DMD č. 13. pro 13. 4. 2026. Téma: Vyžehli to

Svět má odstíny šedi. Adam hledá očima Noru; klečí vedle něj, sleduje hodinky, čas, tep.
Ze stínů se vyloupne žena s vyžehlenými blond vlasy a pihou pod okem. 
Adam zkusí promluvit: „Jak se jmenuješ?”
„Tereza Svobodová.” 
Překvapení. 
Úleva. 
„Čtyři roky jsem s nikým nemluvila… Snad čtyři. Ztrácím tady pojem o čase. Žila jsem v Jirkově u Chomutova. Kláru znám ze seznamky. Opily jsme se spolu a šly k ní domů. Byla jsem pitomá. Čekal tam on.”
Dotkne se modřin na krku. 
„Spálili moje věci, umyli mě, odvezli daleko za hranice a hodili do řeky. Nedělali to poprvé.”
Ohlédne se. „Podívej.” 

„Už ti táhne na čtyřicet, nejsi žádná mladice.“ 
Tuhle větu nevyžehlí sebevětší kytice. 

„Přes práh bych tě nepřenes, už máš kila navíc," 
lichotí i na druhý den ten "mládnoucí zajíc."

 "Už šedivíš, stáří klepe," potěší mě do třetice.
Nevíte, kdy uzavíraj nominaci na světice?

„Už se zase balzamuješ proti vráskám, miláčku?
Vždyť to nemá žádný efekt." Odseknu: "Drž klapačku!"

„Máš tu zase pěkný bordel, nezdá se ti, drahá?"
Už si chystám tupý předmět, marná lásky snaha.

„Měla bys dát dětem jíst."
„Tu máš recept, umíš číst!"

"Maminka má dortík lepší", je poslední kapka, 
zabila ho před vytřením podlah, konec, klapka. 

Mladičký voják stojí na pobořených hradbách. Je k smrti unavený, zraněnou ruku má svěšenou podél těla. O koně přišel, ze zbraní mu zbyl poboční meč.  

Dívá se na dýmající zbytky kdysi krásného města. Ulice jsou téměř prázdné. Rabující vojáci se skrývají před světem i před Bohem. Hlučné veselí uprostřed nepřirozeného ticha. 

A nad tím vším, nad stovkami mrtvol, popelem, prachem, kouřem a dohasínajícími plameny, vychází obrovské oranžové slunce. První sluneční paprsek se dotkne jeho zakrváceného čela. Zachvěje se. Důkaz přítomnosti něčeho většího, než je on sám. 

„Pane na nebesích,“ pomyslí si. „Už bylo načase. Tohle bys měl co nejrychleji napravit.“ 

Šero ztěžklo vinou a ponížením. Anežku ani nenapadne zapírat. Nečeká dlaň, která vystřelí proti její tváři, než to kterákoli z nich stihne zastavit. Máminu něžnou, upracovanou dlaň, co nikdy neuhodila. Roňa je bledá jak vápno na stěnách. Obrazy se před očima míhají v závratném tempu.

“Chtěla jsem jen pomoct,” pípne Anežka. “Rinka umře, když nic neuděláme, vím to! A oni… oni mají hlad, vždyť oni jedí skoro jenom trávu, mami!”

“A my budeme nejspíš brzy taky,” zašeptá Roňa. Tiché klapnutí dveří bolí víc než políček.

František mlčky přihlíží. Pomoz mi, čte v Anežčiných uslzených očích. Prosím. Pohladí ji po rameni.

My netopýři velcí máme velkou trpělivost.
Obýváme tubusy dálničních mostů, nad nimiž burácí lidské pojízdné úkryty. Tyhle zvuky jsou docela hluboké a jsou nám tak nějak putna. 
Zvládneme tedy i určitý typ lidských shromáždění, kde naopak lidé vytahují špunty do uší, protože reproduktory prostě MUSÍ být na hranici rizika ztráty sluchu a z kočárků vztekle štěkají ratlíci fistulí. Ti naštěstí moc nechodili do naší haly.  
Nás zvuky moc neobtěžovaly, dostali jsme welcome meal, byli jsme jen ke koukání a lidi šišlali na náš box a hladili kolegy rezavé. 
Pak dorazila média. 
Focení?
Jak pózovat?
Odlet! 
To máš u mě schovaný! 

