DMD č. 27. pro 27. 4. 2021. Téma: Kolektivní hluchota

"Pusťte mě" volal princ a tloukl pěstmi v jelenicových rukavicích do právě zazdívané stěny. Bylo to v tu dobu, kdy jeho bratři donesli otci ptáka ohniváka, dovedli koně zlatohříváka.

" To jsem to vyvedl, nedal si poradit, a teť si otec myslí že jsem podvodník."
litoval se princ.

" říkal jsem ti že nemáš kupovat maso ze šibenice. " ozval se hlas. Princ se otočil a spatřil přátelského vlka.
" Promiň příteli a rádce můj. Co mám dělat? "
" Jíst co ti přináším, napadla je kolektivní hluchota. " A hodil k jeho nohám pečené kuře.
" Až tvá milá pošle dopis, pak se ukáže, kdo ji zachránil "

Připravoval se zodpovědně. Nevzal si s sebou skoro nic, nejen proto, že se následující týden hodlal živit téměř výhradně stravou duchovní, ale také protože ho napadlo, že by ho stav naprostého vyhladovění mohl přivést blíž k Nim. Stejně tak přece Ony hladoví po svobodě! Taky Jí to řekl. Hučel do Ní do ochraptění, od rána do večera, vysvětloval Jí, že musí s ostatními založit politické hnutí, že jedině tak dosáhnou svobody mírovými prostředky, a to je přece nejvíc, čeho dosáhnout lze! Přesvědčoval, argumentoval, logicky... lidsky.
To byla ta chyba.
Sdílené vědomí z jeho plamenných řečí nepochopilo nic.
Zatracené vesmírné slepice.

"Tatínku, ani nevím, zda už jsi po večeři," dí Scholastika.
"Nejsem, nenašel jsem, co si dát na ten prázdný talíř s krajícem chleba,"
odvětí Lev.
"Vždyť jsem ti říkala, že večeři máš v troubě."
"Ne, ty jsi jenom říkala, že tam mám večeři."
"Promiň, trouba jsi ty! A trpíš hluchotou! Kolektivní hluchotou, protože Ota taky dneska slyšel jenom něco."
"Kolektivní určitě ne. To by se muselo týkat i tebe. Neboť, jak známo, tres faciunt collegium. Pravili již staří Římané."
Lev je již za ta léta od Scholastiky latinským rčením naučen.
"Ještě to tak," opáčí Scholastika, "někdo tady musí fungovat normálně!"

Knihovník se čtenářem stojí na chodbě před knihovnou oba pevně zabalení do antistresových dek. Podlaha je plná pečlivě poskládaných bot.
“Vypadá to, že tady mladej vyčistil všechny botníky na Budči,” hlásí jeden z kouzelníků záchranného týmu.
Velitel zásahu si oddechne, že to nebylo nic horšího, a provede rychlé reverzní kouzlo.

Boty zmizí a s nimi i veškerý zvuk. Všichni postávající se po sobě dívají.
“Ohlušila nás rázová vlna vzniklá přesunem masy bot. Předpokládám, že je to jen dočasné,” zkonstatuje bystře knihovník.
Ale protože všichni kolem trpí kolektivní hluchotou a odečítat ze rtů neumí, tak jeho pohotový postřeh nikdo neocení.

O pár metrů dál se Julinka zarazí.
„Slyšíte to?“
Obě ženy zavrtí hlavou. Co by měly slyšet?
„Někde tu štěká pes!“ oznámí holčička nadšeně, zatímco se divoce rozhlíží.
„Koukejte!“
A opravdu, u plotu školky, hned vedle zelené branky, je uvázaný jezevčík. Dáma s kloboukem překvapením ztuhne.
„Tomu, týme, říkám úspěch. Teď už zbývá jen schovat se do křoví a trpělivě sledovat, co bude.“
Juli okamžitě začne vybírat vhodný porost, jen holka se sluchátky zůstává skeptická. Víte, kolik lidí má dneska psa? Jenže když už je jednou součást party, nechce ji trhat, a tak se nakonec přikrčí za stromem.
Čekání začíná.

