoval, jako by nechtěl přesvědčit Jamese, ale především sebe. „Myslím to vážně.“
„Jestli se té flašky do rána nedotkneš, tak tomu uvěřím,“ prohlásil James, položil na stůl svůj dáreček a odešel.
Když se Kingsley nad ránem vrátil z práce a našel Siriuse zahryznutého do desky stolu a vrčícího na netknutou láhev skotské, odhodil aktovku, přispěchal k němu a sevřel ho ve vroucím objetí.
„Vsadil jsem se s Jamesem, že to zvládneš. Mám u něj dvě stovky. Jseš můj poklad.“
„Jo,“ zachrčel Sirius. „Jenom zakopat.“

K umeniu zlodejskému patrí mnoho vecí. Aj vedieť tančiť. Plesy sú vôbec pre mňa báječná príležitosť.
Sonine priority boli, ako sa ukázalo, trochu iné. Sálom sme nakoniec pretančili v trochu tesnejšom zovretí než sa na protokol sluší. Ono zakopaný pes pri tanci je viesť dámu tak, aby nemala možnosť dať nohy tam, kde ich nečakáte. Napríklad na vašu nohu.
S poslednými taktami krásnej hudby sme, trúfam si povedať celkom obstojne, pretančili až k dverám na druhom konci sálu, kde sme sa, za burácajúceho potlesku muzikantom, stratili.
Privítalo nás hrobové ticho, len kvapky vody stekali po perfektne vytesanej soche z rubínu.

Štěňata už dávno spala. Fido a pan Havran seděli na lavičce před domkem, ještě stále vyhřáté sluncem, a pozorovali první večerní hvězdu.
Pan Havran se cítil velmi zvláštně. Stále cítil po křídly Fidovy silné tlapy, když ho dnes vytahoval ze štěněcí “pasti na lvy”. Oči mu občas sklouzly od hvězdy k psisku vedle něj. Nedokázal se soustředit na hovor.
“Tu jámu už jsem zasypal,” prohlásil Fido trochu zahanbeně.
Pan Havran prudce zatřepal hlavou. “Měl jste se tam na chvíli zahrrrabat sám, morrrdyje!” zakrákal hlasitěji, než měl v úmyslu. “Pak byste nezapomínal, že máte na na lupárrrny svých synovců dávat pozorrr!”

You can't teach an old dog new tricks.
Especially when he is lying low.
When he has dug himself in the middle of one of the world's most beautiful capitals.
But he can teach himself what he has always known.
The scenery changes. The days pass by. The windows hold. The horizon still stands. She answers the phone, hangs up some time after. The hinges creak. He takes out the garbage and gets his food delivered.
But he is here. Always has been.
For better, for worse. For richer, for poorer. To have and to hold.
Yourself.
Wherever.
For ever.

Cesta za Marigoldova neustálého žvanění ubíhala obzvláště pomalu.
„Víš, proč tě lidi nemají rádi?“ zeptal se ho básník. Geralt přemýšlel, co by řekl, aby ho donutil mlčet, ale věděl, že se to dozví tak jako tak.
„Proč?“ zeptal se odevzdaně.
„Ty se pořád tak mračíš! Vůbec se neusmíváš! V tom je zakopanej pes, Geralte. Proto nemáš práci, protože lidi si myslí, že jimi pohrdáš,“ vzdychl Marigold.
„Ale já jimi pohrdám. Alespoň většinou,“ podotkl zaklínač.
„Vidíš, ty jsi prostě hrozně negativní…“ mlel dál svou básník. Netušil, že jeho nejlepší přítel právě v hlavě spřádá plány, jak ho pozitivně sprovodit ze světa.

Potetovaný přistoupí k ovladačům a otočí jimi nadoraz doprava. „Já to z něj dostanu, mě nic neutají". Má bolest se stupňuje, sténám, přístroj i já kvílíme napětím.

„Tak už to sakra řekni," cedí přes zuby ten nejvyšší. „Zjistím, co skrýváš".

Utrpení ukončí až tma, do které se propadám. Klidné bezvědomí léčí bolavé rány.

Tiché "Cink" ruší mou snovou noc. A znovu. "Cink". Je to pravidelné. Nenechá mne to spát, budí mě to.

Otvírám oči, vidím bíle zařízený nemocniční pokoj, sebe na lůžku připojeného na přístrojích a Kristy, která mlčky pozoruje grafy na jednom z monitorů.

„Bude to dobré," řekne tiše.

Tabitha prochází studeným, elektrizujícím sametem brány. Zavře oči, aby jí nezamrzly.
Když je otevře, je v šesté dimenzi.
Bičuje ji vítr točící se dokola, škube jejími vlasy, šeptá jí do uší nezřetelná slova zmírajícími hlasy svých obětí. Obrovská, hučící kruhová světa sahající do nekonečně.
Stojí přímo v oku hurikánu.
Mysli, mysli, mysli.
Světy jsou uzavřené a nevelké. Tenhle končí za větrnou stěnou. Stačí projít.
V tom není zakopaný pes.
Prohledala šest světů, temnotu, rajskou zahradu, prázdný svět barevných iluzí, pláž pod vodami, marťanskou poušť a teď oko hurikánu, ale malý František Jovan nikde.
Kde je?
A jak se tam dostal?

