DMD č. 24. pro 24. 4. 2020. Téma: Zakopaný pes

Cítíš se být v křeči?
zpívej, hudba léčí!

Když má tvoje žena splíny,
nefunguje žádný vtip,
pořiď domů malé štěně,
neb s pivem jde všechno líp!

Náladu vám zachrání
možná také dělání.

Práce mysl zaměstnává,
odvede ji od pláče,
stačí upéct třeba chleba
či zadělat koláče.

Chceš-li úspěch stoprocentní, promni ženě spánky,
v nestřežené chvíli přidej hrstku majoránky.

Vylepši si karmu třeba konfrontací s drakem,
někdy stačí ke štěstíčku hojně sypat mákem.

V čem je čokl zakopaný učí guru Pedro,
"vždy měj smíchu plný ranec, s optimismem vědro!"

Mýtil všechen pesimismus a příbuzné hříchy,
jako správný optimista zemřel proto smíchy.

Kapitán Hartmann si promnul oči. Nedávalo to smysl. Kuchař si stěžoval, že mu mizí z chladícího boxu maso, a to bylo nutné prošetřit. Pověřil tím tedy dva námořníky, Kleinschmidta a Hahna, ale ač byli obvykle dobře informovaní, tady záhadně vyšli naprázdno. Kde v tom mohl být zakopaný pes, ptal se sám sebe, když vycházel na palubu, aby si trochu pročistil hlavu.

Strnul. Za zadní dělovou věží slyšel hlasy.
"Hoď to sem," říkal jeden.
"Chytej!" sykl druhý. A pak Erichovi u nohy něco hlasitě zaštěkalo, div nevylétl z kůže.
Pes rozhodně nebyl zakopaný, a jak se ukázalo, patřil dvojici pověřených vyšetřovatelů.

Matka i dítě zemřely ve stejnou chvíli. Jeho potomek, neznámá žena.
„Této noci, pane Thorne,“ pravil ředitel církevní porodnice, padre Spiletto, „vám Bůh daroval syna! Vaše choť se nemusí nikdy dovědět, že není váš!“
Jenže jak Damián rostl, roztančila se kolem něho smrt. Chůva se s provazem kolem krku vrhla ze střechy rodinného sídla. Šíleného otce Brennana, účastníka narození adoptovaného sirotka, propíchl při bouři uvolněný hromosvod. Manželka Katherine bojuje o život.
Na rozpadlém hřbitově kousek od Říma teď Robert otevírá dva hroby. Jeho potomka, neznámé ženy.
V prvním je kostřička malého děcka s proraženou lebkou. Ve druhém skelet šakalí samice.

George vyhrkl. „Nebyl předtím Rolf magicky slabší?“
„Ano,“ přisvědčil Reginald. „Velmi inteligentní, velmi ctižádostivý, ale magicky průměrný.“
„Když vám magii vzal, jemu jako kdyby přibyla? Ale vám jí maličko zůstalo? Jako u motáka?“
„Přesně tak.“
„A máme ji! Rolfovu slabinu!!!“
Lenka i Reginald překvapeně vzhlédli.
„Víte, my jsme s bráchou prostudovali ledasco. O tomhle černém kouzlu jsme četli. Rolf vás nezabil, protože by v ten moment magie, kterou vám vzal, zmizela. Ale zároveň musel zajistit, aby se s vámi už nikdy nesetkal, protože ta kapka magie, kterou vám musel nechat, by si tu ukradenou část zase přitáhla zpátky. Jako magnet.“

Evžen kráčí s proudem řeky.
V transu sálá magií jak horečkou, nevnímá okolí.
Ničivá rána za ranou prostupuje tělem, bolest odsekává vteřiny života jak železo skálu. Nemilosrdně popohání vpřed.
Ambrož odráží démony podrážděné neobvyklou cizí magií, odhazuje překážky, prolamuje cestu.
Voda běsní jak rozbouřené moře.
Ve tmě poletují okna zprohýbaného domu. Připomíná dámu v krinolíně.
Dům odtančí na křivých nohách. Hrbolatá dlažba poskakuje v těžkém valčíkovém rytmu.
Dunění země přehluší vřeštění zmatených démonů.
Ambrož už také cítí pravidelné údery.
V uších zní skřípání železa o kámen.
Přehluboká trhlina v zemi náhle zívne jak černá tlama.
Tam dole.
Tam to vězí.