Nejvyšší doposlouchal a prásknul s telefonem.

„Co se stalo?“ zajímal se Crotus (toho času služebník Nejvyššího).

„Zimoř! Už zase! Volal mi starosta, že si jeho bratr, sedlák z Pomezí, Zimoře objednal, ať mu zvětší švestky na stromě. Ten trouba si nevšiml, že je tam vosí hnízdo a zvětšil i to. Teď po statku lítají vosy velikosti tenisového míčku a celá sedlákova rodina se schovává v maštali. Zajdi tam a naprav to...“

„A neměl by Zimoř, když to všechno spískal?“

„Jen to ne! Byl by schopný místo vos zmenšit sedlákovu rodinu na velikost trpaslíků. A to už bych u starosty nevyžehli!“

Otec Dominique ze zlobil. Věděl, že hněv je hřích, ale to, co provedl ten malý hoch, se nedalo přejít s klidem.
"Kluku nezvedená!" spílal mu. "To byl velikonoční ornát! Vždyť ty jsi zničil svátost."
Klučík popotahoval a ručkama si šmudlal obličej.
"Když... Melichor řekl, že je mám vyžehlit..." kníkal. 
Dominique vydechl. Mezi prsty nechával protékat zničený hedvábný brokát. Výšivka byla spálená a bílek se zapekl do látky. 
"Pro příště - z rubu, přes jemné plátno a také počkáš, až bílek zaschne," hněv byl pryč. "Zkusíme napravit, co se dá. Jdi posbírat nová vejce. K večeři bude o trochu toho krému navíc."

Cave se znechuceně probíral hromadou dopisů.

„Nějaké problémy, pane?“ ptala se Caroline.

„Jdou po mně! Nedají si pokoj!“ odfrkl si.

„Tady: Předvolání z kongresu kvůli těm zmizelým astronautům!“ Práskl o stůl dopisem.

„Nebo tenhle: stížnost z komise pro kvalitu potravin. Prý náš dietní doplněk způsobuje zažívací problémy. Vždyť funguje! Obalí potravu a nechá jí v žaludku skákat a vyvolá pocit sytosti. Co na tom, že občas vystřelí jednou nebo druhou stranou ven!“

„A ta stížnost etické komise, že náš pokus způsobil přeměnu obsahu střev na uhlí vůbec nemá smysl. Za tím je Black Mesa!“

„Zavolej právníky, ať to nějak vyžehlí…“

Utrpení blízkého člověka bolí víc než utrpení vlastní. Moc jsem to nechápal. Jenomže ona je to pravda. Jako rodička boží držela v klíně tělo svého mrtvého syna, tak já teď svírám v dlani jinou  dlaň a všechno v mém těle křičí "Naprav to!"

Jenomže tohle utrpení není žádná malicherná rozmíška, kterou lze vyžehlit omluvou, darem a trochou času. Nejen proto, že uzdravit se bude trvat roky. Fakt, že máme k dispozici veškerý čas světa a umíme se pohybovat i mimo něj, nepomáhá. Ani péče, která převyšuje možnosti běžného lidstva.

Jeho dlaň svírá tu mou. Teď nesmíš to vzdát, prosí oči. 

“Pečeš?” zavětřila Jindřiška hned při příchodu na babinec.v
“Dvojctihodné koláče,” odpověděla lakonicky Anna. 
“S tvarohem a povidly?” olízla se Jindřiška. “Takovou dobrotu uprostřed týdne?”
“Vojtíšek je miluje. Já si u něj tu vlajku musím nějak vyžehlit. Nemluví se mnou.”
“Ještě pořád?”
“Fikar se mnou taky ne,” postěžovala si i Marta. “A sladký moc nemusí. Na něj nezabral ani můj guláš, a to je co říct!”
“Uznejme, nebyl to nejlepší nápad,” ušklíbla se Karolína.
“Tak co mám dělat s tím Fikarem?”
“Kup si nové prádelko, ty Mata Haro!”
“A já?” 
“Na Vojtu prádlo radši ne,” uznala Karolína. “Co hada? Třeba hroznýše? ”