DMD č. 13. pro 13. 4. 2026. Téma: Vyžehli to

Why was there an iron, of all things, in the dungeon-like room, none of them knew (or cared to think about too hard).

However it came in handy, when Osprey used it as a knuckle duster, knocking out the guard. In the next moment she turned it into a shield, deflecting a spell. A second after that it was a flail, taking out the last opponent.

"Who can't use an iron now, Elk?!" she muttered, a memory of certain agent's insistence of having his underwear pressed to perfection flashing across her mind.

"Now to iron out the escape plan details..."

Bylo načase povolat rodinného právníka, aby Gregorymu pomohl z vězení. Aby to za něj...jak se tak říkalo...vyžehlil. 

"Ty jsi vážně netušil, co v tom kufříku bylo?"

Zavrtěl hlavou. Měl se ptát, ale bohužel tak neučinil. Teď už bylo pozdě litovat. 

"Kamaráde, víš že ti hrozí tři roky natvrdo?"

Pokrčil rameny. Možná to tak mělo skutečně být. Třeba si to dokonce zasloužil, za svou naivitu, že svět je v pořádku. 

Trvalo dlouho, než se vrátil zpátky domů. Povolal si ho otec. 

"Už toho mám dost! Odjedeš do Groove. Uvolnilo se tam místo faráře." Pronesl nesmlouvavým tónem. 

Gregory tentokrát neprotestoval. 

Začátky jsou výborným místem k uměleckému vyřádění. I když umění ještě oficiálně nevzniklo.

Ovšem když jste Entita s posláním zvládnete si sehnat i volňásky z budoucnosti, ačkoli se prehistorie ještě nerozhodla, jestli chce být historií a jestli ten muzikál, na který máte vstupenky, nebude nakonec Veliký Hor Superstar.

Jako správná Entita s posláním zkoušíte, jestli krajinu vymodelujete lépe ledovcem nebo olbřímými žhavými balvany vyvrženými sopkou, kterými budete přejíždět po kopcovitém terénu.

Pak se zamyslíte, jestli vůbec máte rádi muzikály, až to se žhavými balvany přeženete a najednou máte před sebou placku skoro bez puku.

Pořád jí můžete říkat třeba… Nizozemsko.

"Haló, řecké speciality Ellas Market, co pro vás můžeme udělat?" zvedla řinčící telefon Martha Protopsaltisová.

"U telefonu Ludvík Mráček, advokátní kancelář Temný, Mráček a Pupava. Dovoluji si vás, paní Protopsaltisová, kontaktovat v zastoupení jedné mocné síly, kterou jste patrně nevědomky oslovila."

"Prosím?"

"Nesluší se o podstatě této síly přímo-"

"Zastupujete nějakou mafii?"

"To jste mě špatně pochopila, drahá paní. Jde o poněkud mocnější mocnou sílu. Řeknu to tak, že jednu z nejmocnějších. Mám pro vás nabídku-"

"Kterou nemůžu odmítnout?"

"Ne. Která vás bude něco stát. Můžeme všechny vaše potíže vyžehlit."

"Vyžehlete je, ano!"

"Jste si vědoma existence nesmrtelné duše, viďte?"

Milada udiveně sleduje jak se kořeny rozestupují a dovnitř vchází vznešená žena a muž, který je jí očividně podřízen. Vyskočí a s úklonou pokorně skloní hlavu.

Žena si ji prohlíží, pak se dotkne stěny z kořenů.

“Víš, kde jsi děvče?”

Milada jen bezhlese zavrtí hlavou.

“Jsi na Budči, v jedné z habrových kobek. Každý viník tu ztratí vnitřní klid.”

Milada mlčí. Nechápe. Neví jak reagovat.

“Putovalas s mužem, který si říkal Vacek z Hameln?”

Milada se kousne do rtu a přikývne. Nemá cenu lhát.

“Něco je špatně,” žena se rozkazovacím tónem obrátí na muže. “A to špatné je třeba napravit.”

