DMD č. 30. pro 30. 4. 2020. Téma: Nejposlednější z posledních

Ach bratři, proč tolik sporu.
Zvedl se ze svého místa a odešel.
Smutek.
Svléká svrchní roucho, bere nádobu, nabírá vodu.
Ještě opásat.
Pořád se hádáte? Kdybyste jen věděli…
Což nepamatujete, o čem jsme hovořili celou dobu?
Nechápete.
Pokleká před svými druhy.
Údiv.
Pane!?
Co…?
Proč…?
Nedovolím…!
Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.
Pak mě tedy umyj celého, i ruce a hlavu.
Nevíš, co žádáš.
Přijměte, co vám dávám.
Pojďte a jezte.
Pojďte a pijte.

Přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás
Jdouce světem neste mou lásku všemu stvoření.

První a poslední.
Král služebník.

Bývala chudou, obyčejnou dívkou. Bydlela s otcem na samém okraji vesnice, takže když tam občas zavítal někdo cizí, nedozvěděli se to buď vůbec, nebo až jako poslední. Pak jednoho dne zaútočili ohaři stínu a ona byla jediná, koho nechali naživu. Posedl ji bůh, nutil ji páchat odporné věci. Pak, překvapivě, se dotyčný bůh nechal přesvědčit, aby ji dál nevyužíval. Zůstaly jí jeho schopnosti i vzpomínky. Stala se elitním zabijákem, ale už dokázala rozlišit černou a bílou… i všechny stupně šedi.

„Urazila jsi dlouhou cestu,“ pousmál se Kotilion.
„Nenaznačuješ doufám, že tahle byla poslední,“ reagovala Apsalar. „Ještě mám pár nedořešených záležitostí…“

Remusův kabinet tonul v oblacích cigaretového dýmu, skrze něž probleskovaly zlatavé odrazy brandy v baňatých skleničkách a baklažánový přeliv stárnoucího bystrozora Siriuse Blacka.
Do živé debaty na téma extravagance, vkus a krize středního věku se z gramofonu ozývala Nina Simon.
Clara zavřela oči a vychutnávala každou vteřinu uvolněného večera.

Ráno se probudila v křesle a bolela ji hlava.
„Jak to děláš?“ udeřila vyčítavě na Severuse, který dorazil do Velké síně bez jakýchkoli známek prohýřené noci.
„Chceš radu?“ ušklíbl se. „Nikdy v tom kabinetu nezůstávej poslední. I Boris odchází před půlnocí.“
„Boris?“
„Remusův dlaždičoun. Po čtvrté skleničce jsi mu nabídla tykání."

Ostatní klusají třetí kolečko kolem základny a ty jsi v půlce prvního. Samozřejmě na tebe nepočkají - zpátky jdeš sám. Začne pršet. Když dorazíš, večeře dávno minula, o teplé vodě ve sprchách nemluvě.
“Že se na to nevykašleš, Rogersi,” utrousí jeden z vojáků.
“Kluci, tady Rogers bude první americká oběť války. Uštvaná už na cvičáku,” přisadí si další.
“Když on má tyhlety, ideály,” zahýká třetí.
Nic neříkáš a jdeš spát. Ideály samozřejmě máš, o tom není pochyb. Jinak bys tu nebyl. Ovšem hlad taky. Proto je nejlepší brzy usnout a brzy vstát - dřív než všichni ostatní.
A pak jim sežrat snídani.

Volnost vábila. Lákala svou hřejivou náručí. Jak jen po ní toužil. Být svým vlastním pánem, využít čas tak, jak si už léta přál.
Stačilo tak málo a zbaví se svých okovů!
Zbýval poslední krok k dokončení úkolu: přidat poslední, těžce vydřené zrníčko.

Hotovo!

Úleva, která se rozlila tělem a myslí, byla nezměrná. Těžké balvany stresu se naráz změnily v pírka, která popadala na zem. Náhlá energie vytryskla jako fontána v krajině zalité sluncem.

