Těsně navazuje na předchozí, bez znalosti to asi nebude dávat tak úplně smysl.
Jana si ještě pamatuje, jak ji maminka a objala kolem ramen a zašeptala jí do vlasů: „Podívej se nahoru.“
A ona se podívala. Najednou už neviděla to děsivé nic jako předtím. Vysoko nad její hlavou, tam, kde doma byly mraky, se modrala lesklá hladina. Nad ní, v nekonečném nebeském oceánu, plavaly stovky, tisíce drobounkých pestrobarevných rybek a všechny slabounce světélkovaly jako hvězdy těsně před svítáním. Proplétaly se lesem žlutých a oranžových chaluh a občas některá z nich vyskočila pod hladinu. Jana zalapala po dechu. Na chvíli se jí zdálo, že je v říši mrtvých. Ale tohle… to vůbec nebylo málo.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit