DMD č. 27. pro 27. 4. 2021. Téma: Kolektivní hluchota

Mluví
mluví do zdi
všechno zazdí
neslyší
je jedno kdo a kolik jich je
je jedno že si nahlas stěžuje
má nápad
nebo otázku
nejde se přenést přes tu překážku
že nikdo ji nevnímá
jako by byla neviditelná
Neptun na ascendentu
nemůže vysvětlit svou pointu
jako zeď kolem
cpe to horem dolem
nebo necpe
je to jedno
zjevně
co se jí honí v bedně
nikdo nikdy nezjistí
o tom se ujistí
uzavře se navždycky
jako kruh magický
když nikdo neposlouchá
proč mluvit
nebude nikoho nutit
tak si je sama v sobě
neřekne to ani tobě
nikomu
radši promlouvat ke stromu

Jak jen dokázali otevřít ty těžké dveře?
Stela mizí rychlostí blesku.
Punťa nepatrně pomaleji.
Fík kráčí rozvážně, ale důsledně.
Brok se rozhlíží, ovšem přece nezůstane pozadu.
Chovatelka zuří. Na sebe, nezavřela pořádně.
Hvizd na prsty se nedaří.
Chovatelka čeká. Však oni se vrátí, jen se proběhnou. Naštěstí neběželi společně, nebudou se chovat jako smečka.
"Bročínku, pojď sem," rodinný tak trochu ťunťa se přiblíží - šup za dveře.
"Hoooodný Fíkus," za bráchou.
"Stelůůů, podívej, co mám." Nezájem.
"Punťulíííí!" Mávne ocáskem a nasadí třetí kosmickou.
Lupne víčko masové konzervy. Mlsná Stela je zaujata - a za dveřmi.
Zbývá Punťa. První kolo - třetí - deváté...
Konečně!

V okně arkýře se objevila chlupatá vrchní část něčího obrovského stehna.

Vmžiku běsnění vlkodavů ustalo a rozlehlo se mrtvé ticho. Netrvalo však dlouho, protože následoval ukrutný řev, který se valil chodbami jako lavina, ven z oken a dál do širého okolí, nechávaje vše, do čeho ta vlna narazila, hluché a se ztuhlou krví žilách.

Omráčená si ani neuvědomila ťapání tlap a kňučení psů, kteří úprkem běželi zpátky po schodišti. Procitnuvši se rychle otřepala, chytila se pevně břečťanu a odrazila se od kordonové římsy, na které stála. Dopadla na okenní parapet a seskočila arkýřem dovnitř.

Přímo před ní stál gigantický barghest.

"To je jejich barák?"
"Ano," odpoví Aleksandr.
"Brácha z toho muset být nešťastný," povzdechne si Kyrylo. "Takový komfort by jí nikdy nedokázal zajistit."
Olena stiskne zvonek na brance.
Jedno okno zakryje záclona. Za dalším se cosi pohne.
"Že by zvonek nefungoval?"
"Dost pochybuji."
Olena zazvoní ještě jednou. Ti uvnitř se tváří, že nic neslyšeli.
Kyrylo uplácá hroudu hlíny, hodí ji do okna a zahuláká: "Naďo! Jsi doma?"
Okno se neochotně pootevře. Záclona zůstane na místě.
"Jsem. Co se děje?"
"Máme jít k vám nebo na policii?" Kyrylo dostane nápad. "Tahle dvě děcka nemají trpělivost. Jestli chceš předejít škodě, otevři nám."

„Petrarca byl obdivuhodný muž. Rozhovory s ním byly podnětné… ale byl snílek. Toužil po obnově říše římské,“ vyprávěl Karel. Pak citoval úryvky z dopisů, které mu básník psal.
Římská říše, dlouho zmítaná bouřemi, konečně složila v tvou sílu naději na záchranu…
Kéž tě nezdržuje starost o věci zaalpské, kéž tě nezdržuje sladkost rodné země!...
Již tě v duchu vítám při přechodu přes alpské hřebeny, a zajisté ne sám…
„Já lépe než on věděl, že jeho naděje je marná. Rozhádané italské rody, vzájemně bojující města… Všichni byli hluší ke spojené říši… A pak, mé srdce už dávno patřilo Praze, ne Římu.“

