Lučné vrchy

Vzdoroval. Každý pohyb proti provázku, jímž si jej cosi uvázalo, bolel a pálil.

Lidi, které měl rád, se zatím shlukli okolo. I když mezi nimi vyrůstal, nepoznával je. Skrze jejich prázdné oči, pootevřené pusy i zlá slova pronikala jakási zlá vůle.

„Chcípneš!“

„Pojdeš!“

„Zdechneš!“

Syčeli jeden jako druhý. Všude okolo něj. 

A už se po něm natahovali.

„Rozsápem tě!“

„Dnes!“

„Teď!“

První zaútočil soused Goran. Pěstoval nejlepší brukve ve vsi a také se dokázal krásně smát! Musí se mu bránit, ale smí jemu i ostatním ublížit? Vždyť je chtěl přivést domů, ne pobít.

Zaváhal a první rána jej opravdu zabolela.

Křik přítele venku spolykala jeskyně. Vajgor sestupoval po velkých stupních.

„Cesta do záhuby je pohodlná,“ utrousil do tmy. 

Vytáhl pochodeň, sevřel konec rukou. Rozžhnula se okamžitě. Nekouzlil. Tohle uměl od kolébky. Jeho dlaně hřály. A také spalovaly. Tajemství, které si odnese do hrobu.

Sotva stanul dole, spatřil je: starce, děti, ženy… jeho lidi. Všechny ty, kteří se odtud nevrátili.

Chodili trhaně, ruce a nohy jakoby přivázané na šňůrkách. Tlačili se k němu. 

Volal, pak i křičel jejich jména. Nevnímali. 

Znenadání také jemu cukla ruka, pak noha. Stala se z něj loutka na hraní?

Tušil, že nadcházející představení mu potěšení nepřinese.

Už ani nestopoval. Věděl kam jeho přítel kráčí. Štval koně, doufal, že jej dožene včas. Dohnal. Viděl ho stoupat přímo k otvoru do Tmiji mory.

Ze všech sil zařval, Vajgor se otočil. A hlavně zastavil.

„Stůj!“ vyhrkl, sotva seskočil z koně. „Máš synka, ženu…”

„Někdo pro ty lidi musí…“ odsekl Vajgor.

„Jsou ztraceni!“ přerušil přítele. „Z Tmiji mory se nikdo nevrátí. A když, tak změněný. Neměli tam chodit!“

„Borlane… postarej se mi o synka.“

Vajgor tasil meč a zamířil k rozšklebenému vstupu do prokleté jeskyně.

„Tak si tedy všechno zahoď!“

Přítel zmizel v temnotě.

Borlan dlouho křičel jeho jméno. 

Marně.