DMD č. 27. pro 27. 4. 2021. Téma: Kolektivní hluchota

Jednou před Vánocemi se stalo, že Sašu poslali, aby odjel kolečko osmnáctky místo kolegy, který na Podbabě sešrotoval rohlíkáře.
Měla to být pohodová devadesátiminutová jízda.
Skončila po dvaceti minutách v zastávce Divadlo na Fidlovačce.
I kdyby dispečink neohlásil strženou trolej, kamion napasovaný do podjezdu jako buřtobunda do batohu dával jasně najevo, že tudy tramvaj neprojede.
Když to Saša oznámil palubním rozhlasem, k jeho překvapení se nikdo ani nehnul.
Vlezl tedy do salónu, aby situaci objasnil. Stržená trolej = není elektřina = nepojedeme.
Tři cestující vystoupili. Zbytek zůstal.
„Poslyšte, já tu tramvaj teď vypnu, takže přestane fungovat topení.“
Do minuty byli všichni venku.

Můj milý viděl jsi
Měsíc jak v úplňku
Září dolů na zemi
Byl tolik veliký

Tvoje oči můj milý
Dávno již pročítaly
Materii jemně snovou
Když zázrak přicházel

Spal jsi můj milý
Já jsem bděla
Bdít jsem prostě
A zkrátka musela

Znáš již můj milý
Hádanku i řešení
Počkala na Tebe
Do dnešního rána

Můj milý zázrak
Tolik očekávaný
Zrodil se v tmách
Když Ty jsi spal

Můj milý poprvé
Zazněl křik pláč
Protáhla se
Malá nožička

Můj milý svět se
Znovu změnil a
Konečně bylo to
K lepšímu

Můj milý k pláči
Hluchota kolektivní
I když možná spíš
Tolerantní

Říká se, že na 48 minut byl Michael Collins ten nejosamělejší člověk ve vesmíru. Na odvrácené straně Měsíce vyklouzl z dosahu Houstonu i posádce dole na povrchu.
(Několik nekonečných hodin netušil, jestli tam dole někdo je. Jestli se stejně sám nebude i vracet.)
O pár let později, s posádkou evakuovanou zpátky na Zemi a novou směnou v nedohlednu, si Ed Baldwin připadal podobně. Když dokázal ignorovat stránky a stránky, které se hrnuly z tiskárny. Když dokázal ignorovat základnu Zvězda jen pár mil daleko.
Úplně sám, v naprostém tichu.
Když dokázal ignorovat prosby kosmonauta, který lapal po dechu v přechodové komoře.

Obešlo jsem už pěknou spoustu míst, ale všude někdo bydlel, nebo to bylo nevhodné pro mé rozměry. Pak jsem se rozhodlo optat se místních obyvatel, jestli tu někde není nějaké opuštěné pěkné místečko. Hledalo jsem všude, až jsem se setkalo s malou zelenou žábou, sedící na kraji řeky.
„Dobrý den, prosím vás, není tu někde volný byt, mých rozměrů a bez syčivých žížal?" zeptalo jsem se slušně a čekalo na odpověď, místo toho, ale žába ladně vklouzla pod hladinu. Tak to šlo i se všemi ostatními, zajíc odhopkal, vlaštovka odletěla a hlemýžď se schoval do svého domečku.
COPAK VŠICHNI OHLUCHLI?

Dobrý den, vážení studenti, vítám vás v tomto sychravém odpoledni zde ve svém depozitáři. Naštěstí je zde tepleji než za okny a momentálně ani neprší. Včera pršelo i v sále. Nevím, jak je to možné.
Dnes se budeme pokračovat v katalogizaci sbírkového fondu. Rád bych obrátil vaši pozornost k hrabavým ptákům.
Začneme tímto poněkud zašlým tetřevem hlušcem, Tetrao urogallus.
O tetřevích samcích se tvrdí, že během toku neslyší. Ve skutečnosti tomu tak není. Zásnubní tanec tetřevů se skládá ze čtyř fází, pukání, trylku, vylousknutí a broušení. Všeobecná hluchota postihuje tyto ptáky pouze při poslední z nich, jinak jsou velmi ostražití.

