DMD č. 27. pro 27. 4. 2021. Téma: Kolektivní hluchota

"Percy, drahoušku, mohl bys prosím přestat chvíli psát a zajít odtrpaslíkovat ten záhonek?"
Trpasličí populace dál nevídaně vzkvétala.

*

"Charlie, zlatíčko, myslíš, že bys mohl přestat experimentovat s těmi protihořlavými kouzly zrovna u mých záclon?"
Záclony útěšně plápolaly.

*

"Arthure, drahý, mohl bys laskavě to zatracené auto sundat z naší střechy?"
Na Velikonoce tam bylo pořád. Na Vánoce na něj pověsili světýlka.

*

"Georgi, Frede, přestaňte okamžitě měnit příbory na kanárky!"
Večeři jedí rukama, zatímco štěbetající nůž si u stropu zakládá hnízdo.

*

"Můžu vám ještě s něčím pomoct?" zeptal se Harry. Molly překvapením zamrkala. Brala ho jako syna, ale rodinnou hluchotu zatím nechytil.

Tony měl pocit, že všichni Avengers kolektivně ohluchli.

Už od rána ho ignorovali. Kdykoliv se s nimi pokusil promluvit, neodpovídali. Vlastně se na něj ani nedívali. Bylo to k zbláznění!

"Jarvisi, jsem neviditelný?" zeptal se konečně Tony.

Jeho AI útrpně povzdechla.

"Nikoliv, pane. Pořád vás vidím."

"Ty nemáš oči."

"Není od vás hezké, že na to upozorňujete, pane."

Tony se rozhodl tu záhadu rozlousknout. Existovala jediná osoba, která mu mohla povědět pravdu.

Natasha.

"Proč se mnou nemluvíte?" vybafl Tony na Natashu.

"Protože si sedíš na uších," vysvětlila.

"Cože? Já vás neignoruji!"

"Vždyť sis ani nevšiml, že tě Steve miluje."

"Cože?!"

„Jsem s Harrym fakt šťastná,“ zopakovala Ginny snad posté. „Ale on prostě pořád mluví! Voldemort tohle, bystrozoři tamto...“
Ron neurčitě zíral před sebe a nejevil požadované množství soucitu.
„Posloucháš mě?“
“Hm?“ naklonil Ron hlavu a vyndal si cosi z ucha. „Promiň, potřeboval jsem chvilku klidu. Hermiona je skvělá ženská, ale někdy prostě... mluví moc.“
„To mi povídej,“ odtušila Ginny chmurně. „Co to máš?“
„Neville to minulý týden donesl ze školy. Je to nějaká mudlovská magie, kterou v bylinkářství začali používat místo klapek na uši při sázení mandragor. Špunty do uší.“
Ginny se rozzářily oči.
„Rone, právě jsi mi zachránil manželství.“

Elektrolytický kondenzátor má oproti jiným typům kondenzátorů elektrody tvořeny naleptanou hliníkovou fólií, jejíž povrch má díky tomu extrémně velký povrch. Díky tomu dosahuje tento typ kondenzátorů velkých kapacit.

V elektrolytickém kondenzátoru se vytvoří pomocí kapalného elektrolytu a procesu formování na povrchu hliníku vrstvička oxidu hlinitého sloužící jako izolace. Takto vytvořený kondenzátor nesmí být přepólován, protože by se začal nekontrolovaně formovat na opačnou polaritu za vývinu velkého množství tepla.

Toto však bylo zneužíváno při hodinách praktické elektroniky. Stačí zapojit obráceně ke zdroji a elektrolyt se začne odpařovat, zvýšený tlak v pouzdře zapříčiní ohlušující explozi, po které celé třídě pískalo v uších.

