DRAO

“Thëo, povídej si se mnou.”
“Ne”
“Nééé, Thëo, co jsem ti provedla?”
“Vylila jsi mi na hlavu kýbl s vodou.”
Straka se odmlčela. Pravda byla ta, že skutečně vylila Thëovi na hlavu kýbl s vodou. Venku. V únoru.
“Thëo, ale já jsem ti přinesla dárek na usmířenou.”
“Nechci.”
“Je to jablíčko v karamelu.”
Thëo zbystřil. Pak se pomalu otočil. Straka skutečně držela v ruce talířek a na něm nezaměnitelně kulaté a lákavé jablíčko v karamelu. Thëo měl jablíčka v karamelu moc rád.
Zamračeně se natáhl a sebral talířek. Zvedl jablíčko. Prozkoumal jablíčko. Zabořil do jablíčka zuby.
Jeho úsměv povadl.
“STRAKO!!!!”

Kreia se právě vyhřívala na sluníčku, když oblohu zakryl stín a na nádvoří vedle ní přistál kamenný drak Teistar. Třepl křídly, přiložil si je k tělu a... zůstal stát.
Kreia zvedla hlavu. Dělo se něco?
"Potřebuju ti něco říct," broukl Teistar a díval se u toho všude jen ne na Kreiu. Dokonce rozpačitě rýpal drápem v zemi. Kreia znejistěla.
"Víš, mám tě moc rád a... máme spolu krásné dráče a tak, ale..."
Kreia cukla špičkou ocasu.
"Ale?"
"Totiž... já nevím, jak ti to říct, ale..." V zemi se od drápu zvolna tvořil kráter. "Mně už se nějakou dobu líbí Louvetran."

Jako v mátohách se Hati dopotácel do chrámu.
Netušil, co vlastně dělá. Vždycky se tomu prokletému místu vyhýbal víc než pekelnému ohni. Nejraději by se mu vyhnul už dnes. Nechtěl jít dál. Šel dál.
Jako by ho neviditelná síla táhla na provázku vpřed.
Uvnitř chrámu vládlo šero a byli tu shromáždění nějací lidé, ale Hati je zvládl úspěšně ignorovat. Kde...
Tam! Kaňka černější než okolní svět. Vystartovala proti němu a než se Hati stačil vzpamatovat, otiskla mu do ruky stříbrnou značku. Vlastními zuby.
Až mnohem později Hatiho napadlo, že nejspíš bude potřebovat urychlenou rekvalifikaci.
Z pouličního zloděje na... Dračího jezdce?

S dračími vztahy to bylo těžké.
Jezdci a povinnosti měli vždycky přednost. A když padl Jezdec, nu… drak ho následoval v životě i ve smrti.
Jediné, co Lën utěšovalo, když její partner zmizel v bouři, byl jejich syn, Lökoreas. Purpurový po ní a slonovinový po něm. Bystrý a silný. Její.
Pak jí osud vzal i jeho. Osud - a jeho vlastní Jezdec.
I po něm zůstala vdova - půvabná dračice jménem Salihe. Zdalipak se proklínala kvůli výběru partnera? Zdalipak litovala svojí volby a bolesti, kterou způsobila? Stálo to vůbec za to?
Vejce, které po sobě Salihe a Lökoreas zanechali, možná znalo odpověď.

Na začátku všeho byla tma.
Dobře, nebyla to vyloženě tma tmoucí, spíš takové hutnější šero, jaké zakrývá svět chvíli před úsvitem. Venku řvali ptáci z plna hrdla, jako to takhle na jaře dělávají s železnou pravidelností každé ráno, a obloha zvolna světlala. Přesto trvalo ještě hodnou chvíli, než se střechou chrámu prodral dovnitř první sluneční paprsek a dopadl na oblinu vaječné skořápky.
Svět se ponořil do ticha, jako by zadržel dech.
Minuty plynuly a slunce dál šimralo skořápku a vyprávělo jí o širé obloze a zelené trávě, o dracích a lidech. Ponoukalo a volalo a lákalo.
Až najednou…
Skořápka praskla.

