Ze života

Porazili náš strom! 
Jsme otužilí netopýr rezaví, takže zimujeme v dutině stromu, a přece jen to není jeskyně.
Jenže jsme v zimě přiletěli na místo a strom byl pryč. Zůstal jen pařez. 
Náš náhradní strom byl taky pryč. 
Co teď? 
Jiná menší kolonie nám poradila balkonhotel, kam lítaj už roky. V létě ho chodí kontrolovat, jestli tam pořád ještě je. Pro jistotu i přilehlý byt. Prý oprsklí! No dovolte! 
Odtamtud nás lidé odvezli do záchranné stanice. 
Ve stanici měli velkou radost. O sto padesát hostů víc! 
Na Echosquare jsme jim dali pět hvězdiček a příští jaro si našli nové zimoviště. 

Točíš se. Hudba hraje v rytmu let dávno minulých a zní tak nějak líp než všechno, co znáš. Jazz má prostě něco do sebe.

Točíš se. Trochu je to záměr, trochu improvizace. Necháváš se unášet hudbou, jen ať tě inspiruje, kroky budeš vymýšlet pak.

Točíš se. Cizí ruce tě vyslaly do otočky a ty sis jen tak z rozmaru přidala další. Sukně vlaje a kolem se míhají usměvavé tváře.

Točíš se. Na chvíli ztratíš směr, hledáš, kde je pravo a kde levo? A ruce už tě chytají, zpátky na zem.

Když tančíš, bolavý svět na malou chvilku konečně dává smysl.

Jestli mě něco na mé práci k uzoufání nebaví, je to dělat policajta. Strach z chyby nutí svěřence všeho věku k psím kusům. 
Když rozdám papíry a zachytím pohled dutohlávky sobí, je mi jasné, že ten stoh slohovek paralelní skupiny mezitím neopravím.
Začíná to stejně. Zoufale vykulené oči, pátrání po nejbližším okolí, krk, co by mohl směle konkurovat žirafímu, a dotyčný hledá, kde by co zachytil. Nebo rovnou telefon.
Někdy stačí náznačit, že jsem si všiml. Jindy musím, a to přímo nesnáším, přitlačit a vystavit přistiženého exemplárnímu trestu. 
Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší předstírat, že jsem nic neviděl. 

Světlanina teta mi zkoumá dlaň a důležitě se mračí. 
"Vidím hodně žen v tvém životě," začne a už to stačí, abych jí nevěřil, "a ani jedna z nich není naše Světla. Čeká tě život s brunetkou. Má dlouhé vlasy, skoro do pasu, plaché oči. Budeš s ní dlouho, ale ne napořád, protože budete nosit masky a pod těmi maskami se vzájemně ztratíte. Až ti bude třicet, poznáš novou ženu. Bude hodně jiná než ta předešlá. Dívej se pořádně, abys ji neminul, protože s tou už zůstaneš. Nečeká váš lehká cesta, ale dá ti tři děti," odkašle si a já poděkuji.
 

Stanka Sovičková napovelovala psy na pelíšek, děti k papíru a pastelkám a zasnila se.
Podá si návratový grant a půjde požádat o půlúvazek. Bude přijata, vrátí se zase k práci v laboratoři, bude sbírat a vyhodnocovat data, psát články, začne jezdit na konference, možná i na nějakou stáž... Rozhodně ale přijde mezi lidi, naváže nové kontakty, zdokonalí se v angličtině, taky odborně poroste, navýší si publikační index, udělá si docenturu, začne přednášet (nejen na alma mater, ale také na konferencích, kam ji pozvou), bude-
"Mamí!"
Povzdechla si. Jediná jistota je, že doma bude moci vědecky pracovat tak maximálně na záchodě.

