DMD č. 24. pro 24. 4. 2020. Téma: Zakopaný pes

Právě když si pan Rochester uvědomil, že již chvíli neviděl svého psa, vyšla z vrátek hospodářského dvora Adélka.
Obvykle načesaná a vyšperkovaná holčička měla na tvářích zasychající šedé šmouhy. Ručky měla od bláta až po volánkové rukávy a nohavičky pod dívčí sukní rozhodně nebyly bílé.
Ve zlomku vteřiny se kolem dívenky prosmýkl Pilot a nadšeně přiběhl k pánovi. Byl obalený bahnem jako holoubě k opékání.
"Adele, k čertu, co se vám stalo!?"
"Monsieur Rochester, Pilotovi bylo hrozné horko. Vzpomněla jsem si na ty slony z cestopisu Margaret Dashwoodové. On ale vůbec nechtěl poslouchat, nezůstal. Takovou hezkou jámu jsem mu upravila..."

„Boa noite, senhor.“ João soustředěně vystřihoval písmenka. „Jaký byl váš den?“
„Dobrý večer,“ odpověděl K. zamyšleně. „Zajel jsem si ke královskému paláci, do tropických zahrad…“
„Ano, ano. Sintra. Moc krásné místo. Tam bych chtěl vzít syna, až… až to bude možné.“
„Asi jsem už přišel na to, v čem je zakopaný pes.“
„O que?“ odložil João nůžky, „Vám umřel pes? Jak starý?“
„Ne,“ rozesmál se K., „To se tak u nás říká… Myslím, že už jsem na to přišel.“
Tázavě pozdvihnuté obočí.
„Čekal jsem, že se tady něco zásadně změní. V mém životě. Přitom pořád chodím jen po vyšlapaných stezkách.“

"Mami, já si nejsem..."
Carolyn po něm hodila pohled, který by srážel mléko.
"Pokud Snoopadoop nebude asistenční pes, nesmím ji brát na palubu. A protože mě u silnice málem zavedla pod náklaďák..." s povzdechem se podívala na hromadu chlupů u svých nohou: "musíme to zkusit se záchranářstvím..."
Sklonila se a odepla pejska z vodítka.
"Snoopadoop, hledej!"
Snoopadoop se na ni podívala, odhodlaně závětřila...a pak se s zívnutím stočila do klubíčka.
Carolyn složila hlavu do dlaní.

"Zkus zahrabat Snoopadoop a nechat hledat Artura," ozval se Douglas z hromady větví: "třeba ukáže talent. A Snoopadoop určitě nebude horší letuška než on..."

Stále drží Karla za ruku, když začne plavat směrem k hladině. Prsty prokluzují, protože Karl se nechce hnout. Zatáhne a Karl se konečně podvolí. Plavou směrem ke světlu, ale vynořit se nemohou. Hladina je nechce pustit. Jako by je něco uzamklo uvnitř rybníka.
"Co se to děje?"
"Veronika je nahoře."
"Já vím."
"Ale ona by přece..."
"Je to její magie!"
Karl se znovu pokusí vynořit, ale hladina drží. Něco na ni tlačí, nechce povolit. V čem je zakopaný pes?
"Něco se muselo stát." Řekne Česťa a Karl přikývne.
"Kryj se!"
Zatlačí veškerou svou mocí, hladina se prohne. Napíná se. Praskne.

"Takhle velká, hrozně přítulná," popisoval generál Lee. "Jmenuje se Juno."
"Vážně jsme ji neviděli," odpověděl mu Hamilton, zatímco Laurens se tvářil, jako by ji nedávno povečeřeli.
Když je Lee opustil se zlomeným výrazem, začali otázku řešit vážněji.
"Vsadím se, že ho zakousl Steubenův chrt."
"Nebo ta Washingtonova dalmatinka."
"Moment, ta pečínka... Burre, neříkala Theo něco o čerstvém záhonku?"
"Ne. A kdyby... Proč zakopávat něco, co se dá ještě třikrát vyvařit."
"Aarone! Quebec je zakázané téma! Jednou provždy."
Nakonec byla postrádaná pomeranianka objevena v kuchyni vedle kola a soustavy převodů. Paní domu ale odpřísáhla, že nevydala žádné příkazy k mechanizaci rožně.

