DMD č. 24. pro 24. 4. 2020. Téma: Zakopaný pes

Člověk by řekl, že v jedenácti letech se bude Zvíře chovat jako důstojný starý pán. Zatím to však vypadá, že v sobě probudil rozjívené pubertální pako. Stačí, aby vrzly dveře a změní se v černou šmouhu. Zdrhnout. Ukrást. Oslintanou gumovou kost. Její původní barva dávno zhynula pod nánosy geologických vrstev. Zahrabat. Do záhonku mezi tulipány. Dřív než kolem postaví plůtek. Nebo k cibuli. Tam je v plůtku díra. Jak se dostal pod buksusy, je záhadou. Asi se v něm na stará kolena probudily nějaké kamzičí geny. Najít místo pro úlovek je kumšt. Nakonec ho nalezl. Při té příležitosti přesadil rododendron.

„Rozhodl jsem se, budu podnikat!“ prohlásil Ťapka.
„Podnikat? A kde na to seženeš peníze?“ ptal se ho Kotvička.
„Půjčím si je, třeba v bance.“
„V bance budou chtít vědět, jestli ty peníze vrátíš a jestli máš čím ručit. A ty máš jedině pušku a foťák. To ti nepůjčí.“
„Tak si půjčím od kamarádů. Třeba od Pecínka.“
„Ten ti taky nic nedá. Šetří si na moped.“
„Mohl by mi půjčit někdo jiný. Třeba ti chlapi s velkými řetězy, co vypadají jako buldoci, by mi mohli půjčit. Ti prý půjčují.“
„Těm když peníze nevrátíš, tak z tebe bude zakopaný pes!“ vyštěkl kocour.

Podíval se na zvonící telefon. Syn. První hovor po třech měsících.
Co to bude tentokrát?
„Ahoj tati.“
„Ahoj. Proč voláš?“
„Napadlo mě...,“ sluchátko se krátce odmlčelo, „jestli by sis k sobě nemohl vzít psy.“
Rezignovaně kývl. „Na jak dlouho?“
„Napořád. Nathalie je doma nechce.“

O týden později stál ve dveřích, v ruce dvě vodítka, a sledoval odjíždějící auto.
A tohle jsme z něj, Eliško, vychovali, povzdechl si v duchu. Možná je dobře, že to nevidíš.
Sklonil se ke psům. „To vás nemohl radši někde zakopat, idiot jeden?“
Zvířata neodpověděla a v dokonalé shodě přerozdělila jeho gauč.
Na poloviny, nutno dodat.

Zhluboka se nadechl. Ve vzduchu cítil nedávný déšť.

Byl tak rád, že je naživu! Svět venku byl tak pestrobarevný, tak intenzivní, tolik voněl! Vjemy neustále útočily na jeho smysly, jeden střídal druhý. Myslel, že se z toho zblázní, a přitom si přál, aby to nikdy neskončilo. Jak mi tohle všechno mohlo někdy zevšednět?

Poslední roky strávil přemítáním o minulosti. Neustálé pochyby, neustálé výčitky, bolest a strach. Vždyť ho taky pohřbili zaživa, připravili o to nejvzácnější, co v životě měl!

Ale teď tu stál - čistý, volný, živý.

Je toho hodně, co musím napravit, pomyslel si Sirius a vydal se na cestu.

Anděl a démon stáli na útesech, do nichž bušily a narážely vlny chladného moře.
"Hm," zabručel Crowley. "Tak tady je ten zakopaný pes..."
Castiel se tvářil naprosto neutrálně.
Když se nic dalšího nedělo, pokrčil rameny a zmizel.

O dva měsíce a spoustu vysilujících honů za informacemi později na tomtéž místě anděl stanul i se Samem a Deanem. Moře pod nimi bouřilo, ale za odlivu by se měli dostat ke schránce s archandělskou čepelí.
"Byl jsem tu s Crowleym," přiznal Castiel.
"A to tě nenapadlo něco říct?!" štěkl Dean.
"Mluvil o psovi," řekl anděl tiše. "A my jsme přece psa nehledali."