V domě panovalo ticho. Maminka se dívala po dětech, všechny probodávaly pohledem zajímavou dlažbu v chodbě. Ani ta se světlými vlásky se neodvážila zvednout hlavu. Snažily se zmizet odtud. Vypařit se, ale jaksi se nedařilo.

,,Tak co mi k tomu povíte?" zeptala se znovu roztrpčená maminka.
Děti se tvářily, že nic neslyšely ani neviděly.
,,Copak mě neslyšíte? Na něco s vás ptám!" pronesla maminka smutně, začínala si myslet, že snad opravdu žádnou odpověď nedostane.
A takhle to bylo vždy. A ani ten nejstarší se nechoval lépe!

Mezitím se v kuchyni promenádovala kočka mezi rozbitými talíři a omáčkou napatlanou na zdích.

“Kolektivní hluchota v poezii nastává, když společnost nenaslouchá sdělení básníků,” řekl mladý spisovatel.
“Já tvé srdce slyším tlouci, i když jsou jiní k němu hluší…” pronesla Múza zasněně.
Mladík se prudce posadil a zíral na ni s otevřenou pusou.
“Co?” zeptala se vyjukaně.
“Jak je to dál?”
“Já… Já nevím ani co to je.”
“Marie, no tak, jak je to dál?" naléhal. "I když jsou jiní k němu hluší…”
Múza zavřela oči. “Rytmus srdce jsou noty písně... jež vede ke splynutí…” zamračila se. “Uší?” Zeptala se nechápavě.
“Marie!” výskl, chytil ji kolem pasu a zatočil s ní. “Ty se rozvzpomínáš!”

Jak vypadá klasický zájezd do Drážďan? Jedete tam obvykle s plným autobusem (55 lidí). V Drážďanech nabídnete turistům, že mohou jít s vámi na prohlídku, nebo jít rovnou na nákupy. Pak jdete na hodinovou prohlídku centrem Drážďan s pěti lidmi a potom čekáte další čtyři hodiny na skupinu. Průvodce je placený na hodinu. Práce snů? Má to však jeden zádrhel. Desetkrát opakujete v autobuse čas a místo setkání. Na místě to zopakujete znovu. Dáte všem svoje telefonní číslo pro případ problémů. A nakonec? V zadaný čas chybí půlka skupiny. Naštvaný řidič už chce domů a ti lidi vás prostě neslyšeli.

Kluk stojí na pranýři třetí den. Ve sněhu bos.
Dojemně odstáté uši mu zbělely mrazem.

Odmítl sfárat a ​kopat jim uran.
Protože ho vozí Sovětům.
Protože ti z něj dělaj' atomovku.
Protože na tom on se podílet nebude.

Padne, jako když podetneš strom.
Bachař do něj šťouchne válenkou.
Nic.

Chrstnou na kluka vědro vody.
Zmátoří se, ztěžka vstane.
Voda na něm pomalu přimrzá.
Stojí dál.
Za svým.

A v tobě se sváří obdiv, soucit a vztek, strašný vztek na ně, vztek na toho bláznivého snílka i vztek na sebe, že nemáš stejnou odvahu.

Bez hlesu křičí, i když marně.
Marně?

Choulila se v pološeru. Smečka nenasytných mužů z ní servala šaty a ukájela se pohledem na vyděšenou mladou ženu. Chtěli jí jen ublížit, ponížit ji. Strach byl opojný, čišel z každého ženina póru. Vzbuzoval v agresorech neskutečnou slast.

Zjevili se znenadání. Vrhli se na ni jako hladoví vlci. Její křik zanikl v hluku ulice plné lidí. Neviděli, nezajímali se. Kolektivní hluchota i slepota. Nebyla to jejich starost.

Zanechali ji v cárech hadrů. Spustil se déšť. Smáčel jí vlasy i obnažené tělo. Zanikly v něm i její vlastní slzy. Nezasloužila si takhle skončit. Byla jen ve špatnou dobu na nesprávném místě.