Ocitl jsem se na začátku všeho. Z nebe padal popel a v oparu mlhy prosvítaly paprsky červeného světla. Země byla mrtvá a pustá. Celé hordy vojsk stály proti jedné malinké holčičce opuštěně stojící na druhé straně pláně. Byly tu proto, aby zabránily konci světa. Byl jsem ve středu dění. Nastala chvíle, kdy mám možnost všechno změnit.
"Ernaeli, jakou budoucnost si zvolíš?" zněly něžné zvuky napříč planinou. Nikdo kromě mě je neslyšel. Říkalo se tomu kolektivní hluchota. Pouze jeden hlasy slyší, ostatní zůstávají slepí. Započal nemilosrdný útok. Holčička jej však odvrátila mávnutím ruky.
"Zabiješ mě nebo se přidáš?" zněla slova dívky.

Koupila tři lístky, protože jí bylo jasné, že ji samotnou večer do společnosti nepustí. Strategicky oslovila tatínka s žádostí o garde.
„Čajkovskij? Taková moderna?“
Lina protočila oči. „Tati!“
„Nerozčiluj se, drahá. Vyleštím si boty.“

Patnáct minut před začátkem ještě postávali ve foyeru Musikverein. Antoine a pan Sternbach vedli příjemnou konverzaci. To Linu dráždilo. Domnívala se, že otec pochopil – že v jejích jasných narážkách slyšel! – co se od něj očekává. Antoine si snad také myslel, že jde na koncert s přáteli! Měla křičet na ulici? „Chci se líbat s Antoinem Rochem!“?
Kéž by tu tak byla Judita, ta by to pochopila...

"I'm so glad to see you!" Ishanvi gushed, once again making a move towards her fiance.
Maddie's arm caught her.
Irritation flashed through the scroll, hidden under her dhupatta.
"Will someone please explain what's going on?" the young woman pleaded.
Maddie didn't respond. Most people didn't hear emotions. That was her trump and she wasn't ready to play that card yet.
Instead her fingers found a stub of pencil in her pouch and she was quickly sketching on the scroll, just as the man started speaking.
"Your friend seems a bit paranoid. Perhaps she doesn't know as much about magic..."

Distanční výuka… mastný flek na tričku,
v pozadí maminka předvádí rozcvičku.

Honzova se ve spoďárech na záběru mihla,
kolektivní hluchota dnes šestou třídu stihla.

„Zapněte si prosím webky“ moje nová denní mantra,
doluju klid ze dna sklenky (nepomohla ani tantra).

Zen bohužel nenacházím ani v druhém loku,
zaděláno na mrtvičku, už mám tiky v oku.

„Kláro, my tě neslyšíme, funguje ti mikrofon?“
„A ty si ho vypni, Pepo, když tam troubíš jako slon.“

„Karle, jsi tam? Tys byl kakat? “
Zoufalstvím snad budu plakat.

„Komu to tam, děcka, píská?“
Úča se dnes zřejmě zlíská.

Challenge dnešní doby:
mít z učení hobby.

"SURDAE", zašeptá polohlasně a obejme matku kolem ramen. Teď už ji sice nepozná, co říká, pohybuje rty a po tvářích se jí koulejí slzy, možná ho prosí, ať se nehádá, ať mu neubližuje, ať JÍ neubližuje... a on by jí tak rád řekl, že kdyby nebylo jí, už dávno by byl na druhém konci světa, ale ona ho neslyší, nic neslyší.

A Tobias Snape chodí po domě, tříská do všeho, co mu přijde pod ruku, a vším, co najde, hlasitě nadává, a neví o pláči své ženy ani skřípání zubů svého syna, a nevyslyšel by ani prosby... kdyby nějaké byly.

Dveře se otevíraly z druhé strany, takže kdokoli byl za nimi, je nemohl vidět, dokud nevyšel ven úplně.
Paull položil ruku na jílec a koutkem oka viděl, že ostatní udělali totéž. Pokud z kasáren vyjde další stráž, musí být připraveni a vše vyřídit rychle.
Pak se seběhlo několik věcí zaráz. Na nádvoří se vyrojilo na tucet lidí, někteří ozbrojení kusy dřeva. A mezi nimi – Kasandr!
Když si jich kouzelníci všimli, na okamžik ztuhli. Snad si mysleli, že Paull a ostatní patří ke strážcům. Zaútočili.
„Stůjte,“ křikl Paul, ale jako by ho nikdo neslyšel. „Tak stůjte přece, Kasi, to jsme my!“