DMD č. 13. pro 13. 4. 2026. Téma: Vyžehli to

„Měla by ses tátovi omluvit.“

Raquel si odfrkla. „On vychladne.“

„O to nejde. Potřeboval na té slavnosti celou rodinu, vyhlížel tě a pak zjistil, že ses na nás vykašlala.“

„Zapomněla jsem,“ opravila ho Raquel. „Dovedu si představit, jaké kázání má pro mě nachystané. Díky, nepotřebuju. Nemůžeš za ním zajít ty? Vysvětli mu, že mám těžké období, potýkám se s depresí nebo tak něčím…“

„Vážně?“ zvedl Gabriel obočí.

„Ne, ale ty to prodáš tak, že se táta uklidní a všichni budeme spokojení. Máš to u mě.“ Raquel poslala bratrovi vzdušný polibek a odešla.

Gabriel si povzdechl a vydal se za otcem.

Bude to více než deset let, co jsem si pořizoval svůj první gauč. Měl jsem poměrně vysoké nároky a poměrně nízký rozpočet, takže nezbývalo než spoléhat na Švédy. Původní záměr, že si ho domů i odnesu, jsem musel zavrhnout, ale v pomýlení smyslů jsem nabyl přesvědčení, že ho dokážu sám smontovat. 
Po třech týdnech napjatého čekání konečně dorazil a já se plný odhodlání pustil do práce. 
Ukroutil jsem šroub u zadní nohy.
Levá područka drží na jednom šroubu.
Spáleninu od žehličky, kterou jsem vyrobil na potahu, naštěstí nikdo nevidí. 
Jenom já jsem schopný varování: ZDE NEŽEHLIT přečíst jako "zde vyžehlete".

"Dobrý den, posaďte se, kdo dneska chybí?" vešla do třídy angličtinářka Němcová.

"Nikdo," zahlásila služba.

"To je dobře. Tím pádem můžu rozdat opravené testy z minulého týdne... Ale podívejme se, Oliver ho nepsal, dokonce se mi ještě nepřihlásil na opravku..."

"Rychle to nějak vyžehli, nebo jseš mrtvej!" blesklo Oliverovi hlavou. "Já jsem se dneska chtěl domluvit na tom otráveném, teda opravném termínu..."

"No, teď budeš mít lepší příležitost si dohnat známky. Zadám vám projekty do dvojic. Téma: Present perfect. Dvojice budou: Oliver s Petrou, Matyáš s Jindrou, Anna s Ninou, Tomáš s Kubou, Eliška s Danou a Henrik s Nilsem!"

Sednul si za zbytkem party ke stolu, trochu vyděšenej, z toho, co teda bude.

"Tak tě vítám zpátky, mladej. Slyšel jsem, že chceš zakládat leteckou sekci ..." ozvalo se z druhé strany stolu.

"P-Pardon ..." zablekotal.

"No doufám, že ses poučil a začneš použivat hlavu ... nebo aspoň poslouchat ..."

"U-určitě ..."

"Máš štěstí, že je V ochotná vzít tě ještě na jednu akci. Kdyby to sama nenavrhla, tak bych tě už nikomu na hrb nehodil. Tak se koukej tentokrát snažit ..." jen tak jakoby mimoděk mávnul na servírku.

V mžiku byly na stole drinky. "Tak na to, žes to přežil, ty jelito ..." Mrknul na něj.

Trnilam věděl, že musí spěchat. Pokud na něj netvor zaměří plnou pozornost, nedokáže se mu ubránit. Přemístil se zaklínadlem do chodby klesající k Tmiji moře. Hned vyčaroval štítové kouzlo proti přeludům. Borlan řval hrůzou a bolestí kousek vpředu. Tedy žil. 

Zatím.

„Myslíš, že to, co jsi se svým kumpánem provedl, někdy napravíš?“

Otočil se a spatřil svou dávno mrtvou babičku. Pohrdavě si jej měřila. „I kdybys zabil tisíc netvorů, nikdy neodčiníš, cos provedl.“

Další přelud? Tohle ťalo do živého… 

„Třeba ano, třeba napravím!“ zavrčel a zpevnil štítové kouzlo.

„Tak se snaž!“ Babička se rozplynula.

