Neúnavně a vytrvale

Edith se skláněla nad dokumenty už několik hodin, nejedla, nepila, jen četla, jako kdyby jí šlo o život.

„Ty ses do toho zažrala,“ zasmál se Viktor, když se vrátil z venku s donáškovým jídlem. „Přinesl jsem večeři, musíš se najíst, nebo zkolabuješ.“

„Nemůžu,“ zavrtěla hlavou. „Mám pocit, že už už na něco přijdu, ale pořád to nemůžu polapit.“

Nakonec přeci jen zvedla oči.

„Jsi už unavená, nevidíš jasně,“ podotkl Viktor. „Měli bychom jít spát. Ráno na to přijdeme.“

„Čím dál víc mám pocit, že to je šifra. Ty záznamy komunikace nedávají smysl.“ Zaťala zuby.

A pak se jí rozsvítily oči.