Bolestná touha jím zmítala a vzteky se mu tmělo před očima.
„Poslouchejte mě! Vždyť nejste hluší, no tak, odezírejte mi ze rtů, nařizuji vám to!“ řval, až se zajíkal.
Nikdo z mužů ani nezvedl hlavu. Škubal sebou a dupal – dělají to schválně, rozhodně to dělají schválně, nedívají se ani jeho směrem, za to zaplatí, krvavě zaplatí! Kdesi vzadu v hlavě jakoby vzpomínka, že jim to nařídil sám, že i ty provazy si na sebe vymyslel on, ale to byl nesmysl, zhůvěřilost!
„Pusťte mě, je mi jedno, že mě to zabije!“ ječel a myslel to smrtelně vážně. Naštěstí ho nikdo neposlouchal.

Kolem jeskyně bylo nezvyklé ticho. Brandy už byla neklidná.
„Už jsou pryč skoro půl dne! Všichni!“
„Ale no tak, nemá se jim co stát…“ zkoušel ji uklidnit Norgard.
Brandy se rozčílila: „Co můžeš vědět! Co kdyby potkali medvěda… nebo vlky!“
„Přestaň být hysterická, ano? Vždyť i mrňavá Sopouch je už větší než kůň! A je podstatně zákeřnější!“
To byla Arinbjorg.
„Ani jeden mě nechápete! Copak jste hluší? Jsou to ještě děti!“
Najednou před jeskyní něco žuchlo, zazářily nadšené plameny.
Draci se vyhrnuli ven.
Na zemi ležel mrtvý jelen, kolem nadšená dráčata.
„Všechno nejlepší k narozeninám, maminko!“
Její maličcí… jak dojemné!

Čtyřčlenná rodina sedí u stolu s jídlem, máma, táta, syn a dcera. Na třech talířích přítomna pouze bramborová kaše a maso, zeleň v míse stojící smutně uprostřed stolu téměř nedotčena.
„Nikdo jste si nenaložili brokolici,“ podotkne maminka.
Ticho.
„Tak vám můžu skočit na záhon natrhat ředkvičky,“ navrhne maminka po chvilce.
Ticho.
„Taky myslím, že už je ve skleníku hlávkový salát, tak bych jenom udělala zálivku,“ zní další pokus.
Ticho.
„Nebo můžu udělat zeleninový salát, máme tu rajčata, papriky a okurku,“ do maminčina hlasu se už vkrádá napětí.
Ticho.
„Hele něco zdravého sníst musíte, abyste si zasloužili zmrzlinu.“
Tříhlasné nadšené: „Zmrzlináááá!“

Jedinec tak málo změní, proč tedy vzdávat se osobního komfortu? Raději žít v sametové sobeckosti, nežli se zlomit v kolenou pro život druhých!
---
Skrz betonovou dlažbu prodral se zlatavý kotouč pampelišky. Nebojte, vytrhla jsem ho, plevel jeden záškodnická! Na zelené louce vystavili naši předci město, však zeleně se pro moderní život vzdám s úsměvem na tváři.
---
Utíkáme z měst do lesů a luk, díváme se na hvězdy a namlouváme si, že ty stromy nejsou jen betonové stavby; že hvězdy nejsou jen světla lamp… Namlouváme si, že svět ještě neumírá.
---
My – lidé, copak jsme tak hluší? Nebo si záměrně zakrýváme uši?

Můj kvádr nárožní se zatvrdil, když přijímací salonek vymalovali brčálově zeleně a místo vikýře nasadili francouzské okno. Viděl jsem avataří tvář s náhrdelníkem kostnatých prstů, novou pěšinku v houštinách vlasů proklestěnou ostřím sekyry, nožem otevřenou náruč.
Nejsem násilník, prstíček nepřiložil: jen poslouchal vnitřní hlasy nájemníků, jak skála nasál a ve vhodné chvíli vydechl. Tvrdly rysy mužů, žen i dětí, když slyšeli, co neměli.

„Prý prokletý dům, tři krvavá neštěstí!“ posunkuje Alžběta, „Já spala jak zabitá. Tebe něco strašilo?“
„Nic, vůbec nic! Asi se báli vrzajících schodů,“ směje se Franta, „to nám nehrozí… Co přemalovat ten hnusně zelený pokoj v přízemí?“