Vedoucí seděl ve své kanceláři a zamyšleně si pročítal e-mail. Žádost o postdoktorandskou pozici na jeho pracovišti. Proletěl životopis uchazeče: ukončené studium fyziky plazmatu, zkušenosti ze zahraničních stáží, velmi pěkný publikační index.  A navíc - jeho pobyt bude financován (Úplně nebo částečně? - Nejasné! Musí upřesnit!)  ze stipendia, takže by mu nemusel (tolik?) platit.
Klepnul na tlačítko Odpovědět a zamyslel se. 

Zaklepala a ani nečekala na odezvu a vpadla do jeho kanceláře: "Šéfe! Konečně mám tip na někoho, kdo za mě vezme ten půlúvazek! A znáte ji, dělala u vás doktorát!"
Zakroutil hlavou. Napřed nikdo, a pak hned dva dobří kandidáti najednou!

Padal a padal a neslyšel nic. Necítil vanutí větru. Neviděl přibližující se zemi.
Náhle zazněly varhany doprovázející mužský sbor:
"Zpomal, milý elektrone,
málo síly musíš mít,
neboť nesmíš do vzorečku
velkou jámu vyhloubit. 
Podoben velkému ptáku
snášej se teď na padáku,
vyvaruj se nárazu, 
ať nedojde k odrazu. 
Nebuď prostě padavka, 
snes se jako volavka..."
Otevřel oči. Ležel v posteli vedle své ženy, která poklidně oddychovala. Usmál se. Večer přišla po dlouhé době zase celá rozzářená a povídala mu o nějaké vychytávce v elektronovém mikroskopu, snad o módu bržděných elektronů. Že by se jí přece jen podařilo aspoň trochu zvolnit?
 

Conic Hill je nejdostupnější kopec směrem od Glasgow, který má pěkné výhledy. Proto tu je celé Glasgow, zvlášť dnes.
Je totiž sobota, byť únor, a před chvílí přestalo pršet.
Klesáš dolů. Před nedávnou dobou opravená stezka nepřeje tvým kolenům, ani kotníkům. Velké, nerovně usazené kameny ani moc nekloužou, ale jdeš dolů, dolů, dolů...
Bahno bývalo horší.
No a celé Glasgow jde nahoru.
Parkoviště v Balmaha je narvané.
Zamíříš do hotelu Oak Tree, s uspokojením, že se ti podařilo udělat dobrý čas.
Oběd začnou podávat až za půl hodiny. Jsi tu moc brzo, musíš počkat.
Čekat?
Radši skočíš do kavárny vedle.

Hošku, hošku, postůj trošku!

Triko k zemi padá.

Neběhej tu polonahý,

nastydnou ti záda!

Děvče milé, během chvíle

ponožek se zbaví.

Dítě moje, uvědom si -

mráz podlahu žhaví!

Hošku, hošku, kam tak spěcháš?

Bez bot chtěl bys jíti ven?

Věř mi prosím, že náš trávník

podzim pokryl marastem.

Děvče milé, kde to vázne?

Kde máš boty? Bundu? Šál?

Víš, že na tebe už čekám,

stojím a potím se dál.

Děti, děti, co si počnem?

Jak vyrazit ze dveří?

Aniž máma vyhrožuje,

nadává a láteří?

Řešení je jednoduché!

Jestli chcete jíti ven,

oblečte si, co jen chcete

a vyrazte s tatínkem!

Moje zkušenosti s chlapci začaly o poznání rozpačitěji než s dívkami. 

Zatímco s Lucinkou, spolužačkou z první třídy, jsem se nestyděl oddávat příjemným kratochvílím na školních záchodech, první polibek od neznámého kluka na schodišti pražského paneláku byl studu a pochybností plný. 

Bylo mi šestnáct. Mámu právě odvezla sanita do špitálu kvůli odloučené placentě. Na to schodiště jsem chodíval kouřit, když jsem potřeboval být chvíli sám. Tehdy tam ale seděl ten cizí frajer. 

Dali jsme se do řeči, pak do líbání. S jeho rukou mezi nohama jsem mu řekl, ať zpomalí. 

Místo brzdy zařadil zpátečku a odešel. 

Násilnický typ očividně nebyl.