Stanice byla nedaleko. Policisté, mající plné ruce práce s prázdnou čekárnou, mne přijali za půl hodiny.
"Descending Monte Mario, I was bitten by two dogs..."
???
Ukazuji proděravělou nohu.
Pochopili. Dostala jsem formulář "ztratili jste / ukradli vám", škrtám, připisuji italsky "Dva psi mi sežrali nohu". Vnucuji papír, na který jsem vše anglicky sepsala (včetně mapy), kdyby se to přihodilo někomu dalšímu, nemusel by přežít. Vysvětluji lámanou italštinou, ale mám nezvratné tušení, že moje hlášení bude zakopáno do hromady jiných.
Ale jedno nevědí - ten incident mne změnil. Dvě malá kousnutí, a v Římě bude se dvěma psodlaky v řadách policie mnohem bezpečněji ...

Hrdinové s rytířem v čele se za hlasitého křiku vrhli na obludu a rozdělili si spravedlivě síly.
Pjernarkrach držel Smerga za jedovatý štíří ocas, Vúšvusulin netopýr křičel do drakova ucha, Blubka oslňovala drakovo jediné oko, Ukuk s hlemýžděm rychle svázali drakovi nohy řetězem, aby ani neuskočil, ani neuletěl. A Hynrek se oháněl přetěžkou olověnou sekerou, vyhýbal se drakovým silným prackám, zatínal ji do dračích šupin hlava nehlava. Drak sténal, krvácel, rozháněl se svými obrovitými křídly, ale rány se rychle hojily.
"To není možné!" křičel Hynrek. "Copak neexistuje něco, co by ho zranilo trvale?"
"Určitě existuje, jenom nevíme kde!" odpovídali ostatní.

Zajtra pôjdem konečne na svoju prvú vraždu.
Trochu zvrátené, ja viem.
Hold je to moja práca.

„... keď tam prídeme, najprv ti ukážem, kde je zakopaný pes.“
Major zdvihol od volantu výstražne prst.
„Nie že mi budeš robiť hanbu a dogrciaš sa, zelené ucho!“ žmurkol.
Kvôli psovi? A vôbec, odkedy vyšetrujú vraždári psov?
Sklamanie...

Po príchode sme obhliadli mŕtvolu.
Bol to malý chlapček. Alebo dievčatko? To nešlo poznať.
Takú hrôzu som nikdy necítil.
Kým som si uvedomil, čo sa deje, ťahal ma parťák do kríkov.
Začal 10 minútový telefonát do Číny.

„Vraždarina je hrôza, zelenáč. Zvykneš si...“ súcitil so mnou major.

Tučňák udělá krok směrem k vlkodlakovi. Jelen, krysa i celý vesmír zadrží dech. Les je tichý a úplněk na všechny hledí jako rybí oko.
Vlkodlak naježí srst. Tučňák se zachvěje, ale necouvne.
„Posral jsem to,“ řekne tučňák tiše.
Vlkodlak natočí hlavu.
„Celou dobu jsem si myslel, že se proměním třeba ve velkého psa, abych ti byl k něčemu. Ale pes asi zůstal někde zakopaný. Mrzí mě to, Reme…“
Křídlo se dotkne vlčího čenichu a krysa vypískne. Potom vlkodlak (jako by ani neměl na výběr) padne na záda a nastaví tučňákovi břicho na podrbání.
„Asi tu ani nebudeme potřeba,“ usoudí jelen.

Někdy za nocí přicházejí matky churavých dětí do pustých lesů u řeky Chalaronny.
Tam, kde před dávnými lety stával hrad, je hrob nespravedlivě zabitého chrta. Páni ho jednoho dne přistihli potřísněného krví u převržené kolébky svého dítěte. Byl zabit dřív, než rodiče spatřili živé a zdravé dítě a opodál roztrhaného hada.
Po tomto neštěstí rodina odešla a hrad zanikl. Venkované však nikdy nezapomněli na věrného psa a uctívají ho jako svatého mučedníka.
Matky zanechávají děti pod stromy vyrostlými na hrobě a vzývají tajemné síly. Poté noří děti do ledové řeky. Věří, že tak získají požehnání a zdraví pro své potomky.