DMD č. 25 pro 25. 4. 2024. Téma: Uhoď ho nemá žádné kamarády!

Azirafal stál blízko – vlastně by se nejraději sesunul na písek mezi Crowleyho a Michaela – a stejně neslyšel, co si říkají. Další vývoj událostí – přesun Crowleyho do polohy ležmo a Michaela do pozice škrtivo – ho tedy zastihl značně nepřipraveného.
Nejdřív vyjekl. Pak provedl opatrný výpad plamenným mečem. „Ustup, dém… andě… Michaeli! Nebo… Tak Crowley, dělej něco! Jsme tu dva na jednu!“
Všechno skončilo tak rychle, jako to začalo. Michael pustila Crowleyho a postavila se čelem k Azirafalovi. Celá jeho podstata se sevřela, když poznal pohled v jejích očích. Natáhla ruku po jeho meči.
„To neudělám,“ řekl třesoucím se hlasem. „Tohle ne.“

,Sedel tam sám. Pokožka na rôznych miestach sa začala sfarbovať do modra. A to ešte nevymizli predchádzajúce zožltnuté fľaky. Aspoň farby ho mali radi. Zahĺbený do vlastného sveta nepočul prichádzajúce kroky...´
„Čo robkáš?" pošepkal mi priamo do ucha Lunko.
„Toto mi nemôžeš robiť," vydýchla som s úľavou ozdobenou čiastočkami zľaknutia. Častokrát som si jeho prítomnosť skoro ani neuvedomila. Bol ľahký ako pierko.
„Prepáč," sklopil očká, stiahol ústočka.
„Nehnevám sa. Trošku som sa zľakla. Hlavnú postavu z knižky akurát zmlátili. Je tak sám," zľahka som mu dala pusu na líčko.
„Prečo sú ľudia na seba takí zlí?"
„Netuším. Poďme radšej von."

Byl vnukem krále. Jenže celou jeho rodinu vyvraždili. Zůstal sám.
Opuštěný, zbavený majetku i veškerých nároků, chromý.
Prokletí rodu vypité až do dna, uplivl by si téměř každý.
Stal se trpěným hostem, spoléhajícím na milosrdenství nemilosrdného zákona.
Když přišli poslové nového krále, byl by se možná chtěl schovat, jako kdysi jeho děd.
Nebo možná v duchu vítal konec jako vysvobození?
Jenže zpráva, kterou nesli, byla zprávou o požehnání.
Zprávou o milujícím a odpouštějícím Bohu i panovníkovi.
Ještě téhož večera usedl ke královskému stolu.
Navrácený majetek přenechal někdejšímu otrokovi a jeho rodině.
Přítele by doprovázel i do vyhnanství, kdyby to šlo.

"Tohle si nezasloužil," začala nezvykle mírně Missy.
"Podle tebe si nikdy nic nezaslouží, uvědomuješ si, jak divný to je?" zeptal se Master.
"Taky o něm občas mluví jako o svém milenci, nevšiml sis?"
"Počkat, to snad...ale Missy, z toho jsme se měli dostat už před pěti regeneracemi."
"Zbytečně se snažíte odvést pozornost pryč od toho, co jste provedli."
"Vždyť jsme nic neprovedli."
"Křičet 'uhoď ho, nemá žádné kamarády' nebylo fér."
"Proč ne, chceš snad tvrdit, že Doktor má kamarády?"
Missy se na ně významně podívala.
"Počkej ty myslíš, že jsme..."
"Co jiného snad jsme, než jeho nejstarší, nejlepší přátelé?"

Kristián, z nás největší posera, seděl schovaný za popelnicí. V igelitce z Tesca měl vodní balónky, ve kterých bylo ale místo vody něco šťavnatějšího. Neptal jsem se.

David, válečný štváč, ale zároveň poděsný teoretik, měl připravenou těžce dehonestující řeč, ve které se chystal pourážet celou šikanátorovu rodinu až do třetího kolene.

Černá práce zůstala klasicky na mně. Měl jsem chrániče na kolo a lyžařskou helmu. Nemohlo se nic podělat.

***

Milan, o 4 roky starší kluk, se držel za holeň, do které jsem ho prudce nakopl.

"Ještě jednou se mi pokusíš ukrást pomeranč, oslí xichte, tak ti ho narvem do prdele."

