DMD č. 27. pro 27. 4. 2021. Téma: Kolektivní hluchota

„Nemyslíte, že bychom mu měli nějak pomoct?“

*ticho*

„No já vím, že to není úplně nejbystřejší člověk, co kdy chodil po zemi, ale takový konec si snad nikdo nezaslouží.“

*dlouhá pomlka*

„Slyšíte, jako na oplátku, když tenkrát přivedl stráže do té podivné hospody, a ti podivní lidé nás nechali odejít?“

*nikdo nic*

„A pomoc druhu v nouzi vám nic neříká?“

*tíživá atmosféra*

„Vždyť je vás tu dvanáct a jich je jen pět. Vy byste si netroufli na takové střízlíčky, ozbrojené jen malými kudličkami?

*vyčítavá pauza*

„A co kdybych vám za to zaplatil?“

*vypočítavé ticho*

„Cože, hovořil tady někdo o penězích?“

Veronika v čele úderné jednotky vtrhne do domu a doufá, že nejde pozdě.
Krátkého kolega jim dal znamení, ale smrt může být příšerně rychlá.
Nastane chaos. Krátkého pacifikují, Česťu probírají, Karla prohlížejí, lidé se pletou jeden druhému pod nohy. A všichni křičí. Jeden přes druhého, různé věci, nikdo nikoho neposlouchá, jsou vůči sobě slepí a hluší. Stejně slepí a hluší, jako byli vůči Krátkému. Možná volal o pomoc, možná někomu dal znamení. Neviděli ho. Neslyšeli. Lidé jsou sobečtí.
Veronika si zhluboka oddechne, když vidí Karla i Česťu naživu. Ví, že nemají vyhráno, nikdo z nich, ale stejně. Je to úleva.

"Pak jsem byla s holkama... posloucháš mě?" otázala se manželka.
Manžel sebou škubl. Zaregistroval stoupající intonaci, ale netušil na co se ptala.
Vzhlédl od novin a zkusil: "Ano?"
Povedlo se.

"Prý se to mele na Blízkém východě," prohlásil po chvíli. "To jim asi jde zas o ropu."
Žádná odpověď. Manželka nepřítomně zírala z okna.
"Já si myslím, že bude zase válka."
Přemýšlela o nových závěsech.
"Ale co naděláš?"

Po pár minutách se zeptala:
"Co si dáš k večeři? Je tam to maso".
"Já si něco vezmu, ještě je tam to maso," zabručel.
"No, kdyžtak si dáš to maso," uzavřela nepřítomně.

"Ahoj, Vlastí! Jé, ty nejsi Vlasta, ale Vlasta!"
"Krásně papá, to je ale hodnej a šikovnej šneček! A Stáňa je taky hodnej a šikovnej šneček!"
"Kterej z vás magorů překotil bazének, to se dělá?!"
"Jak se ti probůh povedlo si nasrat mezi tykadla?"
"Stejně jsou to moc hodní šnečci. A kterýpak šneček je nejkrásnější?"
Pak ještě v dobrém rozmaru přidám písničku nebo dvě, v níž původní text prokládám variacemi na půvaby plžů.
Zatímco se takhle ztrapňuju, osm šneků zatím v klidu požírá okurky a salátky, koupe se v bazénku, klade snůšky, a zvuky vyluzované domácí jsou jim úplně u nohy.

"Nelí. Nelinko, ke mně!!!"
Může si vyřvat hlasivky a to spropadený štěně dál lítá po celé ploše s dalšími třemi čokly.
"Vojto, ke mně!"
"Olí! Poběž ke mně."
"Sáro!"
Zdá se, že se mohou páníčci strhat, aby zaujali pozornost svého miláčka, ale jako by je dělila neviditelná zvukotěsná stěna. Psiska běhají z jedné strany na druhou v ohromném chumlu, a kdyby neoplývali každý jiným zbarvením, dalo by se uvažovat o jediném mnohonohém zvířeti.
Můj syn už propadá zoufalství a zdá se, že má na krajíčku.
Trpělivost zrovna není jeho silnou stránkou.
Ona je hluchá. Zapřemýšlím.
Mají vůbec psy ušního doktora?

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si sa už vrátil, keď je od tej ôsmej zákaz vychádzania.
- Veruže, vrátil starý môj.
- A kdeže si bol? Hádam nie v krčme?
- Čo si rádio nepočúval? Však krčmy sú už dobrých pár mesiacov zatvorené.
- Pištík môj, ja som počul. A asi aj náš krčmár. Ale zdá sa, že v susedných dedinách sú všetci krčmári hluchí. Malý Dodo minulý týždeň niekoľko obehol a všade mu dali napiť.
- Jarík môj, to preto, lebo inde predsedu nemajú, ktorý by im to vysvetlil.

Většina lidí si myslí, že kdyby byli svědky nějakého špatného chování, zachovají se jako hrdinové a přispěchají na pomoc. Jasně. Idea hezká. Tak mi ale někdo prosím vysvětlete, proč máme internet, zprávy i noviny plné důkazů, že když skutečně o něco jde, většina lidí se tváří, že tam vůbec nejsou. Například, když někdo začne kohokoli bít na ulici. Třeba i těhotnou ženu, nebo staříka. Není většího důkazu, že se lidstvo žene do záhuby, než parta lidí, která kolem dvojice projde a dělá, že se nic neděje. Nejvíc mě však fascinují ti, co stojí a celou věc si natáčí na mobil.

Dva dny seděl u stroje, tolik doutníků vykouřil, tolik skleniček whisky vypil, tolik archů papíru vztekle roztrhal a vyhodil do koše. Ale nakonec tu obálku do redakce poslal včas.
Četl to vůbec někdo? Zajímalo to vůbec někoho? Ach tady, reakce na desáté straně!
"Nebezpečný blouznivec a štváč! Už by měl mlčet a takoví jako on by neměli dostávat žádný prostor!"
Hluší! Slyší ale zároveň ne! Bije na poplach, ale jako by všechny zachvátila kolektivní hluchota. Někdy o sobě pochybuje, ale ví, že on to slyší.
V dálce sílí bouře, stahují se temná mračna a umrlčí blesky se chystají na pochod.

Ivan si dolil sklenici červeného, naklonil se zpět k notebooku a pokračoval: "Odysseus jim nechal zalít uši voskem, aby neslyšeli zpěv Sirén a on sám se nechal přivázat ke stěžni."

Lynda private to Saša: Jsem si toho Ivana musela mutnout, to se neda.

Saša private to Lynda: O čem mele teď? Já si ho ztlumil, když vysvětloval paralelu mezi Númenorem a Atlantidou.

Jindřich: WC.

Albert private to Fanouš: Posloucháš to?

Fanouš private to Albert: Zltumil jsem ho, když si dal druhýho špeka a otevřel Petišku.

"A Amazonky si nechávaly..."

Lynda private to Saša: Priste ho taky radsi privazem ke stezni.

Křičím jako o život a nikdo mě neslyší
Křičím ze všech sil a můj hlas je stejně nejtišší
Křičím na všechny, co na mě hledí hluše
Křičím a křičím z hloubi vlastní duše
Křičím a křičím pod maskou úsměvu
Křičím a křičím a hledám v tom úlevu
Křičím a doufám, že vykřičím to utrpení
Křičím a doufám, doufám, že to něco změní
Křičím a volám, jak nejvíc mohu
Křičím, když nevím, a volám k Bohu
Křičím a pomalu mi docházejí síly
Křičím kousky naděje, co mi ještě zbyly
Křičím a křičím zbytkem svého hlasu
Křičím. Možná si někdy vykřičím spásu