DMD č. 25 pro 25. 4. 2024. Téma: Uhoď ho nemá žádné kamarády!

Když jste na vysokém postu, nemůžete si dovolit žádné kamarády, jen spojence. Post papeže není výjimkou. Každý, kdo se dostane na vrchol, je tam sám. Říká se, že každý člověk umírá o samotě, ale pro toho, kdo si nemohl dovolit kamarády, to platí dvojnásobně. Když ale papež zemře, musí začít proces zvolení nového papeže. To však nelze udělat, dokud není stoprocentně jisté, že je předchozí papež mrtvý. Tím pádem vznikl rituál, který slouží pro ověření. Papeže třikrát uhodí po hlavě umělecky zdobeným kladivem z drahého kovu. Po tomto se papež považuje za mrtvého, což by touto dobou byl skoro každý.

„Tak do toho! Popadneš palici, rozpřáhneš se, bacíš do něho a bude to,“ přemlouval se Hagrid. „Dyť je tady sám, samotinkej. Kamarády už má hotový šecky. Enom tady tak leží a čeká, až ho dorazíš…“
Nic. Hagrid Hagrida odmítal poslechnout.
„Až skončíš, votevřeš si to dobrý archivní víno, co si dostal vod Olympy k Vánocům. A to je nějaký pití! Kam se na to hrabe máslovej ležák!“
Tohle zabralo.
Hagrid popadl poslední sloupek a jedinou mocnou ranou ho zarazil do připravené jámy. Spokojeně přehlédl svou celodenní práci. Nová ohrada se táhla do daleka. Její konec se ztrácel až za kopcem.

Rovná, přehledná pláň přímo svádí ke bitvám. Už jich viděla tolik. Tady se dá nacvičit útok, vyladit strategie.
Dvě vojska proti sobě. Nepřítel je jasný na první pohled. Sešikujte se, vpřed. Napřed ti nahraditelní. Bezejmenní průzkumníci. Otestují prostředí.
Vysunuté hlídky rychle obsadí střed. Starší a důstojnější se naučili vyčkat. Ne příliš dlouho. Překvapit. Vyrazit ze zálohy. Provést přesně promyšlený plán, v nejpříhodnější okamžik zaútočit ze zálohy.
Někdy pomůže náhoda. Protivník cosi přehlédl. Zaváhal. Nepostupoval dost obezřetně. Ztratil hlavu. Teď!
Máš výhodu. Materiální, ideologickou, jakoukoliv. Podívej, je sám. Opuštěný, v koutě. Ztratil poslední opory. Doraž ho. Na něj!
Šach.
Šach!
Mat.

Robsonova loajalita se změnila v zuřivost, když uviděl kapitána klesat k zemi. Se zvířecím zavytím se vrhl vpřed.
"To je za kapitána, vy parchanti!"
S sebou strhl lavinu. Bez slitování se probíjeli k zádi kapera.
Odpor jeho posádky zmíral pod ranami spravedlivého hněvu.

"Madam!"
Zvedla hlavu. Kabát měla zbrocený krví.
"Pomozte mi vstát..."
Neodporoval.
Nabídku opory odmítla.
"Vyvěste naši vlajku, Robsone."

Trup fregaty se přestal otřásat a palba utichla.
Z příšeří orlopu se ozývalo sténání raněných, zatímco doktor v mihotavém světle lucerny rovnal do dlahy levou ruku kadeta Daviese.
"Jaké máme ztráty, doktore?"
Vzhlédl.
Viděl, že sotva stojí na nohou.

Adam měl rád tohle deštivé počasí, kdy byli všichni zalezlí vevnitř a svět patřil jen jemu. Na kole nazdařbůh vyjel z Dolního Tadfieldu a užíval si rychlost pohybu.
Najednou se rychlost změnila v bolest nárazu.
Skláněly se nad ním tři siluety. Pískalo mu v uších, viděl rozmazaně, motala se mu hlava.
Další rána, tentokrát zboku.
On do mě kopnul! uvědomil si Adam.
Další rána přišla odzadu a pak seshora.
Už moc nevnímal, když k němu dolehl její hlas: „Uličníci, grobiani, okamžitě ho nechte. Ještě jednou se ho dotkneš a ta ruka ti do tří dnů zčerná a odpadne.“
Anatéma.
Omdlel.

