DMD č. 13 pro 13. 4. 2024. Téma: Gumička na poušti

Jestřáb znovu probírá důkazní materiál.
Jako by hrál tu hru „co do obrázku nepatří“ s obrázkem, který by se spíš hodil do knížky „Hledejte Walda“.
Domek je uklizený, až na ten nepořádek vzniklý když se to stalo.
Rozbitý květináč už někdo uklidil a kytka je přesazená na zápraží. Líbí se jí tam.
Spona do vlasů. Šátek. Lžička, dva hrníčky s nedopitým čajem.
Přičichne.
Vážně, s čajem.
Důležitá návštěva.
Další změť předmětů, z nichž jeden upoutá jeho pozornost.
K čemu by tyhle dvě potřebovaly zrovna tohle?
Malý čtvercový balíček, v němž se rýsuje kruhový obrys, se tváří výsměšně.
Stejně je prošlý.

Gwen to objevila.
Neptejte se mě jak, zeptejte se jí.
Ten nápad dostala taky ona... dobře, jsem pro každou špatnost.
Vynosily jsme... flitry. Růžovou, tolik růžové jste snad v životě neviděli. Kytičky takový, papírový motýlci a vůbec.
Následovala horečnatá kutilská činnost a když skončila... kousek pod okrajem písčité nálevky se povaluje monstrózní návnada.
V tu chvíli se ukáže San.
„Co to je?“
„Past. Pšt, už jde.“
Zatoulaná Mařka zahlédne objekt...
„Jé, gumička! Ta je super!“
Dva kroky z mírného svahu... a už...
„Jé, mravkolev,“ prohlásí Gwen vyrovnaným hlasem, „velkej.“
Nejsme zlé.
Oběť vytáhneme a gumičku nastražíme na další.
Jsme zlé.

Gumička v poušti smutně vzdychá,
noří se v písku v hloubi ticha.
Co zmůže sama takhle venku?
Sváže citlivé uši fenků?
Snad v sobě přece najde sílu
co fitness trenér pískomilů.
Když nedá pozor, může hravě
skončit ve velbloudí stravě.
Nebo si s ní sváží paty
uondané surikaty.
Při obraně někdy svírá
klepeto zlovolného štíra.
Ten z ní krutě tahá chlupy.
Na nebi už krouží supi.
Ať pánové, nebo paní,
chtějí jí být kroužkovaní.
Jaký ji úděl čeká tu
na hrůzném dravčím pařátu?
Nemá v poušti nikdy klid,
zvěř ji nechce docenit.
Jednou jim to krásně natře.
Sváže cůpek Kleopatře!

Charles byl nadšený. Teď, když se mu konečně podařilo to, co dokázali ti Francouzi - umět vrátit dovezenou ztvrdlou kaučukovou šťávu z Brazílie zpátky do čerstvého stavu, už nic nebránilo realizaci.

Lidé budou mít šaty, které se nikdy nenamočí.

Postup byl jednoduchý: stačilo na sebe vrstvit látku a tu změkčenou šťávu. Průmyslovou výrobu rozeběhl rychle, a výsledky byly téměř perfektní...

Dokud nenastala zima.

Hromada rozzlobených dopisů, posměšné články v novinách, protože jeho kabáty ztuhly tak, že se nedaly nosit.

A mělo být hůř. Za několik měsíců nastal opačný problém: šle důstojníků britského expedičního sboru v adenské poušti se roztekly na kaši.

Evžen se zoufale snaží vyprostit napůl omráčeného Velenínského ze zajetí jakési jeptišky. Pot z čela kape do očí, prsty pálí. Sveřepý obličej figuríny se roztéká, ale zaťaté železo vzdoruje, zařezává se do měkkého masa.
Kaček s prázdným pohledem klečí u Elvířina těla, roztřesené prsty vztažené nad širokou ránou na jejím krku.
Bořek hrůzou jektá zuby. Kaluž krve připomíná skvrnu od červené barvy, která ho tolik pobavila – bylo to před hodinou? Nebo před dávnými lety?
Úzkostně se hryže do rtů, musí něco udělat, ale co?
Za vyvrácenými dveřmi zahlédne plechové umyvadlo. Voda, voda ji vzkřísí! Gumovou hadicí napouští vodu do kbelíku.

Bylo to nahoru a dolů - tedy dlouhé nebo krátké.
Záleželo na tom, kdo si zrovna vzal na paškál rozčesávání mých vlasů.
Nedělní koupání se neslo v duchu:
vydrbat dítě
vyčistit uši
ostříhat nehty
"a!" rozčesat vlasy
I když maminka toužila mít ze mne něžnou dlouhovlasou modrookou princeznu, nakonec byl na tuto činnost trpělivější tatínek.
Já se totiž děsně mrskala a kníkala, že tahá a ááúúú a vůbec.
Takže mamince došla nakonec tpělivost a v pondělí jsme po škole šupajdily ke kadeřnici.
"Stejně furt někde lítá v děravejch teplákách," lamentovala.
Gumičky na čas zavál písek z pouští pískovišť.
Však zase dorostou.

Návštěvu Mrtvého moře jsem si prosadila já, takže si teď nemůžu stěžovat. Krosny se nám přiškvařily k zádům, stín abys hledal lupou a voda je ideální tak na mongolskej čaj. Teploměr vystoupal k 52 stupňům a zahlásil error. A my nemůžeme pryč. Je šabat, první autobus z tohohle pekla jede v jednu ráno. V zoufalství bloumáme kamsi směrem k jordánským hranicím.
V půl jedné ráno mě muž budí a vyjeveně zírá, jak se dobré dvě minuty zarputile snažím navléct na nohu telefon v domnění, že jde o sandál. Otřes mozku už znám, ale jeho totální vygumování vedrem, to je novinka.

Dřevorubecká firma shání nové zaměstnance, ale nikdo pořádný se nehlásí. Už to skoro vzdávají, když se jim přihlásí malý, vyzáblý chlapík se sekyrou jménem Gumička.
Personalista se na něj jenom podívá a chce ho poslat pryč.
„Dejte mi šanci, abych vám ukázal, co umím,” žádá Gumička.
„OK. Vidíte támhleten obrovský dub?” říká personalista. „Jděte a porazte ho.”
Za pět minut je chlapík zpátky. „Hotovo.“
Personalista říká užasle: „Kde jste se naučil tak dobře stínat stromy?”
„V Saharských lesích,” odvětí maličký muž.
„Počkat, myslíte Saharskou poušť, ne?” namítne personalista.
Malý chlapík se zasměje a připustí: „No ano, tak tomu říkají teď.”