Jednou Mach povídá, co kdybychom si zahráli fotbal a Šebestová na to, Machu hrát ve dvou nemá cenu a Mach řekl, Šebestová, mám nápad, vezmeme do party Jonatána a tak šli za paní Kadrnožkovou, ať jim Jonatána půjčí, ale paní Kadrnožková spustila, propána, co vás to napadlo, pes není věc, ten se přece nepůjčuje, ale dovolím, aby s vámi šel, ale chovejte se způsobně, jenže jak vyšli na ulici, Šebestová zakopla, nechtěně kopla Jonatána, ten přiletěl Machovi pod nohy a najednou všichni leželi, Jonatán vespodu a Mach povídá Šebestová jsi normální, Jonatán není míč a Jonatán zavyl jsem zakopaný pes.

Uplynulo už 9 let. Vše se opět dalo do pohybu.

Teijo seděl ve své zahrádě a kochal se pohledem na sakury, které kdysi vysadil jeho otec.

Pokašlával, Teijovi bylo padesát let. Po té havárii, co zažil, se rozhodl s kariérou záchranáře skončit. Našel si ženu, zasadil sakuru a zplodil syna Yoshira.

"Tatínku." ozvalo se v pozadí zahrady.
"Tatínku pojď sem!" volal pětiletý Yoshiro.

Teijo neváhal a rozběhl se k synovi.

Syn natahoval ruku směrem k velkému kameni u bonsaje.
"Tam je poklad?" zeptal se chlapec.

"Ano synku, tam je ten nejlepší pes na světě." odpověděl Teijo se slzami v očích.

„Co se děje?“ ptá se rozespale Vilma, „Kdo to byl?“
Landmann, hlavní policejní komisař z Grenzpolizeipräsidium München, zavěsí sluchátko, přistoupí k lince a natočí si vodu.
„Volal Lang ze Schirndingu,“ řekne ustaraně, „z Československa se k nám prý snaží probít teroristé s autobusem plným rukojmích. Jestli komunistům vydáme únosce!“
„Tak to snad není těžké rozhodování!“ sekne žena, „Nebo je v tom nějaký zakopaný pes?“
„Právě že jo,“ mne si bradu muž, „nemůžeme jim věřit ani slovo! Nevíme, zda jsou to skuteční teroristé, skuteční rukojmí, ba i o autobusu musíme pochybovat… Instrukce velí jasně: vydání údajných zločinců probíhá vždy diplomatickou cestou.“

„Zakopaný pes,“ řeklo Sovátko, „je něco jako jádro pudla.“
„Ty se, Sovátko,“ opáčil Myšák, „občas domníváš, že věci osvětluješ, ale přitom je zatemňuješ.“
„A v tom může být zakopaný pes!“ nedalo Sovátko pokoj. „Co ti není jasné?“
„Například, co je pudl?“
„Pes s trvalou.“
Pes s čím ? pomyslil si Myšák. A je zakopaný ? A pokud ano, je zakopaný trvale ?
„Odhalit, kde je zakopaný pes,“ pokračovalo Sovátko, „neboli, kde je jádro pudla, je jako uhodit hřebík na hlavičku.“
„Hřebík nemá hlavičku.“
„Ta placatá část je hlavička.“
„Není,“ zavrčel Myšák. „Můžeš uhodit do hlavy zakopaného pudla, ale je to surové a zbytečné!“

Nejsem jen tak obyčejný pes. Jsem PAN-PES. A dostal jsem obtížný úkol.
"Podívej," řekl mi šéf laboratoře. "Co umí pes nejlíp? Hlídat. Potřebuju, abys mi ohlídal pohyb iontů síry a lithia. Zakopej se do pozice a buď bdělý."

Takže lithio-sírové baterie. Prima kandidát na energetickou revoluci, protože mají krásný poměr uložená energie - hmotnost. Jenomže: to krásné číslo vydrží jen několik nabití, pak už je to horší. A kdo za to může? Nedisciplínované atomy síry, které si z katody difundují k lithiové anodě.

To jim zarazím! Ponořím se do elektrolytu a budu hlídat. Neprojdou! Nezničitelná Li-S baterie vítězně vyrazí do světa.