Bořek si uvědomí, že mu omývají obličej vodou z hadice, kterou se pokoušel vzkřísit Elvíru. Znovu se mu udělá zle. Sedne si na podlahu, snaží se vzchopit. Hlavně nekoukat na rudé cákance.
Soustředí pozornost na Evžena.
Ten pomocí šalvějového oleje posiluje hráz. „Nic se nesmí dostat ven,“ připomíná naléhavě. „Kdybych bariéru náhodou porušil, musíte ji znovu uzavřít. Nevstupujte dovnitř!“
Šalvějové ochranné čáry na krku a na zápěstí. Díky Bořkovi získal naději, že ho ametyst nezabije hned při prvním kontaktu. Nahlas to ale neřekne. Povzbudivě se na syna usměje.
Sám vkročí do kruhu.
Strašlivý magický vír ho okamžitě srazí na kolena.

Elánius se pohledem na pódium ujistil, že je Patricij naživu, a dal se do pronásledování střelce, než zmizí z náměstí pryč.
Teprve když zjistil, že byl nalákán do zazděné aleje na Stínově a od ústí uličky ho odřízlo několik hřmotných postav, došlo mu, že se neměl do pronásledování pouštět sám.
Když se na něj útočníci vrhli, myslel, že umře; pak se mu zdálo, že se odněkud shora spustila postava v černém.
Elánius se oháněl obuškem a mečem, polohu tajemné postavy prozrazovaly jen záblesky dýk a chroptění umírajících padouchů.
V nastalém tichu na sebe Elánius a Vetinari kývli. Víc nebylo potřeba.

Thór hromobijec, hrdina mnoha příběhů, ochránce lidstva a Ásgardu proti jeho odvěkým nepřátelům z řad obrů, trollů, krvelačných zrůd a všelijakých mátoh, které se potloukají za noci krajem, aby škodily lidem.
Bůh, který si za svůj život nadělal řadu nepřátel.
Včetně těch, do kterých by to člověk nikdy neřekl.
Buk Bukason stojící na kraji hvozdu hleděl do dáli – na pole, z jehož středu stoupal dým z dohořívajícího těla jeho otce Buka Bukasona staršího, který dlouhá desetiletí stál osamocený, hrdě vzpřímený uprostřed pláně. Dokud ho nesežehl blesk, jenž se odrazil od Thórova kladiva.
Buk Bukason mladší odpřisáhl bezohlednému bohu mízovou mstu.

Tahle práce se mě týká,
ta chce totiž odborníka,
není snadné valounek
rozbít, když je pazourek.

Udeř, udeř do kamene,
dneska je to dovolené,
byli bychom velmi rádi,
kdyby tu měl kamarády.

Paroh hrdě v ruce svírám,
o podlahu ho opírám,
po úderu, milí zlatí,
nastane lom lasturnatý.

Udeř, udeř do kamene,
dneska je to dovolené,
byli bychom velmi rádi,
kdyby tu měl kamarády.

A tak oklepávám jádro,
ať vznikne oštěpu list,
nic ale nepřijde nazmar,
tím jsem si už nyní jist.

Udeř, udeř do kamene,
dneska je to dovolené,
byli bychom velmi rádi,
kdyby tu měl kamarády,
další pazourky.

„Dorian s Amélií?“ šeptla Filippa.
„Doufejme,“ odpověděla Róza.
V temnotě před nimi zablikalo slabé světélko. Pomalu se přibližovalo. Po chvíli už bylo zřejmé, že se světlem kráčí jen jedna osoba.
„To nejsou naši,“ sykla Filippa. „Až řeknu, tak ho uhoď!“ Stáhla světlo.
Róza pustila svázanou ženu na zem. Shýbla se pro kámen z rozpadlé zdi.
Čekaly ve tmě a tichu, Róza s provizorní zbraní v ruce.
Kroky se blížily. V matném světle se začala rýsovat jakási postava.
Róza se napřáhla. Čekala na povel, ale místo toho Filippa rozsvítila hůlku.
„Zadrž!“
Ze tmy se vyloupla tvář lady Cristell, zástupkyně ředitelky Akademie.