Doba již dávno pokročila a od vééélikého rozmachu domácích spotřebičů "ulehčí vám práci" v šedesátých létech v "jůesej" se tahle udělátka dostala i k nám.
Netřeba pokoutně shánět podpultovky. Obchody nám nabízí, ba co víc, obchody nám přímo vnucují to krásné funkční zboží.
Jenže ouha!
U nás doma zatím jedeme na vlastní septik.
Tudíž myčka - NE!
Leda tak dvoufázová = starší synátor myje, mladší utírá.
Tedy - myli a utírali.
Náhle jako když utne.
Na obyčejný dotaz: "Proč není to nádobí?" - nikde nikdo, ani ouško, ani hlásku.
Všichni hluší.
Nádobí se tichounce chopila naše Micka.
Talířky vylízat do lesku a kastrůlek taky.

Doručovatel Pepa má smolný den. Pro jednou se rozhodl obtisknout prst na zvonek se jménem adresáta zásilky. Trpělivě vyčkává ve společnosti balíku plného kočičího žrádla a dětských plen.
O patro výše panuje paneláková idyla.
Kočka škrábe škrabadlo. Pračka spouští ždímání. Myčka omývá talíře od oběda. V televizi kvílí zelený pošah. Rodič 1 křepčí s chrastítky okolo kolíbky jako brazilská tanečnice samby. Namísto pavích per od pasu zplihle visí rezervní plína. Ledňáček kope nožičkama jako jelen v říji. Obdobně u toho hýká, ne však blahem.
Rodič 2 smáčí lysinu na temeni pod proudem ledové vody v koupelně, zaháněje migrénu.
„Neklepal někdo?“

U ohrady se sešlo celé obecenstvo. Medvídkovy pokusy olizovat skrz břevna ovcím nosy bavily všechny. Elrohir se řehtal, elfští hraničáři předstírali nadhled, ovce trpělivost.
Jen Elladan by rád dál předčítal ze Zvířeny cizokrajné, úžasné knihy plné barevných obrazů.
"Tak já čtu! Ano? Poslouchejte. Nejpodivuhodnějšími zvířaty Jihu jsou takzvané mumáky. Jejich nohy jako -"
"Múmakil, mladý pane," ozval se chůvin bratr.
"Tak mumákil."
"Taky ne," na to chůva. "Jeden mûmak, dva mûmakil. Alatfal alsighar..."
Na okamžik všechno zamrzlo. Elladan nechal pusu dokořán.
"Béééé," řekla ovce medvíděti.
"Jejich nohy jako...?"
"...stromy," dořekl Elladan.
"Já to věděl."
"Chacha, medvídku!"
Asi to divné slovo neslyšeli.

Stál před jámou po výbuchu a smál se té absurdní situaci, sobě, své hlouposti. Smích byl stejně hořký jako slzy, které mu tekly po tvářích. A všichni okolo byli zmatení, vyděšení a ohlušení.
Stál před soudní stolicí, poslouchal proud urážek a obvinění a mlčel. A všichni okolo zběsile řvali, a i kdyby promluvil, neposlouchali by.
Stával ve své cele a šeptal do jejích zdí svoji bolest, hořkost, výčitky, nespravedlnost, svůj strach. Do hluchých kamenů křičel svoje jméno, to poslední co měl, co mu zůstalo, záchytný bod zdravého rozumu.
„Sirius. Sirius Black. Tichošlápek.“
S nocí se šepot měnil v tiché vytí.

Válka skončila. Vítězové si potřásají rukama, zvedají do výše kalíšky s alkoholem, slaví svou udatnost a hrdinství, vzpomínají na padlé.
Kdo sesbírá těla? Kdo zasolí zem? Kdo uhasí ohně?
Raději nemyslet, raději se neptat. Válečníci padli, do posledního muže. Co se ženami, dětmi, starými, nemocnými, těmi, co nebojovali?
Nažeňte je do táborů! Ať si odpracují právo na život, ať trpí, jako my jsme trpěli. Mohou nám poděkovat, že neskončí na ostřích našich mečů... zatím.
Ostatní se neptají. Neslyší pláč, neslyší bolest. Je jednodušší vše neslyšet než přemýšlet, zda si to zaslouží.
Ale ty se ptát musíš. To ti bude osudným.