DRAO

Byla to jejich první mise.
A úspěšná - jak se přinejmenším dalo předpokládat podle lesku šupin v barvě bílého zlata tam vpředu pod skalním výklenkem. Dračice zvedla k přilétající skupině pohled a zatroubila na pozdrav. V pařátech svírala několik dračích vajec jako drahocenný poklad. Stvrzení dávné smlouvy. Dar Dračím jezdcům.
Pohled na oblé skořápky vajec vlil členům výpravy do žil nový život. Draci vystřelili vpřed a jejich Jezdci se zaradovali. První mise - přiletět, vyzvednout vejce, vrátit se na Vroengard. Snadné. Prakticky splněné.
Najednou se den změnil v noc a svět zahalil stín.
Rtuťový drak se snesl z oblohy jako okřídlená smrt.

“Řikám vám, paninko, vemte ji a neprohloupíte. Takovej drahocennej poklad vám jen tak někdo neprodá. Druhou podobnou na tom vašem ostrově sotva najdete.”
“Já nevím… ta cena není úplně malá…”
“Berte nebo nechte bejt. Když necháte, prodám jinýmu. Ale bejt co váma, radši bych bral.”
Pippa nejistě zalétla pohledem k Philzovi, který odrážel její váhání jako zrcadlo. Pak se ale zazubil a pokrčil rameny.
“Víš co, vezmeme ji. Vsadím boty, že taková vzácnost udělá Ederanovi obrovskou radost.”

O několik hodin později a kilometrů vedle Ederan v rozpacích převracel v dlaních tchýnin jazyk omotaný mašlí a nevěděl, co na to říct.

Mistr Hati se hnal k chrámu jako vichřice.
Tentokrát neselže; znovu už ne. Nahoře na kopci, v nejposvátnější budově ostrova, se ukrýval drakobijec jako myš v díře. Odpad lidské společnosti a nadto kluzký jako úhoř; kolikrát mu už proklouzl mezi prsty? Tentokrát ne. Tentokrát Hati dostojí danému slibu.
Svrbění stříbrné značky si v tom spěchu ani nevšiml.
Jenže když dorazil, drakobijec nebyl v chrámu sám. Společnost mu dělalo několik draků - kde ti se tady vzali? A tam vpředu, koupající se ve svitu měsíčních paprsků…
Ve střepech rozbitého vejce sedělo dráče a koukalo na drakobijeckého chlapce jako na největší poklad světa.

“Irizeo.”
“Ano, má nejdražší Jezdkyně?”
“Co to je.”
Předmětem zájmu byl chuchel onucí a vydělané kůže přivázaný na dračí tlapu provázkem. Dračice ho zvedla a zamávala jím Araenor před obličejem, jako by na něj chtěla ještě víc upozornit.
“Tohle?”
“Ano, tohle.”
“To je bota.”
“Draci boty nenosí.”
Chuchel botu nepřipomínal ani s velkou dávkou fantazie.
“To je bota do práce.”
“Ty nepracuješ.”
“Je to pracovní bota.”
“Irizeo -“
“Víš jak jí říkám?”
“Nechci to vědět.”
“Je to bota robota.”
Rozesmátá dračí tlama se zubila rezignované Jezdkyni přímo do obličeje.
“Bota robota, Arae.”
Araenor napadlo, jak náročné by bylo uškrtit vlastního draka.

“Ne. Ne! Absolutně, rezolutně, stoprocentně ne.”
“No tak, Philzo, udělej to pro kolektiv. Kdo jiný než ty?”
“Kdyby nikdo jiný nechtěl tak já bych -“
“V žádném případě, Pippo, jakkoli oceňuji tvoji snahu se hrdinský sebeobětovat. Další alternativy?”
“Karum?”
Několik vteřin ticha, kdy všichni kolektivně vzhlédli k obřímu urgalovi a pak stejně kolektivně zakroutili hlavami.
“Ne.”
Další odmlka. Nakonec Philza vyprskl: “Vždyť je to stará šeredná fosílie! Je jí minimálně dvě stě let! Tu já si nikdy v životě nevezmu, ani z legrace, nikdy!”
“Philzo… a víš, že se bavíme o její dceři, že ano?”
“Kruciš, to jste nemohli říct dřív?”