První kněz Chrámu Slunečního Boha stojí sám. Silueta se rýsuje proti planoucímu obzoru. Zapadající Slunce plní mysl mírnými myšlenkami. Jeho světlo je měkké, všeobjímající. Hřeje tak, aby neublížilo.
Než Slunce zcela zapadne, objeví se druhá silueta. Přijde k Prvnímu, přátelsky mu položí ruku na rameno.
„Sraž k zemi nehodného!“ rozlehne se náhle nad Chrámem. První se skácí. I tak probíhá převzetí moci.
Ti, kterým se zdál První příliš slabý, si vyvolili favorita.
První, který klesl k zemi, náhle nikdy neměl žádné následovníky.
Ráno zase vyjde slunce. Nezmění se nic. Bohu nezáleží na tom, kdo ho uctívá, dokud teče dost krve.

"Posledním majetkem ČSÚ po ztrátě všech rozpočtových zdrojů jsou zaměstnanci. Ty lze výhodně odprodat ke krvavým obětem," nastínil strategii rozvoje ČSÚ vedoucí Odboru financování a rozpočtu Matyáš Kocour.
"Tomu chlapovi přeskočilo, vždyť nás teď financuje Arcišamanství," zděsil se předseda ČSÚ Jáchym Sedlo.
"Ten titulek zprávy by mohl pohoršit arcišamana Víta Otylého jako nevhodná slovní hříčka," dodal tiskový mluvčí Jiří Klokoň.
Náhle se v jednací místnosti objevily dvě postavy, soustředěně se tvářící mladá žena se slepičím pařátem v ruce a vlasatý pětatřicátník.
"Jdeme vás zachránit," vyhrkla žena. "Neposlouchejte ho, škodí vám, není váš kamarád!"
"Jasan," praštil Kocoura pěstí arcišaman Vít Otylý.

Je o několik hodin později než bylo před několika hodinami. Jsou vyčerpaní. Prošli si nekonečným peklem. Křik, slzy, nadávky, prosby. Z obou stran.
Norman nechápe sám sebe. Proč to dělá?
Protože tak je to správné.
Jsou skoro doma.
A už nejsou sami.
Čtyři spolužáci. Vždycky se drží u Charlese. Co se mluví o možné změně dědického práva, častěji.
Charles Normana odstrčí a narovná se.
„Hele, záprtek,“ usměje se statný blonďák. „Podáme si ho, Charlie?“
Norman se schoulí. Nemá sílu vzdorovat.
„Jednou na něj šáhneš,“ Charlesův hlas je chladný, „a urazím ti palici. Pracky pryč od mýho bráchy.“
Svět se změnil.

„Nebojujeme všichni za stejnou věc?“ ptal se Sirius Hermiony poměrně hlasitě, takže ho slyšela i většina oddílu.
„Jo,“ utrousila.
Samozřejmě věděla, k čemu směřuje, ale chtěla, aby ostatní měli šanci sledovat jejich myšlenkové pochody. Tahle tlupa jí byla sympatická, přes všechny podivnosti.
„Tak proč?!? Nesnáším šikanu. Nestrpím, aby někoho ponižovali jen pro jeho odlišnost,“ zdůraznil.
„Protože se nudí,“ vysvětlila suše. „Pochodujeme několik týdnů. Největší zábavou jsou sázky na souboj štírů. V boji budou stát při sobě a jeden každý by za kohokoli jiného položil život, tomu věř. Zatím je ale Flaška pro ně prostě snadný terč. Je zvláštní, nikoho nemá…“

Chvíli to trvalo. Bejček se pral jako ďábel, a ono je obtížné svazovat někoho, kdo se aktivně brání. Byť je úspěšně zasednut.
Vran s Jestřábem měli sílu, Rezka měla grif.
Ruce si pamatovaly.
Nakonec jich zhluboka oddechovalo všech pět; čtyři stojící, jeden svázaný jako salám.
Těžce vydobyté vítězství.
„Tak prosím, jen do toho,“ pohrdavě se ušklíbne Bejček. „Tak mi to nandejte. Čtyři na jednoho, zbabělci. Ubohý patolízalové. Zmlátíte mě najednou, nebo každej zvlášť?“
„Jestli si o nás myslíš tohle,“ potřese Rezka hlavou, „tak jsi nic nepochopil.“
„Nojo, ale co s ním?“ zeptá se Liška.
Rezka si povzdechne.
„Já bych věděla.“