„Chápeš, Harry? Já se jí zeptal, jestli půjde na ples, a ona se okamžitě urazila!“

„Promiň, kámo, ale přestože jsem kluk, tak chápu, kde jsi udělal chybu,“ odpověděl s úsměvem Harry a díval se, jak Ron nabírá různé odstíny pleti od rudé po fialovou.

„Jak jako chybu? Však jsem se jí zeptal,“ rozčiloval se dál Ron.

„No, spíš jsi začal větu: Hermiono, ty jsi holka...“

„No však je, ne?“

„Jo, ale...“

„No tak vidíš.“

„Běž a vyžehli to. Dřív, než bude hůř,“ radil Harry, ale setkal se jen s nechápavým pohledem.

„Cože mám jít dělat?“ zeptal se nevěřícně čistokrevný kouzelník.

Byl to historický okamžik. Hodný zápisu do nějakých dlouhodobějších kronik, které jinak zaznamenávají věci jako tvorbu pohoří, vznik ledovcového údolí a tak. Vidět Mistra Koona, kterak (přes přísný zákaz) konzumuje ulepenou stravu v knihovně, upatlává datapad a je peskován váženou Jocastou Nu, bylo jedinečné.
"No, Mistře, dělej, co umíš," zašeptala si pro sebe Gwen a pro jistotu držela palce.
Následoval další historický okamžik. Či spíše megalekce v diplomacii, politice koncenzu, lichocení a mazání medu prakticky všude, lekce nejvyšší kvality. Gwen ovšem vše zaznamenala, už kvůli tomu, že by mohla někdy v budoucnu absolvovat totéž. I když jako Plo Koon... sotva.

Paula sa hnala dvorom k  maštali. Ťahala chlapca, ktorý mal byť potkanom, a povedľa letel na pestrofarebnej handre urečnený hrnček. 

„Toootooo uuuž nevyžehlímeee!“

Paula reagovala jediným racionálnym spôsobom.

„Prosím, nenaťahuj tie samohlásky!“

„Môj trademark! Som Hrnčekvarvtipnúkašu a nie som rozbitýýý!“

Za bránou maštale bol neuveriteľný hurhaj. 

V oplotenej ohrade korzovali, v nažehlených róbach z peria, najkrásnejšie melírovlásky, aké Paula videla. Neustále čipčali. 

Ozval sa výstrel. 

„Vypusti ich! Puškasamostrieľka sa prebralaaa.“ 

Dámy sa rozbehli na slobodu a neutíchali.

Posledný vyšiel vysokým krokom polonahý svalovec s vyčesanou šticou. Pozrel sa na chlapca, strhol mu deku a prehodil si ju cez plecia.

„Kikirikikráľ!“  

Moje maminka nikdy nebyla tradiční žena v domácnosti. Důležitá pro ni byla kariéra, v které byla a je velmi úspěšná, a pak naši psi, kteří se měli lépe než já, její vlastní dcera. Možná trochu přeháním, ale ne moc.

Každopáně čas od času chtěla tatínkovi, kterému se občas po takové tradiční ženě zastesklo, udělat radost. To ze sklepa vytáhla žehličku a dala se do práce. Myslela to dobře a většina oblečení skončila krásně vyžehlená, poskládaná a příjemná na dotek.

Jen ta zlatá košile byla chudák citlivá na teplo. Stačila jen chvilka nepozornosti.

A tak moje panenka získala krásné zlaté šaty.

“Henry, jak jsi jim mohl říct, že jsem těhotná?” Grace se šok zrcadlil v očích.

“Proboha, je to moje práce!” Henry bezradně rozhodil rukama.

“A já jsem tvoje žena a je to tvoje dítě!” vykřikla. “To tě nenapadlo, že jeho život pro ně nebude priorita?”

“Nemyslel jsem…” vydechl odevzdaně.

“Očividně!” šlehla ho sarkasticky.

“Podívej se, pokusím se to vyžehlit. Vím o jedné enklávě…”

“O které oni vědí pravděpodobně taky,” odsekla Grace.

“To samozřejmě. Ale nechají nás tam být. Nepsané pravidlo.”

“Tím bych si nebyla tak jistá,” odvětila zachmuřeně.

Jenže jinou možnost stejně neměli. A tak Grace Henryho olivovou ratolest přijala.