DMD č. 27. pro 27. 4. 2021. Téma: Kolektivní hluchota

Válka v lidech zanechá následky do konce života. Je jako otisk boty ve sněhu, který neroztaje. Jen neustále narážíte v hladké ploše na vzorek podrážky.
Nezáleželo na tom, jestli byli ještě děti na prahu dospělosti nebo dospělí, kteří už jednou válkou prošli ve stejně tak citlivém věku.
Harry se snažil najít si nové místo ve společnosti, ale ta mu stále nasazovala ten stejný plášť hrdinství.
Ron se snažil najít své dospělé já. Svoje ego bez stínů starších sourozenců, vyvoleného kamaráda nebo své úžasně inteligentní ženy.
Severus se snažil opustit všechno, co dosud prožil.
Ale svět byl k jejich potřebám hluchý.

Vycházejí hlavním vstupem, za nimi sténání a krev.
Před stanem banda ozbrojenců.
Geralt přimhouří oči, stáhne zorničky do tenkých čárek a promluví: „Rozchod, tady se skončilo, šéf podal kapitulaci, sbalte se a vypadněte."
Chlapi civí jako vyorané myši.
„Zmizte povídám, jste hluší nebo co?"
Stojí jako zařezaní, dívají se poočku na sebe, žádný nechce být první, který uteče ani ten, který začne boj.
Podsaditý pořízek s prasečíma očkama se nakonec rozběhne. Ke Geraltovi.
Rychlý a dlouhý sek přes hruď, stříkající krev zkropí ty v prní řadě.
Do hloučku jako když hodíte tchoře, prchají na všechny strany, nikdo nechce být další.

„Vitajte,“ prihovoril sa skladateľ sále plnej ľudí. „Dnes vás naučím, ako porozumieť klasickej hudbe. Má tu niekto hudobný sluch?“
Nezdvihla sa ani jediná ruka. Skladateľ sa usmial.
„To o sebe tvrdia mnohí, ale väčšinou sa mýlia. Niečo vám ukážem.“
Ping, ping... Zahral dva stúpajúce tóny.
„Ako je to ďalej?“ vyzval ich.
Hmmm... Zaznel zo sály kolektívny, trochu neistý tón.
„Tak vidíte. Tomu rozumie každý, tóny za sebou pekne nasledujú. C, E, G.“
C, E... na prvé dva tóny nadviazala jemná sonáta.
„Teraz budeme blúdiť okolo G, ale priamo zaznie až na konci. Vtedy má človek pocit, akoby sa vrátil domov.“

Jejich pokoj neměl kuchyňku, a proto Evangeline připravovala oběd ve společné kuchyni na chodbě. První podezření v ní vyklíčilo, když se kolem proplížil Scott s náručí větví, které byly nejspíš nařezané ze stromu, který rostl pod okny. O chvíli později ji minul rozcuchaný Beau s čímsi, co vypadalo jako plné hrsti peří. Jako poslední prošla Delphine a v ruce držela barvy a štětce.
Podezření se změnilo v jistotu, když uslyšela z jejich pokoje tupé rány a třesk něčeho kovového padajícího na zem.
„Nehrajete si tam náhodou na indiány?“ zavolala.
Z pokoje se neozvalo ani špitnutí. Nejspíš všichni najednou náhle ohluchli.

„Kolektivní hluchotááááá, lepší je než nahotáááá, a když přijde dřímotááááá, tak přiskáče marmotáááá…“ vyrážel ze sebe na pódiu divoce frontman skupiny Řetězy svobody.
„Ten si určitě něco šlehnul,“ konstatoval naprosto znechuceně Sirius. „Vždyť to vůbec nedává smysl.“
„Možná jen nevidíme skrytý záměr,“ podotkl Remus. „Jak se jmenuje ten umělecký směr používající náhodné shluky slov?“
„Dadaismus,“ odvětila jejich nová známá, hezká blondýnka s bohatými loknami – na rozdíl od nich pila jen zázvorovou limonádu. „A zpívá o syslech.“
„Poslyš, Aniko,“ obrátil se k ní Sirius, „neukázala bys nám raději večerní Helsinky? Z tohohle děsného řevu bychom tady za chvíli totiž opravdu ohluchli.“

Lednový večer. Déšť, sníh a dívka ztracená v Londýně. Neznámé náměstí s podivným jménem Grimmauldovo. Hodně zanedbané náměstí, rozbitá okna, popraskaná omítka.
Ke vší smůle uklouzla a poranila si kotník. Ležela tam dlouho, na zoufalé volání nikdo nereagoval. Najednou před ní stál obrovský černý pes. Popadl jiza kabát a táhl do mezery mezi domy.