Vyběhl ven.

Zpráva. Jedna jediná. Úkol pokračuje!

Okovy se omotaly a stáhly jej nazpět.
Ještě je třeba přinést jedno zrnko. Už skutečně to nejposlednější.

Alespoň to slíbili…

"Paní Smithová! A kdo je, prosím tě, ta tvoje paní Smithová od západní brány? Jedna z tisíce paní Smithových v Bathu? Ta poslední?" posměch a vztek se mísily v hlase sira Waltera.
Anne odpověděla tiše, ale pevně. Přátelství nad všechny tituly příbuzných.
V zákulisí tentokrát pěnila nejen Susan, ale také Miss Gwendylon.
"Já mu předvedu, frňákovi, grrr..."
Místo aby ve spravedlivém hněvu vkráčela na scénu, otočila se ale na podpatku a sešla po zadním schodišti do kuchyně.
Anne toho odpoledne odcházela ke své zchudlé spolužačce s košíkem značně přeplněným vybranými dobrotami.
I tak se dá řešit přehnaná objednávka luxusních potravin.

Vzhledem k tomu, že se na druhou Risinu svatbu sjeli šlechtici z blízka i z daleka, rozhodl se král den před svatbou uspořádat korunovaci svého dědice. Ačkoliv byla Risa o rok starší než její bratr Sean, po jeho korunovaci bude v následnictví nejposlednější z posledních. Za její nepřítomnosti se totiž Seanovi narodila dcera Tia.

Ne že by o to stála. Raději chtěla být nezávislá a vdaná za Brenta než mít za manžela nějakého významného šlechtice a být po jeho boku loutkovou královnou. I její matka si musela vzít manžela podle přísného výběru svých rodičů, neboť byla jedinou dědičkou Aldormského trůnu.

Doktor objednal si dva pangalaktické megacloumáky. Dnes potřeboval něco silnějšího.
"Pokaždé se najde někdo další. "
Otočil se po zvuku. Z protější stoličky se na něj usmíval černovlasý, modrooký pozemšťan. No, pozemšťan spíš ne, podle toho, jak si poradil s megacloumákem.
"Nakonec je přivedeš zpátky." Holohlavý muž v oranžovém rouchu si objednal sklenici džusu a gestem do ní přimrazil kostky ledu.
"Popravdě, někdy si budeš přát, aby si fakt byl poslední." Mladík s dlouhými dredy na krku do sebe kopnul sklenici piva.

Doktor složil hlavu do dlaní. Jak si má jeden zoufat nad osudem, když jich je posledních svého druhu tolik.

Už poslední stovky slov nám měsíc psavců nese,
ten čas, kdy tančí prasata a strom zamrká v lese,
kdy se rodí stoslovky a autor doufá snad,
že je potom nečeká jen krach a držkopád.
Odváží se s maskou i na karneval zkázy
a pokud je to cynik, možná i na smrt sází.
Ví, že se nikdy nevzdá a zpívá si i v cele,
vždyť psaní všeho druhu ho povzbuzuje skvěle.
I z karantény uniká zas na trh nápadů,
tak překonává paniku i špatnou náladu.
Však Duben už své žezlo zas Máji přenechává,
tak sbohem, milí přátelé a Sosákům buď sláva!

Nejposlednější z posledních drabble je tu
říkám si, co asi dnes sdělím světu
napadají mě jen rýmy praštěné
zveřejnit je? to radši né
jsem jako kašpar, chechtám se tu pro zábavu
můj smích se ztratí v davu
mlčení a vážných témat
život je plný složitých schémat
ještě, že zde jsou témata různorodá, barevná
vtipná, smutná, drsná, jemná, tajemná
i když mi to letos nešlo
něco málo z toho vzešlo
a to stačí myslím a doufám
poslední verše napsat si troufám
a už mě to zase bere
teď zamířím do postele
a zítra bude máj
a tady
tady bude vždycky
ráj