Jezdci z řádu Ordo Suffragi dali hlavy dohromady jako fotbalisti na týmové poradě.
“Takže… ví někdo, co by na paní z Yazuaku platilo? Tu dohodu nutně potřebujeme,” nadnesla Arae problém, který pálil je všechny.
Na chvíli jí jedinou odpovědí bylo ticho.
“Peníze?” nadhodil Karum. Ederan zavrtěl hlavou. To neznělo jako správná odpověď.
“Moc? Vliv?” Diennsiin návrh skončil stejným zamítnutím.
“Pozemky?” Ani Narrasha se netrefila do pravděpodobné odpovědi.
Další zahloubané mlčení.
“Slyšela jsem… že prý urputně shání ženicha pro svojí dceru,” nadhodila jakoby mimochodem Yllien. Pohledy všech se svorně upřely na Philzu, který zvedl hlavu a zmateně je opětoval.
“Co já?”

Ederan bezmezně miloval Palúrien.
Byl to příběh, o jakých se psalo v romantických knížkách s dobrým koncem. Dva lidé, kteří v sobě našli zalíbení. Odtrženi překážkami, které však společně překonali, a na šťastném konci všeho byla svatba.
Jenže koncem příběh neskončil.
Přišly další překážky. Další obtíže a trápení. Bolest a smrt. Zkoušky, v nichž byla náruč toho druhého tou jedinou útěchou. Zkoušky, které zas a znovu dokazovaly, že Ederanova láska nezná mezí. Byla jako nezastavitelná síla v procesu pátrání po svém nepohnutelném objektu.
Nakonec ho našla tam, kde všechny ostatní odpovědi - v Palúrenině náruči.
Její láska totiž svoji mez měla.

Vzduchem zavířila měňavě modrozelená křídla a na nádvoří dosedly šupinaté pařáty. Ederan si z vlasů vycuchal zvířený písek a beze strachu přistoupil k drakovi, který už k němu zvědavě natahoval krk.
“Máš pro mě něco?” vyptával se okamžitě. Ederan se zašklebil.
“Nebuď hamoun.” Ale z rukávu vyčaroval povidlový koláč a položil ho drakovi na vyplazený jazyk. Keziah se olízl a koláč zmizel v propadlišti dějin.
“Děkuju!”
“Bodejť bys nadával. Vzal bys mě prosím do Dorú Areaby?”
Jenže v ten moment drak pohodil hlavou a couvl.
“Je nám líto, toto je pouze manipulační jízda, nenastupovat!” houkl, roztáhl křídla - a byl fuč.

Hariel nervózně přešlápl na místě.
"Jak je to vážné?" odvážil se zeptat. Obával se odpovědi.
Na chvíli se rozhostilo ticho, jak Ederan prozkoumával pozůstatek po odlomeném rohu. Nakonec zavrtěl hlavou.
"Dobrá zpráva je, že infekce se bát nemusíme. Odlomila se jenom rohovina a okolní tkáň je nepoškozená; Telperen bude naprosto v pořádku.
Harien se nenechal tak snadno uchlácholit.
"A ta špatná zpráva?"
Ederan neochotně kápnul božskou: "Nikdy to nedoroste."
V ten moment mosazná dračice zvedla hlavu tak prudce, ať se Ederan skutálel na zem. Nešťastně na svého Jezdce zakoulela očima a hlasitě zanaříkala.
"To znamená, že už nadosmrti budu ošklivá?!"

Niloufär máchl křídly a vykroužil oblouk kolem Irizei, která ho sledovala nečitelným pohledem. Při změně úhlu pohledu se křídla dračice fialově zaleskla a Niloufärovo po uši zamilované srdéčko se tou krásou sevřelo.
"Kdyby mě v tuhle chvíli srazil blesk z oblohy, umřu šťastný," zavrkal směrem k dračici. Ta se zapýřila.
"Jenže nakonec budeš stejně mrtvý a nebudeš vědět jestli jsi umřel šťastný nebo nešťastný," odpověděla zvesela. Popolétla a za letu se o Niloufära otřela čenichem. Ten blaženě vzdychl.
Jejich Jezdci sledovali dračí tokání hezky ze země, ve společnosti silného alkoholu.
"Už dost," vzdychl Cian.
"Už dost," nezbylo Araenor než souhlasit.