Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Dnešní téma se zdá docela lehké.
Tak snad to napíšu.
"Andulky, rozbily se nám reproduktory u počítače, neuslyšíme přednášku."
"To je smůla," pípaly andulky.
"A v Přibyslavi dneska reproduktory neseženeme."
"Tak bude kolektivní hluchota," řekla maminka.
Andulky začaly řvát jak tuři. Zajímala je totiž přednáška.
"Andulky, zmlkněte nebo budete mít samostatnou kolektivní hluchotu. Maminka by vám rozbila zobáky a nemohly byste pípat," dodal jsem.
Byli jsme bez reproduktorů, než kolem šel pan domácí. Zapůjčil nám reproduktory k počítači a kolektivní hluchota rázem nebyla.
Andulky už neřvaly, protože věděly, že by jim byl rozbit zobák a nemohly se
dorozumívat.
"Nebýt pana domácího, tak je ta kolektivní hluchota dodnes," řekli jsme si.
Výlet už pomalu končí, ale asi ještě vymyslím nějakou zápletku.
V bonusu se dozvíte, jak se jmenuje deváté neodhalené andulče.
Těší se na vás
Tom Megafon - tedy Peterson
Na fóru bylo toho rána rušno a ve vzduchu byl kromě podivného pachu cítit i strach a nervozita. Nad davy se nesl hlas muže stojícího na stupínku.
"Odpadky se hromadí! Opilci po nocích ruší! Volte Aula Vettia Firma aedilem, ten dá město do pořádku!"
"Proč mladí nectí staré? Proč nedávají oběti? Bohové se hněvají!" snažil se kazatel překřičet politika.
Mladí i staří si šli dál po svých bez myšlenky na volby či pokání.
O kus dál starý muž rozlomil chleba a rozdal úlomky druhům a družkám.
"Janova slova se naplnila. Pán přichází. Modleme se."
Pak se zem nad nimi otřásla.
Výbuch Vesuvu v roce 79 asi není třeba představovat. Snad jen to, že se o nebezpečí blížícího se výbuchu ve městě vědělo a bohatí obyvatelé měli čas se připravit a opustit město. Těla, jejichž otisky nám ve městě zbyly, tak patří spíše těm chudým, kteří buď neměli kam jít, nebo si nevšímali varovných znamení.
„Na obvinění z bratrovraždy odpovídáš, že tě bude hájit v souboji tvůj ochránce. Kde je?“
Rytíři okolo zpozorněli. Pokud by jim byla odměnou ruka obviněné dívky, možná by to stálo za úvahu. Vyženit Brabant nebylo k zahození.
Obviněná však poklekla a spustila dlouhou árii, v níž se svěřovala do rukou rytíře s labutí, který jí ve snu přišel na pomoc.
Dvořané po chvíli raději propadli kolektivní hluchotě.
Tu narušilo syčení a tlumené klení.
Do podloubí vpadl jakýsi kmán pronásledovaný rozlícenou husou.
„A do pytle,“ vyhrkl Grin, když se na něj upřely oči celého dvora.
Pak ho husa štípla do lýtka.
Pojem "malý příjemný výlet" byl lehce zavádějící. Cesta byla poněkud kamenitá a místy se setkávala s potokem, nicméně výhledy byly fascinující a květena jarně vyšílená. Početná skupinka turistů průkopníků se brzy roztáhla do náležité délky.
Paní Smithová a další rychlíci měli piknik připravený (napůl snědený), když dorazil střední voj.
"No kde jste? Pojďte si sednout."
"Učila jsem Marka kytičky," Susan byla ve svém živlu.
"A kde máte Thorpovy?"
"Eeee..."
"Těžko říct."
"Možná se vrátili."
"U rozcestí jsem jim nechal šipku."
Mluvili jeden přes druhého.
"Kousek před rozcestím jsem je ještě slyšel halekat za námi," pokrčil rameny pan Tilney.
Nikomu nechyběli.
Fskutčenosti bych nenechala nejslabší členy stáda se poztrácet, i kdyby to opravdu byli sourozenci Thorpovi... ale.
"Potřebujeme plán útoku." pronesl Jenda. "Jak asi ta pevnost v kamenolomu vypadá?"
"Jednoduše, úplně v rohu vzadu sklad munice, jako v každém lomu, pravděpodobně doplněný kolejemi pro zásobování. Na druhém konci bude administrativní budova, tam určitě vězní navigátora. A uprostřed bude bunkr, spojený kolejemi se skladem. Ale prvně musíme překonat bránu v plotu. Věřte mi, kamenolomy jsou všude stejný." odpověděl Jacek.
"Jak to víš?!" vytřeštil oči Gustlík.
"Já v jednom pracoval. Pak přišli Poláci a vzali mě k ženistům. Asi tenkrát všichni trpěli kolektivní hluchotou, jinak by slyšeli, že řvu, že k ženistům nechci, protože nejsem střelmistr, ale noční hlídač."
Z předchozích drabblů:
Měsíc puknul a svět zaplavila snová matérie.
Věci ožily a ovládly svět.
Jednou z příčin, proč nás přístroje tak dokonale vyšachovaly ze hry, byla naše dokonalost v jejich tvoření. Neumím si představit, že by se přístroje zmocnily země v první polovině devatenáctého století. V době, kdy se razilo heslo 'Elektřina do každé domácnosti', mnoho domácností ještě elektřinu vůbec nemělo.
Jenže dnes máme mikrovlnky, empétrojky, chytré hodinky, mobily, bezdrátová sluchátka. Modrý zub v každém přístroji.
My sami jsme je propojili do speciální sítě a naučili je spolu komunikovat dřív, než vlastně vůbec oživly.
