DMD č. 13. pro 13. 4. 2026. Téma: Vyžehli to

Někdy má pocit, že je to ten nejhorší spolubydlící na světě. Vadí mu, když se nádobí nechává odmočit ve dřezu, nevyžehlené oblečení rozházené po místnosti i všechny vůně mýdla kromě jedné konkrétní, na kterou je zvyklý. Je náladový, nepříjemný a dotěrný.
Někdy ho má plné zuby a nemůže se dočkat, až bude zase mít svůj prostor.

Teprve když se do něj ostře zabodne kopí zrady a jeho srdce se rozsype na kousky, dojde mu, že v něm kromě spolubydlícího měl i přítele - a možná ještě víc.
Zůstane sám, zrazený, naštvaný. Jen kdesi na dně duše pořád zní zlomené: „Chybíš mi.“

“Rozmyslel jsem si to. Nechci! Všechno vám nedám!” Metoděj se ohnal rukou a pokusil se strhnout můrky ze zátylku. 

Di, Vo, Ké držely jako přišpendlené. Rudočerná křídla divoce pulsovala a pokračovala v projekci.

Zrnitá místa se zaostřila. Zmuchlané pasáže vyrovnaly. Barvy nabraly na síle a bily do očí. Sen se odvíjel jako hladce vyžehlená stuha. 

Přízračná žena se odvrátila od dítěte. Oči jí ztvrdly, úsměv se přeměnil v škleb. Zatřásla postýlkou. Její stín prolezl skrz pokroucené šlahouny vistárie a natáhl se až k největší prosklené tabuli. Udeřila. Sklo se s rachotem vysypalo. Nabroušené střepy vytvořily schodiště.

“Pojď! Cesta je otevřená.”

Pellegrino was on his way to Melville’s workshop; she was still mad at him after that embarrassing incident with the bucket, and he wanted to make amends.

He had an iron placard with engraved apology “I am sorry” that he wanted to give her (she already had quite a collection of these), and was rehearsing what he was going to say, but when he rounded the corner into the corridor leading to the workshop, he heard furious cat screaming, and Melville swearing profusely. It seemed that Bruce was causing havoc again.

Pellegrino slowly backed out. Better leave it for later.

Ráno Karel vstal z postele. Teda, co si budeme povídat, bylo už po poledni.

Trvalo mu to dlouho, než dnes našel důvod proč vstát.

Včeješí noc v něm zamechala zvlášní pocity.

Zase v nečem neuspěl. Asi ubližoval, i když to nechtěl a nevěděl o tom.

Koukal do zrcadla, sám sobě do očí. Čas zase začít znova. Zkusit to jinak. Ale jak...

Dýchal. Zhluboka a pomalu.

Uvědomil si svůj hlad. A žízeň.

Má toho před sebou hodně k žehlení. Vlastně ani neví, kde začít.

Snídaně zní jako dobrý první krok. Nabrat energii. Pak přijde čas na ty správné činy a slova.

Jedna chyba, jeden jediný pitomý omyl v úsudku a pyká celý život. To si nezasloužil. Co hůř, stáhl s sebou i svoji rodinu – ženu, kterou přísahal ochraňovat, i syna, dědice rodu.

Když se smrtící kletba odrazila od hlavy toho Potterovic spratka a poslala Temného pána do zapomnění, na Malfoy Manor se slavilo. Byl přece Halloween…

Když rodina mudlů plula vzduchem, smál se.

Když Temný pán znovu povstal, spěchal se mu poklonit. Musel.

Když zjistil, že za fiasko na Odboru záhad neponese trest jen on, ale i Draco, zoufal si.

Když Nagini pojídala Charity Burbageovou, tleskal.

Když skončila bitva, cítil prázdnotu.

