Filmy pro pamětníky

Hedwig byla sebevědomá sedmnáctiletá dívka, ale přece jen ji zarazilo, když jí pan Gustav nakázal, ať se svlékne.

„Nečetla jste libreto? Musela jste vědět, Fräulein, že je tam scéna v rybníku."

„Ano, ale myslela jsem…"

„Že budete mít spodničku? Copak se, milá zlatá, koupete oblečená?"

„Ale nemůžete mě přece natočit nahou!"

„Když ne vás, tak nějakou jinou pěknou herečku. Není čeho se bát, toto je umělecký film. Vaše nahota je důležitá ze symbolického hlediska. O ňadra nejde."

Rozhodla se mu věřit. Bude to pár vteřin v celém snímku. A až bude slavnou hvězdou, nikdo si na její nahotu ani nevzpomene.

Vešel do saloonu, svým pevným popředím rozrazil lítací dvířka, o jeho pevné pozadí se záhy zarazila.
„C t bude...“ típnul barman otráveně cigár o pult.
„Jednu Chiquitovu limonádu, prosím.“
„Nemáme.“ vydýchnul barman na Joea obláček ve tvaru palmičky.
„Ale to je škoda. Chiquitova limonáda je bohatá na proteiny, reguluje trávení a její aroma je velmi inspirativní. Například zdejší interiér by zasloužil vymalovat – třeba žlutě…“
„Naser si žlutě.“
„To bych rád, přeci jen, ta změna klimatu, ale jak jsem říkal, potřeboval bych tu limonádu, kdybyste byl tak laskav.“
„Vystřel.“
„Tak dobře.“ Vytáhl své pevné popředí z kalhot a … oloupal si banán.

Stál jsem v trenčkotu pod oprýskaným obloukem železniční estakády. Kalný svit lampy pomalu vzdával boj s hustým lezivým deštěm. Potáhl jsem z doutníku.
Světla ve sledovaném bytě zhasla. Že by pomalu končila má dnešní varta?
Zaskřípaly dveře domu a Detroitská růže, největší kráska našeho šedého města, vyšla s bílým deštníkem ven.
Zastavil jí přivolaný taxík. Odhodil jsem svůj desetidolarový doutník a naskočil do svého chevroletu.
Po krátké sledovačce zastavili před domem, kde bydlel ten taliánský umaštěný floutek Fabini, největší svůdce našeho města.
Věděl jsem, co můj klient udělá, až mu vše vypovím.
Mou tvář skrápěly horké slzy a studený déšť.

Chlupatí se mu zatím nedostali na stopu, ale Ferdinand Habr, mistr kasař, měl nervy nadranc. Když cestou na cosi šlápl a ozvalo se křupnutí, div nevyletěl z kůže.
Byla to ale jen hromada starých vysušených slimáčích ulit. Pár jich ještě rozdupl a pokračoval dál ke staré zapomenuté studni, aby tam uložil nářadí, kterým ten den vybral trezor šlechetného milionáře Skalského.
Neodbytný pocit, že je sledován, ho však neopouštěl. Rozhlédl se. Nikde nikdo. Jen kousek od místa, kde stál, uviděl slimáka, který si ho měřil vážným pohledem…
Ferdinand se posupně zasmál a zvedl nohu.
Křup!
Ferdinand zaplakal a nohu už nezvedl.

„Můj muž zahynul při plavbě z Martiniku.“
„Ach, to je mi tě líto. Musíš být tak osamělá a nešťastná!“
Všichni byli stejní. Nikdo nepochopil, jak její svobodná mysl trpěla v manželství s tyranem.
*
Až jednou na plese... Tatáž chladná maska a tatáž hrdost. Tu náhlou spřízněnost pocítila jako ránu bleskem.
Bylo tak zvláštní jít ji oslovit. První krok patří přec muži. Kousla se do rtu. Jen předsudky. S tím již skoncovala. Začíná nové dobrodružství.
*
Postupem času se sblížily jejich duše i jejich těla. A když Elinor zatoužila po dítěti, León neměl nejmenší šanci proniknout sítí intrik, kterou kolem něj spletly.

Místo: Písárna
Osoby a obsazení:
Vedoucí kanceláře - s úpravným knírkem a malou pleší
Písařky
Helenka - s blond kudrnami a snem o filmové kariéře
Marie - se staropanenskými brýlemi a ustaraným výrazem
Eva - s prořízlými ústy a nemocnou tetou v Bechyni
Děvčata usedají ke strojům a hbitě nechávají prsty probíhat nad jejich klapkami. Vedoucí je sleduje přísným pohledem. Dveře vrznou. Písárnou prochází pohledný a mladý šéf firmy.
Písařky zvednou pohled jenom na vteřinu. Na kterou z nich se usměje štěstí? Která dojde nejvyšší blaženosti po Jeho boku? To zatím zůstává tajemstvím. Vedoucí významně zakašlá. Pohledy se znovu vrátí ke strojům.
Film začíná.