Ano. Netvor si jej už všiml.

Rozešli se spát do přidělených místností. Geralt zůstal v péči léčitelky.

Brzy ráno za Marigoldem přišla Elzee. 

"Měl bys ten svůj včerejší výstup nějak odčinit"

"Měl, ale já nevím jak," kál se bard.

"Mohl bys určitě vyleštit Geraltův meč, léčitelka ti dá určitě nějaké hadry, které by jsi mohl použít. A při tom se jí zeptej, zda i ona nepotřebuje pomoc." 

Později dopoledne se Elzee setkala i s ošetřovatelkou. "Co Marigold? Snaží se?" 

"Pojď, uvidíš."

Šli do místnosti plné pruhů lněných látek. Před nimi Marigold nahřátou železnou žehličkou jezdil po látce, aby byla hladká a měkká. 

"Podívej, jak se snaží." 

Po několika dnech ticha Matyáš vychladne, zjistí, že mu Marjánka chybí a jde za ní. 

Najde ji naklánět se nad neckami plnými mydlinek, jak soustředěně drhne něčí svršky. Je tu skoro sama, jen Světla vzadu žehlí. Ve vzduchu je cítit vlhkost jako po dešti. 

„Matyáši! Co tu děláš?“ vyhrkne dívka. 

„Přišel sem ti vodpustit!“ pronese slavnostně mladík. „Ale musíš pro mě nejdřív něco hezkýho udělat. Třeba mi vyžehlit košili!“ 

Když letí ze dveří prádelny, následován veškerým jejím vybavením, dojde k názoru, že odpouštět je sice božské, ale to jistě jen proto, že Bůh očividně ještě nikdy nedostal do hlavy žehličkou. 

Vždy jsem chtěl pomáhat druhým, proto jsem se přihlásil na místo terapeuta do Záchranné stanice záporných postav. Říkal jsem si, dobrým slovem a radou jim pomůžeš napravit špatné skutky. 

První den jsem odchytával ježibabu, s nůší perníků se vydala na lov dětí. Než jsme se vrátili, vlk rozcupoval mou nejmilejší kšiltovku. Byla červená. Večer padla první láhev vodky.

Druhý den mě vzbudil Voldemortův křik. Zmizel mu nos, co si uplácal z ježibabina marcipánu. Podezření padlo na Otesánka, ten se však ztratil. Našli jsme ho v nedalekém kempu nad vyžranou ledničkou.
Tohle jen tak nevyžehlím, pomyslel jsem si a ožral se.










 

Ká si nedůvěřivě prohlížel musli tyčinku co držel v ruce. Chlap co seděl vedne se na něj otočil: „Myslíš že nám to doma fakt hrozilo?“

Ká se na něj zmateně podíval: „Vždyť je to jedno?“

Chlap se zamračil: „Jo tak ty jsi jeden z TĚCH.“ a zvedl se a odešel. Jeho utrousené „Debil.“ Ká zřetelně slyšel.

Ká se třikrát pomalu nadechl. Pravda ho logicky nezajímala, protože nebyla důležitá. Ale jeho srdce nesouhlasilo. Měl chuť za ním jít a vysvětlit mu to. Ale nepůjde. Je vyčerpaný. Musli schoval, na jídlo ho přešla chuť. Potáhl si kapuci a zadíval se na sever.

Viktor W. potřeboval mluvit s Danielem von Drakem. U dveří sbírek nezazvonil. Nikdy to nedělal.

Ránu do hlavy dostal hned za dveřmi. Následně se stal součástí obrazu, který se vpálil správci sbírek rovnou do nejhlubších vrstev mozku.

Daniel spatřil Viliama ležícího na žehlicím prkně. Kolem něho poletoval Poplašnák v naškrobené bílé zástěrce a čepečku s krajkou. Mával napařovací žehličkou.

"Vyžehlit! Musím to vyžehlit! Má bouli!" křičel. 

"A kdo mu jí udělal?" zeptal se Daniel. Oči mu tentokrát nejiskřily vztekem, nýbrž pobavením. Poplašňák v oblečku pokojské byl nepopsatelný.

"Vyžehli také tohle!" křikl správce na Poplašňáka a hodil mu svůj laboratorní plášť.