Pamatuji si, jak mnozí odpůrci technologií varovně zdvihali prst.
Nikdo je neposlouchal.
Oni byli blázni tehdy, my jsme blázni dnes.
Lektvarové drama jsme měli zdárně za sebou. Ránu sešil Regis, Milwa zdatně asistovala. Geralt dostával pozvolna normální barvu, ale cítil jsem, že není vše v pořádku. S omluvou jsem se vzdálil z tábora a na kraji lesa našpicoval uši. My draci máme dobrý sluch.
Myslel jsem, že mluva bude tichá a proto mě vlna hluku málem porazila. Všichni, kromě upíra, mluvili strašně nahlas a ještě u toho nadbytečně gestikulovali. Zalezl jsem do lesa.
Když jsem se vrátil, všichni měli ovázané uši a vrhali na mě opravdu zlé pohledy.
Než se Geralt uzdraví a vyžehlí mi to, budu mít těžké časy.
Roztříštění christopsiské vázy komentoval Obi – Wan tichým: „Zatraceně!“
Padmé mu utrhne hlavu, když za ní půjde sám. Kenobi se usmál.
"Gwen! Kde jsi?"
Na dveřích Gweniny kajuty byla cedule 'Víš, že neslyším, když teče voda'. Zevnitř se ozývalo šplouchání.
Berek byl nacpaný v útrobách zbraňového systému, falešně si prozpěvoval něco o tetřevech honzlovcích a Kenobiho ignoroval. Mistr zaklepal na jednu z kajut.
„Nemluvím přes dveře!“
„Tak otevři!“
„Nemušů, nemám klíšé!“
Následoval výbuch smíchu.
Další kajuta.
„Rozbil jsem tu drahou vázu.“
„Rozlils cement dráhou srázu?“
Kenobi zaklel. To je celá posádka natvrdlá? Nebo hluchá?
„Come?“
Odpovědí mu byl statický šum.
Hluchá.
„To jste hluchý, slepí nebo co, že jste si nevšimli, co vám tady roste pod nosem?“
„Má to to správný úřední razítko, nedá se nic dělat.“
„Dyť vy nejen že nezakročíte, ale ještě mu pomáháte se stavěním zásobování!“
„Dyť jo, má to správný úřední razítko.“
„Takže vy teda nic neuděláte?“
„Ne, má to správný úřední razítko.“
Tak co teď? Šlo by nějak zrušit to úřední razítko? Třeba vymyslet nějakou náplastičku, kterou by se to razítko přelepilo?
...
„Tak jak to jde?“
„Nezdržuj, nevidíš, co nám to tu roste pod nosem, s tím přece musíme okamžitě něco udělat!“
A najednou to jde.
To měl být pokus o dialog mezi člověkem a jeho imunitním systémem a ta „náplastička“ je objev, za který byla udělena nobelovka v roce 2018.
Některý nádory dokáží různýma genetickýma abnormalitama začít exprimovat markery, které by normálně na sobě mít neměly. Jeden z těchto markerů je PD-L1. To je věc, která je normálně na trofoblastu (tj. v placentě na hranici mezi budoucím miminem a matkou) a má za cíl oslepit určitou část matčina imunitního systému, aby nezlikvidoval z polovičky cizí strukturu tkání toho budoucího mimina. Funguje to opravdu trochu jako takový úřední razítko, já sem patřim, mě si nevšímej. No, a pokud se tohle naučí exprimovat nádor, tak je imunitním systémem z velké části tolerován.
Technické provedení zaslepení pomocí nějaké „náplastičky“ už zvládáme poměrně dlouho (u HER2 je používáno už od 90. let), když víme, jaké správné razítko je třeba přelepit. Už jsem na toto téma psala kdysi jedno drabble a je fajn, že se nám od té doby ten vývoj zase o kousek posunul a máme zase trochu víc možností a PD-L1 vypadá opravdu velice slibně, protože se nachází na velké části tumorů, na které byla naše současná terapie poměrně dost bezzubá.
V současné době se anti-PD-L1 terapie používá v pokročilých stádiích u tumorů, které to PD-L1 exprimují (někdy to v rámci jedné diagnózy exptrimují ty tumory všechny, někdy to je variabilní a musí se to speciálně vyšetřovat). Používá se momentálně to zejména u nemalobuněčného plicního karcinomu, dále u melanomu nebo světlobuněčného renálního karcinomu, méně často u karcinomu ledvinné pánvičky nebo močového měchýře, poměrně vzácně u karcinomu prsu (a někdy to pojišťovna výjimečně povolí i na jinou diagnózu).
Rekreantka na vesnici prožívala opravdu strašnou noc. Přijela sem hledat klid, jenomže v sobotu se zrovna pořádala diskotéka pod širým nebem. Hodně hlasitá.
To místním nevadí? Ale tady už skoro nikdo nezbyl, domy patří vesměs chalupářům. Jenom do toho velikého nového baráku na kraji se asi natrvalo nastěhoval nějaký zbohatlík. Ale toho nikdo nezná.
Panebože, to jsou rány, jako když střílejí. A ještě vřískání! Kdy to skončí?!
V neděli byla celá vesnice na nohou a všude policajti. Během noci se nějací gangsteři vloupali do toho velkého domu a všechny tam postříleli. Zřejmě nějaké vyřizování účtů. Akce byla každopádně skvěle načasovaná.
Snad je zřejmé, že kolektivní hluchota postihla z očividného důvodu všechny přítomné, kteří nic neslyšeli, anebo si to jako protagonistka nevyhodnotili správně. Původní verze se kolem toho motala víc, jenže neměla moc šťávu.