Na Clařinu oslavu narozenin dorazily i její starší sestry.
Večer spolu seděly na verandě, pily víno a vdechovaly vůni levandule z přilehlého lánu.
„Takže zpátky u rodičů?“ rýpla si Lea.
„Je to tak lepší,“ mínila Clara. „Grace to tu zbožňuje.“
„Aby ne, když má dědu celý den jenom pro sebe,“ zachechtala se Vera.
„Ale Bernie je přece skvělý táta.“
„Ano,“ zareagovala Clara bez špetky emocí. „Bernard je jako otec přímo dokonalý.“
„Proto si ho koneckonců Clara vybrala,“ poznamenala Vera. „Kvůli jeho naditému genofondu, ne proto, že by ho snad milovala.“
„Je to pravda?“ užasla Lea.
Clara mlčela. Otevřela další láhev.

"Je to tady, přátelé, blíží se poslední kolo! Do vedení se po vyloučení dopujícího Idefixe poněkud překvapivě dostala Dášeňka, ovšem pozor, dopředu se dere 101 dalmatinů, smetli Dášeňku jako přílivová vlna a řítí se - neuvěřitelné! Přímo ze středu dalmatiní záplavy VYSKAKUJE MAXIPES FÍK NA PRUŽINÁCH a jediným mocným skokem je v cíli, tak tohle je skutečný zvrat! Nyní je na rozhodčích, zda uznají tuto neotřelou fintu- ale to je neskutečné, přátelé! Fík je až druhý! Celkový vítěz před okamžikem vylezl z hlíny těsně za cílovou páskou..."

"Ty Pejsku," pravila Kočička, "víš, že už mě vážně točíš? Běž se laskavě zahrabat!"

Tak nevím, jak to s námi lidmi je, je-li pes naším nejlepším přítelem.
Když někdo něco chce, upíná na nás psí oči. A asi se přitom cítí pod psa.
Když je venku opravdu příšerné počasí, psa bys nevyhnal. Co jindy? Hlavně nechodit tam, kde chcípl pes.
Když chceme zjistit, kde je jádro pudla, musíme nejprve zjistit, kde je zakopaný pes.
Jak dobře víme, kdo štěká, nekouše a kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde.
Možná platí jaký pán, takový pes? Ale každý pes, jiná ves.
Ještě že je tu ta urputná psí věrnost. Jinak bychom brzy skončili bez přátel.

Žbluňk.
Adam pozoruje vlnící se žabinec. Pak hmátne po dalším kameni. V hlavě mu šrotují myšlenky.
Žbluňk.
Dopis jsem napsal skoro týden dozadu a nic. Proč?
Žbluňk
Možná mě odepsala a už se neozve. Ale to na Tildu nesedí.
Žbluňk
Možná ho Vilda nepředal. Ale tvrdí že předal. Proč by kecal?
Cink. Šplouch
Adam strne. Pozdě mu dojde, že to poslední nebyl kámen, ale klíče, bůhví jak se z kapsy dostaly na trávník. Teď jsou na dně rybníka. Tilda by umřela smíchy. S povzdechem začne stahovat tričko.
„Spokojená?“ bručí při tom. „Co tě znám, jsem v tomhle bahňáku pečenej, vařenej.“

Chceš-li dům svůj před všemi poberty uchrániti, použij kouzlo Hieronyma z Dolního Hrádku.
Ze psů, za letního slunovratu vržených, nejsilnější štěně vyber, rok ho dobře krm a vychovávej.
V kovárně nech vykovati řetěz, který obemkne celý tvůj dům, či dvorec. Řetěz zakopej ne méně než dva lokty pod zem kol toho, co brániti chceš.
K řetězu ať patří železný obojek, který psu svému na krk nasadíš, až ho zakopávat budeš tři lokte před branou či dveřmi.
Až pes v hlíně naposledy vydechne, kouzlo se zpečetí. Duch jeho řetězem obemknutou državu věrně hlídati bude, dokud rez nebo zlá vůle řetěz nerozpojí.