Páchání zla bylo jako droga.
Začínalo to vždycky nenápadně. Málokdo přišel na výběrové řízení nebo veřejný nábor a řekl, tak, odteď budu konat zlo. Kdepak. Sem tam nějaké prohozené slůvko, sdílený názor, drobná službička. Člověk potkal pár kamarádů, udělal si známosti, zapadl do nové party. Názory se začaly přiostřovat, službičky se změnily v úkoly. A než se jeden nadál, byly na pořadu dne krvavé obětiny a vzývání temných božstev.
A nejhorší věc na tom celém? Ta návykovost. Jakmile jednou člověk začal, těžko se toho pocitu dobře vykonaného zla vzdával.
Shairen se proti temnému knězi ohnala klackem.
Ještě že znala lék!

Ebirsian se s očima upřenýma na šedobílého ptáka přikrčila v rákosí.
Původně chtěla volavku ulovit. Volavka sama byla právě zaměstnána lovem a její rozptýlení bylo pro mladou dračici ideální příležitostí. Jenže dřív než stačila nebohého ptáka drapnout, všimla si, jak zvláštně se volavka chová. Chvíli kráčela vodou na dlouhých nohách, než strnula s roztaženými křídly, jako by se snažila skrýt hladinu jejich stínem.
Teď!
Volavčí zobák protnul hladinu jako šíp a vzápětí pták vítězoslavně svíral rybu, která mylně pokládala stín za bezpečnou skrýš.
Ebirsian se dlouze zamyslela, než z křoví opatrně vycouvala, aby volavku nevyplašila.
Dobří učitelé se přece nejedí.

“Říkám ti, že existujou.”
Thëo se zatvářil pochybovačně. Po krátké chvíli se rozhodl vyjádřit pochyby nahlas.
“A umí… hledat zlato.”
“Jo! Oni mají takovej zvláštní čuch že dokážou najít i ten nejschovanější poklad. Představ si to! Našli bysme každičkém zakopanej poklad!”
“A proč už je dávno k hledání pokladů nepoužívají… všichni?”
“Protože nám je vláda zatajuje!”
“Aaaaha.”
Thëo moudře pokýval hlavou a následoval Straku, dokud se vítězoslavně nezastavila před kupkou mraveniště.
“Vypadají… normálně?”
“Ne, oni - pozor!”
Jenže to už teď Thëo naklonil moc a zahučel do mraveniště po hlavě. Dokázal říct jedno: zlatí mravenci štípali docela stejně jako ti obyčejní.

Hledali všude.
Žádný kout pevniny nezůstal neprobádán. Elfské lesy, trpasličí hory, města lidí. Ptali se. Pátrali.
Bez úspěchu. Po Palú se slehla zem.
Byly to zvláštní časy. Naplněné tíží neúspěchu, strachem, bolestí ztráty. Nekonečnou samotou, kterou poprvé ani dračí společnost nedokázala zahnat. Beznadějí, která drtila kosti a poutala duši k zemi.
Jediné okamžiky lehkosti spočívaly na dračích křídlech. Vysoko v oblacích, obklopen studenou mlhou a nekonečným tichem, tam a právě jedině tam - dokázal Ederan nalézt vzácné okamžiky klidu.
Byly to pokaždé jenom okamžiky.
Končily ve chvíli, kdy bylo třeba vrátit se k pátrání. Zpátky se odevzdat do drtivé náruče ztráty.

Araenor koukala na mladého pána Danetha rozvaleného na pohovce. Nešlo koukat jinam. Pohovka obsahovala velké množství mladého pána Danetha a ostudně malé množství dek.
Nebo oblečení, když na to došlo.
"No tak, ctěná Dračí jezdkyně; co se takhle domluvit? Jste přece léčitelka, ne? Co kdybyste mi ukázala nějaké vaše... tajné masážní techniky, a já vám za to o svém strýci prozradím všechno, co si budete ráčit vědět."
Araenor zaváhala. Rozhlédla se po místnosti. Zahlédla Objekt. Zvolila Objekt.
"Víte, vážený lorde..."
Jezdkyně sebrala lavor s vodou, který měl mladý pán nachystaný na umývání rukou, a překlopila mu ho na hlavu.
"Ne."