Spock nemohl usnout. První noc mimo izolaci, ve své kajutě, obklopen důvěrně známými předměty, které ho obvykle samy přiváděly do klidného stavu mysli. Tentokrát jeho útočiště nezabíralo.
Pokoušel se ponořit do meditace, ale jako kdyby mu na stěnu lebky něco neustále doráželo. Nepatrný, tichý hlas, který ho rušil v koncentraci.
Po několika marných hodinách snahy o zklidnění ukrajujících z jeho času odpočinku se rozhodl, že tomu hlasu dá prostor.
Ponořil se do svého nitra a vyhledal místo, odkud se ozýval.
Pak pochopil, kde je problém.
Když ve tři hodiny ráno lodního času stál u kapitánovy kajuty, Jim nebyl vůbec překvapený.

Právě když si pan Rochester uvědomil, že již chvíli neviděl svého psa, vyšla z vrátek hospodářského dvora Adélka.
Obvykle načesaná a vyšperkovaná holčička měla na tvářích zasychající šedé šmouhy. Ručky měla od bláta až po volánkové rukávy a nohavičky pod dívčí sukní rozhodně nebyly bílé.
Ve zlomku vteřiny se kolem dívenky prosmýkl Pilot a nadšeně přiběhl k pánovi. Byl obalený bahnem jako holoubě k opékání.
"Adele, k čertu, co se vám stalo!?"
"Monsieur Rochester, Pilotovi bylo hrozné horko. Vzpomněla jsem si na ty slony z cestopisu Margaret Dashwoodové. On ale vůbec nechtěl poslouchat, nezůstal. Takovou hezkou jámu jsem mu upravila..."

"Mami, já si nejsem..."
Carolyn po něm hodila pohled, který by srážel mléko.
"Pokud Snoopadoop nebude asistenční pes, nesmím ji brát na palubu. A protože mě u silnice málem zavedla pod náklaďák..." s povzdechem se podívala na hromadu chlupů u svých nohou: "musíme to zkusit se záchranářstvím..."
Sklonila se a odepla pejska z vodítka.
"Snoopadoop, hledej!"
Snoopadoop se na ni podívala, odhodlaně závětřila...a pak se s zívnutím stočila do klubíčka.
Carolyn složila hlavu do dlaní.

"Zkus zahrabat Snoopadoop a nechat hledat Artura," ozval se Douglas z hromady větví: "třeba ukáže talent. A Snoopadoop určitě nebude horší letuška než on..."

"Takhle velká, hrozně přítulná," popisoval generál Lee. "Jmenuje se Juno."
"Vážně jsme ji neviděli," odpověděl mu Hamilton, zatímco Laurens se tvářil, jako by ji nedávno povečeřeli.
Když je Lee opustil se zlomeným výrazem, začali otázku řešit vážněji.
"Vsadím se, že ho zakousl Steubenův chrt."
"Nebo ta Washingtonova dalmatinka."
"Moment, ta pečínka... Burre, neříkala Theo něco o čerstvém záhonku?"
"Ne. A kdyby... Proč zakopávat něco, co se dá ještě třikrát vyvařit."
"Aarone! Quebec je zakázané téma! Jednou provždy."
Nakonec byla postrádaná pomeranianka objevena v kuchyni vedle kola a soustavy převodů. Paní domu ale odpřísáhla, že nevydala žádné příkazy k mechanizaci rožně.

"Je to tady, přátelé, blíží se poslední kolo! Do vedení se po vyloučení dopujícího Idefixe poněkud překvapivě dostala Dášeňka, ovšem pozor, dopředu se dere 101 dalmatinů, smetli Dášeňku jako přílivová vlna a řítí se - neuvěřitelné! Přímo ze středu dalmatiní záplavy VYSKAKUJE MAXIPES FÍK NA PRUŽINÁCH a jediným mocným skokem je v cíli, tak tohle je skutečný zvrat! Nyní je na rozhodčích, zda uznají tuto neotřelou fintu- ale to je neskutečné, přátelé! Fík je až druhý! Celkový vítěz před okamžikem vylezl z hlíny těsně za cílovou páskou..."

"Ty Pejsku," pravila Kočička, "víš, že už mě vážně točíš? Běž se laskavě zahrabat!"

Žbluňk.
Adam pozoruje vlnící se žabinec. Pak hmátne po dalším kameni. V hlavě mu šrotují myšlenky.
Žbluňk.
Dopis jsem napsal skoro týden dozadu a nic. Proč?
Žbluňk
Možná mě odepsala a už se neozve. Ale to na Tildu nesedí.
Žbluňk
Možná ho Vilda nepředal. Ale tvrdí že předal. Proč by kecal?
Cink. Šplouch
Adam strne. Pozdě mu dojde, že to poslední nebyl kámen, ale klíče, bůhví jak se z kapsy dostaly na trávník. Teď jsou na dně rybníka. Tilda by umřela smíchy. S povzdechem začne stahovat tričko.
„Spokojená?“ bručí při tom. „Co tě znám, jsem v tomhle bahňáku pečenej, vařenej.“