„Blacku, co to vyvádíš!?“ překvapivě se vedle nich zhmotnil černočerný muž.
„Co myslíš, Srabusi,“ nevěřícně zírala na muže, co byl psem, „je zraněná a nikdo jí nepomohl, asi všichni ohluchli.“
Tajemný hodil psomužovi lahvičku: „Tu máš pro vlka,“ vzal děvče do náručí. „Odnesu ji do nemocnice.“

Uzurpátor Erik – nebo král Erik, to záleželo na interpretaci – stál na útesu a Kámen rozhodnutí rudě tepal na jeho černém kabátci, když dštil na dorážející armádu bouři a plameny.

Situace se pro obránce nevyvíjela dobře.

Pobočník Ganelon zachmuřeně počítal tepy Kamene. Pak poslal pro své nejlepší chlapy: „Odstřelte velitele těch bestií. Támhle za tím křovím je ústí do zarostlý důlní šachty, co vede nahoru na tamten útes. Já vám to samozřejmě neřekl.“
Pětice hrdlořezů s puškami naznačila posunkem, že pochopitelně nic neslyšeli, a odklusala určeným směrem.

Jak taky, když Ganelon na Amberu nikdy nebyl, zasmál se muž, kterému říkali Ganelon.

Žádala sousedy. Navštívila starostu. Prosila biskupa. Vrhla se k nohám správci provincie. Provinilec byl však bohatý, mocný. Každé ucho rychle ohluchlo.
Zbývala jediná možnost.
„Kladu svoji žádost před trůn Boží, Jaó Sabaóth! Jsem ubohá vdova. Zasáhni NN, syna NN, rychle! Ty, který jsi zachránil Daniela ze lvích tlam, Noema z potopy, Lota ze Sodomy. Přivedeš na NN utrpení Jóbovo. Připočteš jej k Jidášovi. Panno Marie, přivodíš mu červy. Kladu svoji žádost pod hlavu této mrtvoly. Bude s jinými dnem nocí orodovat. Všechny najednou budou křičet, co zde napsáno, dokud Bůh neuslyší, nevykoná soud. Amen.“

Stará paní odhodlaně vstoupila do hrobky.

Všem ještě v uších zvonil nedávný výstřel.
Tým se rozptýlil po okolí. Každý se z vypjaté situace vzpamatovával po svém.*
Jen Hotch se dlouho díval za odjíždějící sanitkou.
Emily k němu přistoupila s povzbudivým výrazem: „Udělal jsi správné rozhodnutí. Díky tobě dneska nikdo nezemřel.”
MacDonaldovou i Rentoula musí prohlédnout doktor, ale brzy budou v pořádku.
Jaredovo prostřelené rameno přivolaní zdravotníci okamžitě ošetřili a v nemocnici bude pod dohledem. Střelné zranění se zahojí. Ale co rány na duši?
Nebyl si docela jistý, že se zachoval správně. Smith chtěl zemřít.
Hotch dneska zachránil život dvěma nevinným lidem.
Kdo ale zachrání Jareda Smithe?

Útočníka přivezli spolu s obětí.
Zatímco oběti se ujali dva lékaři a chumel sester, útočníka převzala doktorka Potterová a zůstala úplně sama.
„Hej! Pojďte mi pomoct!“ zavolala do prázdné chodby.
Nikdo nepřispěchal.
Připojila monitor a poslechla plíce.
„Potřebuju zavést infúzi!“
Nikdo neodpověděl.
Píchla mu do žíly etomidát a ze skříňky vyhrabala intubační sadu.
„Severusi! Chci, abys ho intuboval! Nemůžu se dostat k hlasivkám!“
Nikdo nezareagoval.
Zápasila s laryngoskopem. Pak ho prostě zahodila a vzala skalpel.
„Fibriluje! No tak do háje! Pojďte sem někdo!“
Nikdo nepřišel. Popadla defibrilátor.
Zatímco mladá žena na vedlejší vyšetřovně začínala komunikovat, mladý muž se zatčení nedožil.