Velké letadlo vyrazí na dráhu a odstartuje. V době podávání oběda najednou přiletí mladá letuška za zkušenější kolegyní a šeptá:

„Olgo, co budeme dělat, máme 400 cestujících a naložili nám jenom 200 obědů! Vyžehli to nějak!“

Olga popadne mikrofon a z rozhlasu se ozve hlášení: „Dámy a pánové, nevíme, jak se to stalo, ale máme na palubě 400 cestujících a pouhých 200 obědů. Každý, kdo bude tak laskavý a vzdá se jídla ve prospěch někoho jiného, má po celou dobu letu alkohol zdarma.“

Za hodinu se ozve z rozhlasu další hlášení:

„Milí cestující, upozorňujeme, že máme stále ještě 200 obědů!“

"To je doba," vrčí nevrle Vincenc. "Kdybyste mě nechali, jednu bych jim plácnul a už jsme mohli jet."

Má na mysli policejní hlídku, která je zastavila při namátkové kontrole. Kamarád, který jim obstaral chladící dodávku, zapomněl zmínit, že ji koupil za pět prstů. Policisté si bohužel při kontrole dokladů všimli.

"No qui. A pak bychom měli v zádech rovnou interpol," odsekne Walter. 

"Felixi," dovolává se Vincenc vyšší autority. Marně.

"Walter má pravdu," přikloní se oslovený na stranu nekromanta. "V kradený dodávce, s ukradenou mrtvolou v kufru, žádnou zbytečnou pozornost nepotřebujeme. Klaudie to vyžehlí líp. Ani si nevzpomenou, že nás viděli."  

Ludmila utekla z domova. Byli mladí a šťastní, dokud ta kráva neotěhotněla. Uzavřelo se to jako sebevražda. 
Markéta ho odmítla. Když ji uvedl do reality, napráskala ho policajtům. Naštěstí to uhrál na ojedinělý exces slušného člověka a dostal podmínku. Čekal a plánovat čtyři roky, ale dostala, co si zasloužila. 
Erika byla jeho tajemství. Mladičká čistá Erika. Pak si najednou vymyslela, že ji znásilnil a že to řekne rodičům. Život si zničit nenechal. 
Tereza si dvakrát předělala make-up a snad hodinu žehlila vlasy, protože si myslela, že z jeho Gábiny udělá lesbu. Ale Gábina ve zkoušce obstála. Poslední stisk udělala ona. 

Filip šlape jako o život. Září. Všechny předjel, jede první. Lepší než v Ladění.

Zástup žen nepospíchá. Povídají si, voní ke květům. Štíhlé věže Strahovského kláštera odrážejí zlato do  dřínových střapečků a pod stromy už je bílo. 

„Letos si po tom líbání budeme moct rovnou zobnout třešní.“  Maminka to slyší a vadne. 

Rufina nabírá vodu zpod cesty. „Pramen zachránců dětí.“ 

Markétka plní láhev. „Nevěděla jsem, že je tu tolik studánek.“ 

„Ještě nabereme v Seminářské zahradě. Neničí. Neúnavně opracovává,“ usmívá se dívka na holčičku. „Na pití, k omývání, na napařování. Jen musíš vybrat tu pravou.“ 

Filípek zastavuje. Otáčí se na maminku.

Miriam Stroutová prošla dveřmi v pátém patře nemocnice svatého Munga, nasadila profesionální úsměv a vydala se na pravidelnou obchůzku. 
Zlatovlasý pacient s neodolatelným úsměvem seděl v koutku a zase podepisoval fotografie. Když přišla blíž, ucítila jasný zápach spáleniny. Nasadila si svoje maličké brýle a spatřila zlatavé lokny připečené k hlavě.
"Zase jste si nažehloval vlasy?" řekla přísně. "Ten mudlovský vynález už jsme vám zabavili snad čtyřikrát. Kromě toho," zkusila jeho podpořit jeho ješitnost, "kudrliny už vůbec nejsou v módě. Teď frčí rovné vlasy do očí."
"Nemůžu za to, že mi to tak sluší," mumlal.
Možná se doopravdy uzdravuje, napadlo Miriam.